přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukJak to vidí (slyší) zvukař - Zvučení bicích nástrojů - overheady II

8.11.2017 | Autor: Víťa Křivánek | sekce: pro muzikanty - seriály
Na začátku posledního odstavce minulého dílu jsme trochu zabrousili do nám již dobře známého kvízu „hraje-nehraje“ a pojmenovali si prostory (zejména tedy malé kluby), kde zpravidla není nutno overheady vůbec používat. V těchto situacích a v tomto ohledu pak samozřejmě nemá větší cenu nějak extra řešit kvalitu těchto mikrofonů a postačí nám pravděpodobně běžné levnější kondenzátorové modely, protože onu kvalitu a eventuální dokonalejší frekvenční vyrovnanost těch dražších bychom v podobných situacích zřejmě nevyužili, a tedy ani neocenili.

Dnes se posuneme malinko dál, i když zůstaneme v podobném, či spíše pomyslně stejném, žánrovém okruhu. Tématicky, typově i frekvenčně související s overheady je vždy mikrofon snímající hi-hatu. Pouze jeho umístění bývá tedy poněkud jiné, protože se instaluje většinou do blízké vzdálenosti jejího horního nebo i spodního činelu. Důvod umístění více zblízka je zejména ten, že se hi-hata zpravidla vyskytuje taktéž velmi blízko malého bubnu nebo i prvních tom tomů, případně jiných činelů v soupravě. Pokud tedy chceme její zvuk v mikrofonu co nejvíce separovat, logicky musíme jít polohou rovněž blíž. I tak bývá samozřejmě v mikrofonu u hi-haty výrazná přeslechová složka právě z výše zmíněných blízko umístěných komponentů soupravy, záleží pak i na konkrétním bubeníkovi - na jeho vybavení (tvrdé = hlasitější, nebo měkčí = méně hlasité činely), rozestavění soupravy či na jeho stylu hry -, jak více či naopak právě méně bude zvuk hi-haty separovaný od ostatních. Někteří bubeníci hrají taktéž dynamicky nesprávně - „málo“ bubínek a nepřiměřeně „moc“ hi-haty -, pak často řešíme naopak problém s přeslechem hi-haty v mikrofonu u bubínku.


Pokud se na chvilku zastavíme nad umístěním samotného mikrofonu, tak nejčastější poloha je cca 10-15 cm nad horním činelem, přičemž osa mikrofonu míří zhruba do středu či blíže ke kraji jeho druhé poloviny, než kde se ho palička bubeníka při hře dotýká - tedy jakoby přes střed naproti hracímu místu. Pokud chceme výsledný zvuk více „lupavý“ (záleží to do značné míry i na typu úderu bubeníka), pak můžeme zkusit mikrofon nasměrovat naopak blíž do místa úhozu. Někteří zvukaři umísťují mikrofon v tzv. opačném sklonu, tedy jakoby od soupravy, právě kvůli ještě větší minimalizaci přeslechů. Z důvodu takovýchto umístění (často téměř mezi hardware bubeníka) se jako nejvhodnější tvar samotného mikrofonu může jevit, a často je také používána, krátká „tužka“. V dřívějších dobách bývalo k vidění i snímání z boku, v místě dotyku obou činelů (pozor na náraz proudu vzduchu na často příliš nechráněnou membránu některých kondenzátorových mikrofonů), dnes tento způsob již příliš k vidění není, naopak lze někdy zahlédnout zvučení zespoda (spodní činel). Pokud máme možnost a čas, klidně vyzkoušejme, co se nám bude zvukově v dané situaci nejvíc zamlouvat.

Co se týče korekčního nastavení mikrofonu snímajícího hi-hatu, tak i zde se dají vypozorovat dva podobné přístupy zmíněné u overheadů v minulém dílu - tzn. jedna část zvukařů nechává průběh křivky s rozumným low cutem přirozenější v celém frekvenčním spektru, druhá mikrofon od spodních frekvencí výrazně „vykuchá“ a naopak „nahoře nacinkne“, kdy nám z něj pak zůstane opravdu jen ono cílené výškové „syknutí“.
Doporučit či pojmenovat vhodný typ a model mikrofonu pro hi-hatu a overheady je snad ještě těžší úkol než v předchozích kapitolách týkajících se velkého a malého bubnu nebo tom tomů. Vyrábí se totiž opravdu nepřeberné množství kondenzátorových (kapacitních) mikrofonů ve velmi značném cenovém rozpětí, některé - zejména tedy ty výrazně dražší - jsou užívány spíše ve studiu a nedá se obecně ve všech ohledech říct, že je vždy nejlepší volba s sebou na live zvuk vozit nebo si pořídit to nejdražší, co existuje. Souvisí to opět s problematikou popsanou na konci minulého a začátku tohoto dílu: Pokud se totiž většinou pohybujeme na akcích, kde nám malé rozměry pódia nedovolí vyniknout případné vyšší kvalitě overheadů, pak je de facto zcela zbytečné v těchto případech nějaké příliš drahé modely používat. Nezapomínejme na fakt, že kondenzátorový mikrofon je obecně náchylnější na mechanická poškození a „vydrží“ relativně méně (neplánovaného) hrubého zacházení v porovnání s dynamickými modely. A co si budeme povídat, takový pád nadoraz vytaženého mikrofonního stojanu z bubenického „praktikáblu“ s našroubovaným drahým „kondíkem“ může být opravdu taky ten poslední, který váš mikrofon zažije. :-) Není ovšem samozřejmě zase nutné používat úplně tu nejlevnější „neznačko-čínu“, kterou nám dnes trh hojně nabízí. Je spousta tzv. ekonomických modelů, které můžeme s klidnějším svědomím vozit po běžných akcích, které zároveň splňují střední požadavky na standardní kvalitu přenosu a které nám v běžných situacích mohou zcela plnohodnotně posloužit.

Příště si, tak jako v předchozích tématech, pár modelů z různých kategorií vyjmenujeme.

Mikrofon u hi-haty


Mikrofon u hi-haty v opačném sklonu – od soupravy


Mikrofon u hi-haty zespoda



Psáno pro: časopis Muzikus 2017/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Jak-to-vidi-slysi-zvukar-Zvuceni-bicich-nastroju-overheady~08~listopad~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.