Dnes se zkusíme detailněji podívat na korekční nastavení šavle elektrické kytary na mixážním pultu. Ještě snad lehké zopakování toho, co jsme si řekli v druhém pokračování tématu o elektrické kytaře v dílu 64, a sice, že základní výchozí bod, kam mikrofon nejčastěji umísťujeme (když není přímo vyznačená poloha na boxu), je hranice okraje vlepené ochranné středové kopulky reproduktoru a samotné membrány. Posunujeme-li mikrofon více ke kraji membrány, zvuk ztrácí na ostrosti a naopak.
Co se týče korekčního nastavení, budeme tedy opět, jako v minulých dílech, brát v úvahu klasické čtyřpásmové korekce na běžném analogovém či digitálním mixážním pultu, u kterých by alespoň dvě středová pásma měla být parametrická. Na méně vybavených pultech, např. pouze s jedním parametrem na středech, se dnes již kapely a nejrůznější soubory prakticky nezvučí a i většina těch nejlevnějších digitálních rackových pultů uzpůsobených pro ovládání tabletem či chytrým telefonem (např. Soundcraft - řada Ui nebo Behringer X Air apod.) už disponuje plně parametrickými čtyřpásmovými korekcemi. Před samotným korekčním zásahem samozřejmě opět nejdříve srovnáme a nastavíme hladinu vstupní citlivosti - gainu (indikace na channel stripu, nebo na hlavních dB metrech po stisku tlačítka SOLO, PFL). Podotýkám, že hladina signálu přicházejícího na mikrofon u kytarového boxu může být napříč hudebními žánry a styly velmi různá - setkáme se pravděpodobně i se značných rozptylem co do velikosti aparatur, od malých komb či boxů v „lehčích“ žánrech po „vytavené“ full stacky (dva boxy s osazením 4x 12” na sobě) v hard rocku a metalu. Na šavli elektrické kytary zpravidla zařazujeme low cut filter (high pass filter - ořez basových frekvencí), neboť elektrická kytara je řekněme z větší části nástroj neobsahující ve svém základním zvukovém projevu subbasové frekvence, pokud je low cut přeladitelný, můžeme jít klidně k hodnotě 100-120 Hz. Uvědomme si, že čím více hlubokých frekvencí obecně elektrické kytaře „ponecháme“, tím více se nám zvukově bude překrývat s baskytarou, která by společně s kopákem, a řekněme v určitých místech např. se spodními rejstříky kláves, měla být samozřejmě hlavním a téměř jediným nositelem basových a subbasových frekvencí. Tím samozřejmě přímo nenabádám k nějakému prvoplánovému a jakkoliv extrémnímu potlačování spodních frekvencí, jak jsme si již několikrát řekli, řiďme se vlastním pocitem a snahou o jakousi nepsanou přirozenost, vyrovnanost, potažmo mějme na mysli frekvenční „zachlívkování“ nástrojů.
Pokud tedy půjdeme odspoda, tak basové korekční pásmo můžeme v prvopočátku zkusit nechat rovně a shelving. Stejně nebo podobně jako u baskytary, pokud má konkrétní nástroj tendenci na určité frekvenci dunět, hučet, prostě až příliš „(středo)basovat“, můžeme zkusit takto nastavený shelving na požadované a vybrané frekvenci ubrat. Pokud to příliš nepomůže a máme-li tu možnost, zkusíme přepnout spodní frekvenční pásmo na parametr, danou frekvenci opět najdeme (na digitálních pultech nám může pomoci spektrální analyzér) a zkusíme ji lehce potlačit, šířku ovládaného pásma Q zkusme cca kolem hodnoty 1,5-2. Na rozdíl od baskytary se tato „rušivá - dunící“ frekvence bude pravděpodobně pohybovat výš, např. kolem 100-150 Hz, nejvíce exponovaných basových - nízkostředových - frekvencí elektrická kytara produkuje zpravidla při tlumení zkreslených powerchordů („kil“) pravou rukou kytaristy. Je vhodné si toto případné dunění „pořešit“ právě v prvním frekvenčním pásmu basů, druhé pásmo odspoda - nižší středy - nám pak zůstane volné na případnou úpravu „tlustosti/tenkosti“ tónu kytary.
Pokud se tedy přesuneme dále k odspoda druhému pásmu zmíněných nižších středů, můžeme jej startovně zkusit nechat opět beze změny - tedy rovně - gain 0 dB. Mimochodem, jak jsme si již taktéž řekli, s „rovným“ nastavením bychom měli „počítat“ a začínat v podstatě vždy, snad vyjma některých obecně a běžně používaných (před)nastavení, např. u bicích. Toto pásmo je možno úspěšně využít např. pro nápravu jisté „tenkosti“ kytarového zvuku, kdy můžeme zkusit dle potřeby a je-li to nutné přidat frekvence např. kolem cca 200-250 Hz, parametr Q cca kolem hodnoty 1,5, tím se nám může podařit do celkového projevu dostat jistý prostor a objem, prostě zvuk zhutnit a „ztlustit“. Nebo naopak - při větší „zahuhňanosti“ - můžeme toto pásmo zkusit lehce vyříznout a potlačit. Podotýkám, že je to ale spíše méně běžný případ. Obecně bychom na nižší středy neměli příliš zapomínat a „párat“ je nějak automaticky pryč. Samo o sobě znějící je to sice pásmo jakéhosi „huhňání a bučení“, nicméně nám celkově dotváří komplexní barvu a plnost zvuku. Při jeho přílišné absenci může zvukový projev působit „děravě“ - nadupanost v subbasech a nad tím dominující jedovatost vyšších středů, což je jev, se kterým se bohužel poměrně často setkáváme na poměrně mnoha dnešních live akcích.
Příště v ekvalizaci elektrické kytary pokračujeme.
