Jak to vidí (slyší) zvukař - Styly hudby - rock III

Jak to vidí (slyší) zvukař - Styly hudby - rock III
Jak to vidí (slyší) zvukař - Styly hudby - rock III

Minule jsme skončili u kytarových aparatur a konkrétně u toho, že někteří hráči jsou, co se týče zesílení jejich zvuku, trošku nesoudní a nám někdy opravdu nezbývá, než je slušně požádat, jestli by se svojí hlasitostí, zvláště tedy na komornějších akcích, nemohli jít trošku dolů. Nutno podotknout, že mnozí zkušení a protřelí hráči si jsou tohoto úskalí zpravidla vědomi. Jednou v jakémsi kulturním domě na společné akci jsem při zvukovce skupiny Olympic slyšel, jak se basista Milan Broum ptá: „Hele, nejdu moc z pódia?“ Jelikož tuto problematiku můžu posoudit i jako muzikant, tak si dovoluji tvrdit, a doufám, že mi zkušení hráči a zvukaři dají za pravdu, že není rozhodně nějakou osobní výhrou, když na pódiu slyším z devadesáti procent hlavně sebe a svoji aparaturu a pak teprve zbytek kapely. Naopak, hráč na kytaru (a další nástroje) by měl dostatečně slyšet zejména rytmickou sekci, a potažmo zbytek kapely vůbec, aby na ni mohl adekvátně reagovat svojí rytmicky co nejpřesnější hrou. To, že se já jako muzikant v daný moment ne úplně dobře slyším, jde do jisté míry vyřešit i jinak než přidáním hlasitosti na svém zesilovači, např. náklonem boxu směrem nahoru (držáky komb a boxů), přemístěním se blíže do vyzařovacího spektra reproduktorů apod. Před začátkem vystoupení je dobré si správné směrování svého boxu vyzkoušet, jestli skutečně zvukově vyzařuje tam, kam je třeba. Často se mi jako muzikantovi stává, že i např. po první písničce ještě lehce doupravím polohu boxu - samozřejmě musím adekvátně této změně přenastavit i mikrofon před reproduktorem, kde, jak víme, i relativně velmi malý posun může udělat znatelný rozdíl ve zvuku. Někteří neumravnitelní kytaroví „řvouni“ dělají tu věc, že otočí nazvučený kytarový box obráceně, čímž ovšem často velmi znesnadní „plkání ostatním v backstage“. :-) Průkopníkem této metody (tedy aspoň u něj jsem to já v 90. letech poprvé viděl) v našich luzích a hájích je např. kytarista Miloš Dodo Doležal. Ještě bych na tomto místě zmínil, že ony často vídané „marshallovské stěny“ bývají zčásti téměř vždy jen prázdné kusy nábytku a skutečně hraje např. jedna ozvučená sestava či dvě ozvučené sestavy (stacky). :-)

Co se týče kláves, které jsme taky nedávno probírali v dílech 73 až 80, tam bývá situace s přímým signálem z pódia de facto zcela opačná. Většina klávesáků si nevozí svoji aparaturu, zpravidla se zpětně poslouchají z monitoru, který k nim umístí zvukař, a pokud si vlastní aparaturu vozí, tak ji mají většinou namířenu přímo na sebe - třeba z boku (např. Jirka Valenta a jeho letité kombo Peavey). Pokud si tedy následně poslechneme nahrávku z masteru pultu běžné akce, může se docela lehce stát, že pokud značně zesílený kytarový aparát míří někam směrem ke zvukaři, tak ve výsledném mixu bude málo kytary (hraje přímo z pódia) a kláves víc, než by bylo nutné (jako jediné z pódia přímo nehrají). Vyváženost jednotlivých nástrojů obecně bychom měli vždy kontrolovat v různých částech poslechového spektra. Samostatnou podoblastí v této problematice jsou malé kluby, kde se obecně kapely snaží svoje „hlasitosti“ z velkého venkovního pódia přenést do těchto velmi malých uzavřených prostor, a zvukaři jsou pak nuceni s tímto více či méně úspěšně bojovat.

Co se týče zpěvů, které jsme probírali v dílech 85 až 92, tam bych se rád ještě pozastavil u problematiky držení mikrofonu. U některých zpěváků se totiž rozmohlo tzv. držení „za bambuli“, což frekvenčně nabourává zvuk samotného mikrofonu a taktéž výrazně zvyšuje náchylnost ke zpětné vazbě. Prostě je to ze všech možných hledisek špatně a stojí jistě za pokus toto držení danému zpěvákovi/zpěvačce vymluvit - opět podotýkám, že slušně.

Nyní znovu použiju svoji oblíbenou větu mého kamaráda: „Nazvučit rockovou kapelu vlastně není nic těžkého, jen si musíš pohlídat, aby ti hrály dobře bicí, basa, kytary, klávesy a zpěvy...“ Ano, je to v podstatě tak, a aby to tak, alespoň co se týče jednotlivých poměrů a hlasitostí, bylo, používám já osobně takové „kolečko“, kdy si vždy říkám „slyším dobře a vyváženě bicí?“ ... „slyším basu?“ ... „slyším kytaru?“ atd. Nezřídka se totiž může stát, že řešíme delší dobu nějaký problém s nástrojem či vokálem a pak nám následně může unikat, že máme v celkovém mixu něčeho málo. Vzpomínám si na jednu z mnoha takovýchto událostí, kdy jsme ve studiu společně míchali nahrávku cimbálovky, stále jsme řešili problematiku houslí, zpěvů apod., a následně jsme si po daném míchání až doma všimli, že je na nahrávce poměrově málo cimbálu (což je tedy jaksi u cimbálovky dost podstatná závada :-)) a byli jsme poté nuceni většinu mixů z daného večera předělat (u prvního nebyl totiž přítomen sám cimbalista :-)). To samé se nám může stát i u rockové kapely, řešíme nějaký problém s nástrojem či vokálem, a unikne nám, že třeba není slyšet basa. Proto je dobré si v pravidelných intervalech dělat ono poslechové „kolečko“ a „projet“ si tak všechny nástroje a vokály.

Přátelé, máme díl č. 98 (škoda, že ne 100), a jak jsme si již avizovali, nejspíš se „vidíme“ na této platformě takto naposledy. Nebudu to více rozvádět a pouze vyslovím přání: třeba opět někdy jindy - v jiném čase a prostoru. :-) Mějte dobrý zvuk a mějte se obecně fajn!

Psáno pro časopis Muzikus