přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukJak to vidí (slyší) zvukař - Zvučení bicích nástrojů - přechody I

08.01. | Autor: Víťa Křivánek | sekce: pro muzikanty - seriály
V dnešním dílu se po (doufám :-)) poměrně důkladně probraném ozvučení malého bubnu podíváme, co se týče bicí soupravy, zase kousek dál, a sice k přechodovým bubnům nazývaným tomy, přechody, přechoďáky, kotle, anglicky pak tom-toms. Vyskytují se v rozličných průměrech od cca osmi do osmnácti palců, přičemž ty rozměrově větší bubny mívají svoje stavěcí nožky, které stojí přímo na podlaze - odtud název floor tom. Používají se taktéž různé hloubky korpusů, označované standardně taktéž v palcích v rozmezí cca šest až jedenáct u tomů do průměru cca třináct palců, u větších průměrů a floor tomů pak cca čtrnáct až šestnáct. Uchycení menších a středních tomů bývá řešeno pomocí „téčka“, tj. úchytu na kopák, nebo také nejrůznějšími přídavnými klipsy na činelové nebo přímo na samostatné stojany, případně na tzv. rampu, na které v tomto případě bývá uchyceno vše včetně činelů a dalších doplňků. Výrobci bicích postupně upustili od uchycení tomů za trubku prostrčenou skrz tělo bubnu (vyskytuje se snad už jen u některých levných řad bicích), možná jste někdy byli přítomni situaci, kdy se nějaký bubeník pokoušel naladit buben sundaný z „téčka“, po relativně uspokojivém výsledku jej pak nasadil zpět, přičemž ten stejný buben hrál najednou výrazně jinak, zpravidla hůř. V současné době se téměř výhradně používá odpružené uchycení za mušle ladicích šroubů nebo přímo za tyto šrouby, případně za ráfky, čímž se tento jev prakticky eliminuje.
Podobně jako v případě malého bubnu, tak i v případě přechodových bubnů můžeme zaznamenat určité vývojové znaky, kterými jejich zvuk, a potažmo ozvučování, prošly. V 80. letech přišla tzv. éra tlumení, a tím pádem krátkého zvuku (sustainu), v kombinaci s vyšším laděním přinášel tento přístup mnohdy až výsledný „krabicový“ dojem. Mikrofony snímající tom-tomy se v té době umisťovaly téměř výhradně zespodu korpusu, některé firmy zabývající se výrobou bicích (např. i tuzemská značka Amati Kraslice) v té době dokonce vyráběly modely přechodů přímo bez úchytů (mušlí) pro spodní - rezonanční - blánu. Zvuk takovýchto zatlumených a zespoda snímaných přechodů můžeme slyšet na drtivé většině dobových zahraničních i tuzemských nahrávek (za všechny např. M. Prokop & Framus 5 - Kolej Yesterday), v kombinaci nižšího ladění a ne až tak zcela drastického zatlumení se dalo i z dnešního pohledu dosáhnout relativně slušného - nadčasovějšího - výsledku (např. bicí Petra Hejduka z Olympiku v nahrávce Blíženci). V devadesátých letech se začalo postupně odtlumovat, na přechodové bubny se začaly opět zpátky osazovat rezonanční blány a mikrofony se přesunuly opět nahoru - k hrací bláně, přičemž tento stav trvá v podstatě dodnes. Tom tomy bez spodních blan prakticky vymizely, vyjma bubeníků, řekněme až tak „nesledujících trendy“, kteří se tak nějak zapomněli ve svých „osmdesátkách“ :-) (Často to bývají nejrůznější menší či větší dechové soubory, případně kombinované zábavné „šraml“ bandy apod.)
Hlavním úskalím dobrého/špatného zvuku tomů (jako standard bereme zvuk souprav známých a uznávaných hráčů nebo kapel, potažmo jejich nahrávek) není až tak výhradně pouze značka a řekněme „výška řady“ té které soupravy jako seřízení a naladění daného bubnu a s tím související osazení kvalitní (nevytahanou a neohranou a bez důlků od paliček) a typově odpovídající blánou, pochopitelně v kombinaci se správně vedeným úhozem bubeníka. V dnešní době je u tomů zabydlený zvukový standard zpravidla lehce klouzavý tón směrem dolů s jasným a konkrétním atakem. Tohoto výsledku bývá většinou dosaženo lehkým nadladěním rezonanční blány oproti bláně hrací. Čili, polopatisticky řečeno, spodní - rezonanční blána by měla být kousek výš než blána horní - hrací (ladí se ale i stejně nebo níž). Zejména u hrací blány je pak taktéž potřeba dodržet jisté doporučené rozmezí ladění, ve kterých bychom se v rámci daného průměru bubnu měli pohybovat. To bývá totiž taktéž poměrně častá chyba méně zkušených hráčů, že mají např. větší průměry tomů (např. 12”, 13”) naladěny příliš vysoko. Dostaneme-li se totiž takovým přílišným nadladěním mimo jakési doporučené mantinely dané přímo rozměrem konkrétního bubnu, tento pak naprosto ztrácí svoje běžné rezonanční vlastnosti a pravděpodobně u něj nedosáhneme příliš zvukově uspokojivého výsledku. Značná část méně zkušených hráčů se taktéž domnívá, že bubny obecně stačí ladit např. jednou za čtvrt roku apod. Pokud budeme ovšem sledovat zkušené bubeníky, zjistíme, že lehce dolaďují téměř pořád, navíc kontrolují i rovnoměrné napnutí hrací blány postupnými údery (např. ladicí kličkou nebo prstem) mezi jednotlivé ladicí šrouby. Příště v tématu tom tomů pokračujeme.

Jak to vidí (slyší) zvukař - Zvučení bicích nástrojů - přechody I


Jak to vidí (slyší) zvukař - Zvučení bicích nástrojů - přechody I


Jak to vidí (slyší) zvukař - Zvučení bicích nástrojů - přechody I

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Jak-to-vidi-slysi-zvukar-Zvuceni-bicich-nastroju-prechody-I~08~leden~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.