John Illsley - Bass profil

Na to, aby byl baskytarista respektován svými kolegy, nemusí mít ani špičkovou techniku ani omračovat bleskovými sóly. Stačí, když má cit pro písničku a dokáže zahrát jednoduše a účelně. John Illsley, vedle Marka Knopflera jediný zakladatel Dire Straits, který v kapele vydržel po celou její kariéru, takovým hráčem je. Jeho linky jsou decentní a citlivě doplňují kytaru Marka Knopflera.

Začátky

John Illsley se narodil 24. června 1949 v anglickém městě Leicester v hrabství Leicestershire v East Midlands. Po absolvování základní školy Bromsgrove School ve Worcestershireu nastoupil na vyšší školu Further Education College v Ketteringu. Po skončení studia se začal zaučovat na manažera v dřevařské firmě. Práce ho ale neoslovila, a tak šel dále studovat. Vybral si sociologii na Goldsmiths College na Londýnské univerzitě. Společně se svojí přítelkyní si otevřeli také obchod s gramofonovými deskami.

V této době se také seznamuje s kytaristou Davidem Knopflerem, se kterým sdílel nějaký čas pokoj na studentské ubytovně. John Illsley již v této době hrál na baskytaru a s Davidem se bavili o možnosti založit vlastní kapelu. David ho seznámil se svým starším bratrem Markem, který se v té době právě rozváděl, a v tu chvíli pro něj existovala jen kytara. John Illsley doteď vzpomíná na první setkání s Markem. Když ho David dovedl k Markovi domů, ten ležel v hale na podlaze a spal s kytarou přes prsa. Nicméně i přes stav, ve kterém se právě nacházel, byl Mark ochoten do kapely jít, a tak zakrátko založili, ještě společně s bubeníkem Pickem Withersem, kapelu Dire Straits.

Dire Straits - vzestup

Ještě v roce, kdy kapelu založili (1977), natočili demosnímek, který obsahoval pět skladeb, včetně jejich budoucího hitu Sultans of Swing. S nahrávkou se obrátili na DJ Charlieho Gilletta, který měl na rádiu BBC vlastní pořad Honky Tonk, aby jim poradil, kam se obrátit. Gilletta ale písnička Sultans of Swing uchvátila natolik, že ji pouštěl během svého pořadu. O dva měsíce později podepsali Dire Straits smlouvu s nahrávací společností Phonogram Records.

Ještě do konce roku 1977 natočili Dire Straits další dvě demo nahrávky - jednu pro BBC a druhou pro Phonogram. V únoru 1978 se vydali do studia, aby nahráli své první dlouhohrající album nazvané jednoduše Dire Straits. Album vyšlo v červenci 1978 a zpočátku se do hitparád dostávalo velmi zvolna, neboť se mu nedostávalo odpovídající propagaci. Album se ale dostalo do rukou Karin Berg, která vyhledávala talenty pro Warner Bros Records, a ta doporučila své firmě, aby podepsala s Dire Straits nahrávací smlouvu pro Spojené státy.

Ještě v roce 1978 se Dire Straits vydali na turné jako předkapela The Talking Heads a jejich album se konečně dostávalo na přední příčky hitparády v Británii, což zpětně vedlo k podpisu smlouvy s Warner Bros. Do konce roku vyšlo album Dire Straits po celém světě a přineslo kapele první úspěchy. Dostali se do popředí hitparád nejenom v Evropě, ale i ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii (tady dokonce na první místo).

Na konci roku 1978 se Dire Straits vydali znovu do studia, aby natočili své druhé album, které vyšlo v červnu 1979 pod názvem Communiqué. Stejně jako pro první album, i pro tohle složil vše Mark Knopfler. Album pokračovalo v nastoleném trendu a stejně jako prvotina mělo obdobný úspěch.

Kapela se vydala na své první severoamerické turné a odehrála jednapadesát vyprodaných koncertů během osmatřiceti dnů. Tento rok také pořádně zabodoval jejich první singl Sultans of Swing. A do hitparád se dostaly i další skladby - Water of Love a Lady Writer.

Dire Straits - mezinárodní úspěch

V roce 1980 začali Dire Straits pracovat na svém dalším albu. Během natáčení ale vyvrcholily neshody mezi bratry Knopflerovými a David se rozhodl odejít z kapely. Zbylé trio dotočilo desku s přispěním studiového kytaristy Sida McGinnise a klávesisty Raye Bittana (E Street Band). Po natáčení se ke kapele připojili kytarista Hal Lindes a klávesista Alan Clark.

Album Making Movies vyprodukovalo několik hitů - zejména Tunnel of Love a Romeo and Juliet měly velký úspěch. Na albu se ale také poprvé objevil trend, který kapela následovala i na dalších albech, kompozice byly propracovanější a delší než na předchozích deskách.

Album z roku 1982 Love over Gold znamená v historii kapely důležitý milník. Nejenže se jako jejich první album dostalo na první místo v Británii, ale obsahuje pouhých pět písní, z nichž nejvýraznější je čtrnáctiminutová Telegraph Road (u nás skvěle zpracovaná Druhou Trávou). Je to také první album, které produkoval Mark Knopfler sám, bez pomoci externích producentů. Krátce po vydání desky odchází bubeník Pick Withers a nahrazuje ho Terry Williams.

V roce 1983 nastalo poněkud hluché období, kdy se Mark Knopfler věnoval hudbě k filmu, na kterou mu John Illsley přispěl basovou kytarou. Tento rok si John Illsley zahrál i na desce Davida Knopflera Release. O rok později pak vydává Illsley svoji první sólovou desku Never Told a Soul, na které ventiloval své skladatelské vlohy, které se v Dire Straits nemohly uplatnit.

Na konci roku 1984 se ale Dire Straits vydávají opět do studia, aby natočili své pravděpodobně nejslavnější album Brothers in Arms. Album, ke kterému bylo přizváno i několik studiových hudebníků v čele s bubeníkem Omarem Hakimem, se hned po vydání vyhouplo na první příčky hitparád jak v Británii, tak v USA. Z desky pochází hned pět hitů, z nichž nejvýraznější je nejspíš Money for Nothing, zpívaná a složená společně se Stingem. Písnička údajně pojednává o skupině Mötley Crüe. Album je jedním z prvních, které bylo nahráváno digitálně, a titulní singl je údajně prvním singlem, který vyšel na CD.

Po desce následoval dvouleté světové turné, které bylo nesmírně úspěšné. V rámci této šňůry se Dire Straits podívali i do zemí východního bloku, zahráli na akci Live Aid ’85 - celkově odehráli dvě stě čtyřicet koncertů ve sto městech. Po jeho absolvování se Dire Straits na čas rozcházejí a věnují se svým sólovým projektům, John Illsley natočil své druhé sólové album. Do roku 1991 odehráli Dire Straits pouhé dva koncerty - jeden k oslavě narozenin Nelsona Mandely v roce 1988 a druhý na památném koncertě v Knebworthu v roce 1990. Na druhém už zahráli ale novou skladbu I Think I Love You Too Much, z níž bylo patrno, že kapela uvažuje o reunionu a natočení nové desky.

V roce 1991 obnovili John Illsley a Mark Knopfler kapelu společně s klávesisty Alanem Clarkem a Guyem Fletcherem. Ve studiu se za bicí posadil Jeff Porcaro z kapely Toto. Co se žebříčků týče, bylo album stejně úspěšné jako jeho předchůdce, i když se ho prodalo o deset milionů výlisků méně (místo dvacet pět milionů jen patnáct), což brala kapela i management jako neúspěch. I tak ale z desky vzešlo dalších pět signlů, z nichž nejzásadnější a nejúspěšnější jsou Calling Elvis tři sta koncertů. V roce 1993 vyšel živý záznam On the Night. Posledním počinem kapely pak bylo vydání dalšího živého alba Live at the BBC v roce 1995, které obsahovalo záznamy z let 1978 až 1981. Po jeho vydání se kapely fakticky rozpadla.

Sólo

Pokud John Illsley mohl, věnoval se vedle Dire Straits i dalším aktivitám. V průběhu osmdesátých let natočil dvě sólové desky Never Told a Soul a Glass. Podílel se na sólových nahrávkách bratří Knopflerů a zahrál si i na desce Tiny Turner Private Dancer (1984).

Po ukončení aktivní činnosti Dire Straits se John Illsley začal věnovat nejprve jako koníčku malování obrazů, aby této činnosti po několika letech propadl úplně. Dosud měl několik samostatných výstav a jeho obrazy se podle všeho velmi dobře prodávají. V Lymingtonu v hrabství Hampshire si také otevřel hospodu East End Arms (podle listu The Times jedna z padesáti nejlepších hospod v Británii) a vlastní také hotel.

K hudbě se aktivně vrátil v roce 2005, kdy v jedné hospodě v Leicestershire narazil na irskou kapelu Cunla hrající keltskou hudbu. Johna natolik uchvátili, že si s nimi střihl několik skladeb od Dire Straits a pak s nimi hostoval na několika vystoupeních. Z jednoho z nich vzniklo i živé album Live in Les Baux de Provence, které vyšlo v roce 2007.

Práce s kapelou ho natolik nadchla, že o rok později už pracoval na společné desce s Gregem Pearlem z Cunly a natočili album Beautiful You. Hudební entuziasmus Johna Illsleyho neopustil ani potom a v roce 2010 vychází sólová deska Streets of Heaven, na které se ukázal i Illsleyho slavnější spoluhráč z Dire Straits Mark Knopfler. V roce 2008 se John pokoušel Marka přemluvit k obnovení Dire Straits, ale neúspěšně.

Když se Jeff Porcaro objevil na desce On Every Street za bicími, pokusili se ho John Illsley a Mark Knopfler angažovat do kapely nastálo. Jeff Porcaro tehdy odmítl, protože se chtěl věnovat pouze kapele Toto. Ze stejných důvodů odmítl o rok později, krátce před svou smrtí, nabídku Bruce Springsteena. Ten mu po natočení desky Human Touch, kterou Jeff také nabubnoval, nabídl celý milion dolarů, když s ním pojede na turné. Jeff odmítl.