přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukJak to vidí (slyší) zvukař - Elektrická kytara – závěr

15.08. | Autor: Víťa Křivánek | sekce: pro muzikanty - seriály

Legendární Shure SM57, často používaný na snímání kytarové aparatury


Jak jsme si minule slíbili, tak ještě než téma zvučení elektrické kytary definitivně uzavřeme, zmíníme si pár častějších typů mikrofonů, kterými se pódiová aparatura elektrické kytary snímá. Ještě než je ale vyřknu, chtěl bych uvést dle mého poměrně důležitý aspekt celé problematiky, a sice, že tento nástroj, díky své zvukové projekci zejména v oblasti středových frekvencí, nevyžaduje nějaké zvláštní nároky, co se týče mikrofonu, kterým snímáme reproduktor kytarového boxu. Dá se téměř obecně říct, že jakýkoliv model, který vykazuje trošku slušnější (vyrovnaný) průběh na středových frekvencích, bude pro tento účel nějak obstojně fungovat. Pro výslednou barvu zvuku v PA (podobně jako např. u bicích - vzpomeňme na minulé díly) jsou daleko důležitější zvukové atributy a vlastnosti samotného zdroje signálu, v případě elektrické kytary tedy hráče, nástroje, zesilovače a jeho nastavení, efektů a krabiček, reproboxu, typu reproduktoru, umístění mikrofonu atd. To si spousta zvukařů nepříliš uvědomuje, čehož důkazem jsou kolikrát až zbytečně do extrémů vyhrocené diskuze a debaty na internetu, kdy dotyčný diskutující často sveřepě zastává „svůj“ model mikrofonu a bije se za něj „jak lvové o mříže“. :-) Často spolu diskutují zvukaři pohybující se v rozdílných žánrech, ve kterých elektrická kytara obecně plní částečně odlišnou úlohu (např. pop vs. heavy metal), tedy taková diskuze nemá často ani příliš reálný základ, natož výsledek, a je lepší z hlediska šetření vlastní nervové soustavy se do ní raději neplést. :-)

Sennheiser e 906 – další poměrně běžná varianta snímání kytarových aparatur


Spíše studiová klasika pro el. kytaru – Sennheiser MD 421



Když ještě znovu navážu na minulé díly, tak zvuk elektrické kytary zabírá značnou část středového spektra, včetně té nejcitlivější na lidské ucho, tedy 2-4 kHz, a z tohoto důvodu má taktéž tendenci poměrně úspěšně maskovat ostatní nástroje a vokály, které se v podobných frekvencích taktéž pohybují (též jsme již zmínili). Proto je třeba pro její správné vmíchání do kontextu, tedy celku - hudby, kapely - mít na paměti různé faktory týkající se např. typu a žánru hudby, který ozvučujeme, požadavky konkrétní kapely, potažmo respektovat poměry nástrojů dané studiovými nahrávkami daného souboru. Proto se vlastně výraz „správné vmíchání do kontextu a celku“ může jevit jako poměrně relativní pojem, vezmeme-li v úvahu zmíněné skutečnosti.
Pokud se ku příkladu zaměříme na zmíněné studiové nahrávky kapel, tak jiný poměr a potažmo úloha (zkreslené) elektrické kytary bude třeba u skupiny typu Bon Jovi, kde je obecně v podstatě na úrovni klávesových nástrojů, jiná bude u tvrdé metalové kapely, kdy nám z obou stran „pohrnou“ dvě masivní celospektrální zkreslené kytary, jiná bude u popové zpěvačky, kde elektrická kytara pouze doplňuje např. celkovou aranž, včetně dechové a vokální sekce. To znamená, že i když jsme jako zvukaři tak nějak domácky a cítěním zabydlení a „kovaní“ v jednom stylu, pokud ozvučujeme i styly a žánry jiné, měli bychom vždy znát jejich zákonitosti a zaběhané postupy, které se obecně na této úrovni používají. Prostě se vždy musíme umět jakoby „přepnout“ a začít pracovat částečně odlišným způsobem. Tento jev se samozřejmě netýká pouze elektrické kytary, ale de facto všech nástrojů obecně. Např. jiná hlasitost a celkově úloha kopáku (velkého bubnu) bude v rockové či metalové muzice, jiná pak třeba v dechovce a big bandu apod.
Způsoby míchání jednotlivých stylů a žánrů se budeme v tomto seriálu ještě zabývat, jakmile obecně probereme hlavní skupiny nástrojů samostatně. Obrovskou výhodou, pokud můžu hovořit z vlastní praxe, jsou studiové zkušenosti s jednotlivými žánry hudby. Při nahrávání jako takovém se zvukovému mistrovi naskytne opravdu výjimečná příležitost, jak do daných stylů proniknout, pochopit jejich zákonitosti a prostě se je „naučit dělat“. Děje se tak většinou v mnohem klidnější atmosféře a v mnohem větším časovém prostoru, navíc přijdete do osobnějšího kontaktu s konkrétními muzikanty, kteří vás i pocitově vpraví do „ducha hudby“, která se právě zaznamenává. Možná si říkáte, že to celé teď zní trochu nadneseně a přehnaně, ale věřte, že se běžně setkávám s kolegy, kteří, vyrůstající v bigbítovém podhoubí, mají doslova a do písmene strach ozvučovat některé konkrétní styly a žánry, např. dechovku a dechové soubory, cimbálové muziky, pěvecké sbory apod. V tomto seriálu se vám pochopitelně většinu z mnou nabitých zkušeností pokusím sdělit. :-)
Tak a teď konečně k těm mikrofonům. Opět podotýkám, že nejsem nijak smluvně ani finančně spjat s jakýmkoliv prodejcem a značkou, v podstatě uvedu hlavně typy, se kterými se nejběžněji setkávám na akcích. Tak opravdu namátkou: Shure SM57, Shure Beta 57A, Sennheiser e 906, Sennheiser e 609, Sennheiser MD 421, Audix i5, EV ND46, Beyerdynamic TG D35 a další. Často bývají u kytarových aparátů v dnešní době k vidění také kondenzátorové velkomembránové modely, kterých je obecně na trhu tolik, že se zde případné fantazii opravdu meze nekladou.
Příště již opravdu u dalšího nástroje.

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/08

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Jak-to-vidi-slysi-zvukar-Elektricka-kytara-zaver~15~srpen~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.