Jak to vidí (slyší) zvukař - Zpěvy, vokály a zpěvové mikrofony II

Deformace kopulky způsobená pravěpodobně nárazem
Deformace kopulky způsobená pravěpodobně nárazem

V minulém dílu jsme si otevřeli nové téma zabývající se zpěvy a zpěvovými mikrofony. Jak už bývá naším dobrým zvykem, podívali jsme se na toto téma z historického hlediska a následně jsme si popsali základní části běžného mikrofonu určeného pro řeč či zpěv. Řekli jsme si, že tvarově se nám tyto typy časem ustálily na rozšiřujícím se kovovém válci těla s konektorem XLR na jednom (úzkém) konci a s „mřížkovanou“ ochrannou kopulkou na druhém (širokém) konci. Ta je na mikrofonu především z důvodu ochrany mikrofonní vložky ukryté pod ní před mechanickým poškozením, přičemž nám mřížka taktéž vymezuje jakousi doporučenou minimální vzdálenost, na kterou se k vložce můžeme přiblížit zejména z důvodů eliminace vzduchových rázů, tzv. „přefouknutí“, zvukového zkreslení atd. Další minule pojmenovanou a důležitou součástí je molitanová, látková či papírová výstelka umístěná uvnitř kopulky sloužící k tlumení vzduchových rázů vzniklých při výslovnosti hlásek explozivního charakteru (zejména p, b, méně d, t), které by jinak přímým nárazem proudu vzduchu na membránu vložky způsobily nežádoucí zvukový ráz. Při potřebě ještě více ochránit mikrofon před rychle a nárazově proudícím vzduchem používáme minule zmíněný windscreen - molitanovou násadku na kopulku mikrofonu. Ta nám sice nepatrně sníží přenos vysokých kmitočtů, nicméně nežádoucí efekt způsobený nárazy vzduchu je opravdu znatelně eliminován, tedy by se dalo zjednodušeně říct, že přínos tohoto opatření převyšuje jeho jisté malé „nežádoucí účinky“.

Zploštělý tvar kopulky mikrofonu Beyerdynamic TG-v50
Zploštělý tvar kopulky mikrofonu Beyerdynamic TG-v50

Takto tedy vypadá dnešní klasický zpěvový mikrofon (jak jsme si taktéž uvedli, tak tvar jednoho z nejlegendárnějších zpěvových mikrofonů Shure SM58 byl vytvořen již v roce 1966) určený pro live použití - samozřejmě napříč značkami v různých lehčích tvarových modifikacích, ale v podstatě „dodržujících“ v hlavních rysech toto již zaběhlé tvarové a funkční schéma. Rozšiřující se kónické tělo má tento svůj tvar zejména z důvodu zasouvání do „odkládací“ pružné plastové objímky našroubované na mikrofonním stojanu, využívané v situaci, kdy interpret nemůže mikrofon držet v ruce, když např. hraje současně na nástroj nebo chce mít u zpěvu volné ruce. Robustní - kovové - je pak zejména kvůli mechanické odolnosti, pružné usazení mikrofonní vložky je pak hlavně z důvodu minimalizace přenosu manipulačního hluku, tedy při pohybu ruky/rukou po těle mikrofonu, přenosu hluku při vkládání do plastové objímky atd. Je to do jisté míry i jedno z kriterií, co se na vlastnostech mikrofonu hodnotí.

Když si připomeneme 13. a 14. díl našeho seriálu, kde jsme si rozdělili mikrofony podle principu funkce a směrových charakteristik, tak je třeba říct, že pro live použití pro řeč, zpěv a vokály se používají v největší míře dynamické a kondenzátorové modely (výjimečně např. ještě modely páskové) s kardioidní, případě hyper(super)kardioidní charakteristikou, což je de facto „zúžená“ a lehce modifikovaná kardioidní charakteristika.

Deformace kopulky způsobená pravěpodobně nárazem
Deformace kopulky způsobená pravěpodobně nárazem

Lehce dominantní z hlediska principu funkce jsou na tomto poli přece jen mikrofony dynamické, přičemž jedním z důvodů je jejich poměrně značná mechanická odolnost. Sami z vlastních zkušeností víme, že není vůbec výjimkou, kdy někomu konkrétní mikrofon spadne na zem, buď samotný, nebo i s celým stojanem, např. při zakopnutí, nechtěném zatažením za kabel, tlakem větrem vzedmuté pódiové sítě apod. Zacházení některých interpretů s (dynamickými) mikrofony pak taktéž není zrovna dle příručky o správném užívání - zde mám na mysli zejména různé „kejkle“ s kabelem, točení mikrofonem na kabelu (doprovázené občasným nárazem na nějakou překážku :-), házení, nešetrné pokládání. I konzumace nápojů, zejména tedy alkoholických, spolu s kouřením při samotné produkci určitě nepřispívá k nějaké ozdravné kúře pro samotnou mikrofonní vložku a ochrannou mřížku a její výstelku. Jistě známe situace, kdy často vlastní mikrofon konkrétního zpěváka holdujícímu uvedeným požitkům pachově připomíná spíš návštěvu palírny či popelník. :-) S tím poměrně úzce souvisí i otázka údržby a samotné péče o mikrofony, kterými se v rámci tohoto tématu budeme v brzké budoucnosti taktéž zabývat (např. čištění, dezinfekce, neukládání mikrofonů ve vlhkém a mokrém stavu do uzavřených obalů atd.). Je to pro nás zvukaře-vlastníky jistý návod, jak nemít po určité době užívání místo mikrofonů rezavá, zapáchající a celkově nevzhledná torza plná usazenin a špíny. Možná to zní trochu přehnaně, ale i takové věci bývají sem tam k vidění.

Široký plochý typ vypínače používaný firmou Sennheiser
Široký plochý typ vypínače používaný firmou Sennheiser
Boční spínání v kombinaci s přepínáním na stereomikrofonu Sony ECM-MS957
Boční spínání v kombinaci s přepínáním na stereomikrofonu Sony ECM-MS957

Další součástí klasického mikrofonu pro live použití může být vypínač. Je zpravidla šoupátkového typu, jeho posouvání se děje ve směru osy mikrofonu, přičemž v zapnutém stavu je spínač v drtivé většině v poloze dopředu - blíž směrem ke kopulce. Výjimečně bývá situován pro posouvání napříč kolmo k ose mikrofonu, tedy jakoby z boku na bok. Některé modely se vyrábějí jak ve verzích s vypínačem, tak i bez něj, např. Shure SM58 a SM58SE (Switch). Toto spínání, jako v případě tohoto modelu, mívá možnost aretace, pak dle orientace kovového pásku připevněného šroubkem můžeme mikrofon udělat buď „vypínací“, nebo spínač páskem zaaretujeme obráceně do polohy „trvale zapnuto“, tedy pak z mikrofonu máme jakoby model bez možnosti této volby. Tady bych se přece jen malinko zastavil.

Často se mě většinou méně zvukařsky zkušení muzikanti při nákupu mikrofonů ptají, jestli si mají pořídit model s vypínačem, či bez něj. Je to do jisté míry i otázka osobní preference a taktéž záměru, jak hodlám s mikrofonem pracovat. Zkusme si pojmenovat situace, kdy se vypínač může hodit - vysledováno v průběhu let množstvím hodin v praxi napříč žánry a styly hudby i samotného zvučení.

Model s vypínáním se nám tedy může hodit logicky všude tam, kde nám přijde nějak přínosné mikrofon během samotné produkce (přímo na něm) vypínat - umlčet. Tuto „funkci“ nám samozřejmě může tlačítkem mute na mixpultu provést i zvukař, tady ale hovoříme o cíleném vypínání námi, teda interprety. To se tedy může hodit, např. pokud do mikrofonu často mluvíme a během moderování se občas na něco mezi řečí ptáme blízko se vyskytujících osob a nechceme, aby v ozvučovací aparatuře tyto „boční konzultace“ byly slyšet, pak mikrofon při těchto momentech vypínáme. Chce to ovšem jistou zkušenost a hbitost, abychom jej vždy operativně zpátky zapnuli, kdykoliv je to potřeba. V určitých žánrech nebo spíš konkrétních souborech bývají i zpěváci zvyklí vypínat mikrofony mezi zpívanými frázemi. Mně se to konkrétně před časem stalo u jedné dechovky, když jsem zpěvačkám do ruky předal svoje mikrofony Shure Beta 58A, tak jedna z nich okamžitě položila otázku: „To nemá vypínač?“ Říkám: „No, nemá“. „Aha, tak my potřebujeme s vypínačem.“ Když jsem se začal pídit po tom, proč jej tak nutně potřebují, bylo mi řečeno, že si v pasážích, kdy nezpívají, vypínají mikrofony. Tady bych ovšem upozornil na jedno možné úskalí: Pokud jsou to interpretky typu „pípalka“ s nepříliš velkým vlastním „signálem“ na mikrofon (což v těchto žánrech poměrně často bývá), a k tomu za nimi ne zrovna potichu „valí“ dechová desítka (a že dechovka umí hrát pěkně nahlas, to všichni víme), může nastat situace, kdy vypínáním a zapínáním zpěvových mikrofonů jakoby ostrým střihem pouštíme a naopak utlumujeme přeslech celé kapely, což může mít pak za následek vznik rázovitých změn celkové barvy zvuku v PA systému.

Další situace, kdy se nám vypínač může hodit, a kde se taky často takto používá, je talkback mikrofon u mixážního pultu, tedy mikrofon určený pro „moudrá slova“ mistra zvukaře směrem k interpretům na pódium do odposlechů a in-earů.

Pro obecné použití, tedy kdy my jako ozvučovací firma pronajímáme svoje mikrofony interpretům, je pravděpodobně nejběžnější situace, kdy jsou samy o sobě trvale zapnuté, buď jsou tedy bez vypínače, nebo je tento trvale zaaretován v zapnutém stavu - viz text výše. Je to ideální situace v tom, že opravdu jediný, kdo může daný mikrofon cíleně umlčet (zamutovat), je zvukař, tedy v tomto případě my, a to tlačítkem mute na mixpultu. Tím pak odpadají situace, které je taktéž možno sem tam někde vypozorovat, kdy posíláme pomocníka nahoru na pódium se slovy: „Ty, hele, on bude asi vypnutej, skoč se mi tam mrknout.“ :-) Případně tuto prosbu sdělíme přímo danému interpretovi při zvukovce, když už má mikrofon před sebou. Absence možnosti vypínání na mikrofonu je pro nás i jakási pojistka, že nedojde právě k nechtěnému vypnutí samotným zpěvákem uprostřed produkce. Proto má většina zvukařů ve svém arzenálu spíše právě modely bez vypínání, na druhou stranu je ale dobré jeden dva kousky s vypínáním pro strýčka příhodu mít. Příště v daném tématu pokračujeme.

Psáno pro časopis Muzikus