Jak to vidí (slyší) zvukař - Elektrická kytara IX

ZVUKOVA STOPA ELEKTRICKÉ ZKRESLENÉ KYTARY
ZVUKOVA STOPA ELEKTRICKÉ ZKRESLENÉ KYTARY

Co se týká používání a nastavení kompresoru, tak elektrická kytara je svým způsobem tak trochu zvláštní a specifický nástroj, který bývá sice komprimován, ale zejména při čistém (clean) nebo lehce „nakřáplém“ (crunch) zvuku, a to zpravidla již samotným hráčem na pódiu. Děje se tak prostřednictvím nějaké kytarové krabičky, multiefektu či procesoru, nabídka všemožných „šlapacích“ doplňků k elektrické kytaře je dnes skutečně obrovská, čehož kytaristé plně využívají a často vidíme nejrůznějšími krabičkami k prasknutí nabité pedalboardy od známých i méně známých výrobců. Kompresor, coby kytarový efekt, je jakási součást zvuku mnoha kytaristů a mezi hráči (tak trošku jako mezi zvukaři v dobách analogu) se mnohdy více než velmi řeší, jak který kytarový kompresor hraje a co dělá se zvukem kytary. Komprese se zcela oprávněně používá hlavně pro čisté rejstříky, při kterých mají skutečně některé tóny tendenci až jakoby dynamicky vystřelovat a při vhodném použití vhodně nastaveného kompresoru se celkový zvukový projev elektrické kytary skutečně znatelně vylepší a spojí.

Jiná situace je pak ovšem u zkreslených rejstříků. Kdo ve studiu nebo v nějakém hudebním programu někdy viděl zobrazenou nahranou stopu zkreslené elektrické kytary, tak si zcela jistě všiml, že se jedná o dynamicky velmi komprimovaný, řekněme téměř až zalimitovaný a „zarovnaný“ zvukový soubor, ze kterého zpravidla vyčnívají pouze tlumené (muting) úhozy, což je způsobeno nárůstem basových frekvencí při technice hry, ve které je použito tlumení malíkovou hranou pravé ruky. To je zpravidla téměř jediný dynamický výkyv, který u středně a více zkreslené kytary nastává. Samotní hráči kompresor na zkreslený zvuk většinou ani nepoužívají, spíše používají tzv. „nakopávače“, což je většinou zkreslovací krabička typu overdrive, která např. u některých typů zesilovačů Marshall (JCM 800) dodává do zvuku více zkreslení. Tolik tedy jen pro lehčí osvětlení toho, co se tak nějak „děje nahoře“.

TESTOVÁNÍ ZVUKU V RŮZNÝCH POLOHÁCH MIKROFONU PŘED REPRODUKTOREM
TESTOVÁNÍ ZVUKU V RŮZNÝCH POLOHÁCH MIKROFONU PŘED REPRODUKTOREM
I TAKTO MŮŽE NĚKDY VYPADAT OZVUČENÝ KYTAROVÝ APARÁT (TÝKÁ SE NAHRÁVNÍ VE STUDIU)
I TAKTO MŮŽE NĚKDY VYPADAT OZVUČENÝ KYTAROVÝ APARÁT (TÝKÁ SE NAHRÁVNÍ VE STUDIU)

Co se týče nastavení kompresoru šavle elektrické kytary na mixážním pultu, tak bych obecně doporučoval ji v prvopočátku spíše vůbec nekomprimovat. A teprve v případě, že by se při samotné hře v jejím zvuku začaly objevovat nějaké významně nežádoucí dynamické výkyvy, bych přistoupil k jejich řešení kompresí. Jak již bylo zmíněno, u zkresleného zvuku se tak může dít nárůstem basů při tlumených úhozech, to lze někdy řešit i ubráním těchto problematických basovo/středových frekvencí přímo na zesilovači/kombu. Pokud k nám do šavle kytary proniká jakékoliv nadměrné množství dunění těchto basových frekvencí - u kytary se zpravidla nebude jednat o skutečné basy jako takové jako např. u spodních tónů baskytary či u kopáku, ale dle charakteru nástroje spíše o nižší středy přesahující k basům, frekvenčně řekněme 100 až 150 Hz -, opět můžeme zkusit takticky požádat pana kytaristu, jestli by si na svém zesilovači basovou složku lehce neubral. Zde bych chtěl odkázat na nedávný díl č. 68, kde jsme přímo řešili korekční nastavení elektrické kytary. Obecně si troufám říct, že u elektrické kytary se kompresí nemusíme nějak příliš zabývat, z vlastních zkušeností můžu říct, že na mixážním pultu při zvučení šavli elektrické kytary v 95 % případů nekomprimuji vůbec.

Někteří kolegové z branže používají ke kompresi elektrické kytary trochu jiný přístup, komprimují naopak celkem dost a snaží se tím řešit zejména případné rozdíly v hlasitosti jednotlivých zvukových rejstříků, které dotyčný kytarista používá (např. má-li rozdílnou hlasitost čistého a zkresleného zvuku). Já osobně tento přístup nepoužívám a nedoporučuji, takováto „totální komprese“ má totiž tendenci vyrobit ze zvuku kytary jakousi plochou nevýraznou placku. Pokud se mi jeví, že dotyčný hráč nemá hlasitostně srovnané rejstříky, upozorním ho na to při zvukovce, případně při první skladbě, když se tento rozdíl projeví. Značná část hráčů (včetně mě) používá tzv. „odskok - jump“ na sólové party, kdy si samotní kytaristé dynamicky zvýrazní svoje sólo, případně do něj sešlápnutím přidají svůj dozvukový efekt, např. delay. Při takto popsaném plošném a obecném zakomprimování můžeme dotyčnému hráči jeho snahu „nám při sólech pomoct“ do jisté míry zhatit, tím že mu jeho signál výrazněji zkomprimujeme. Já jsem obecně zastáncem řešení problémů spíše u zdroje, může se stát, že některý hráč má tento odskok - jump nastavený příliš výrazně (sólo se zesílí oproti doprovodu více než je nutno), pak ho opět na tuto skutečnost neváhám taktně upozornit. Celkově při zvučení zastávám přístup „ruce na faderech celý koncert“ a neustálé dorovnávám dle aktuální potřeby. Vím a často vidím, že někteří kolegové volí „přístup“ opačný, věnují se např. svému telefonu, baví se s kamarády, případně si během programu obstarávají občerstvení. :-) Já tohle nedělám a dle mého názoru by to zvukař dělat prostě neměl. Na poměrech nástrojů a vokálů je neustále, byť téměř mikroskopicky, co vylepšovat a měnit, naše činnost je aspoň většinově nějak standardně zaplacená (pokud není, tak je chyba v naší komunikaci s pořadatelem), proto bychom svoji práci dle mého názoru neměli prostě jakkoliv flákat. Potažmo jde přece i o naši prestiž a pověst. Na druhé straně je třeba říct, že rozdíl v přístupu definují už samy kapely a soubory, u některých musíme něco měnit takřka pořád, u některých to celý koncert „hraje samo“ a není třeba téměř nic dorovnávat.

Příště si ještě nastíníme pár typů mikrofonů pro snímání elektrické kytary a následně se již sejdeme u dalšího nástroje.

Psáno pro časopis Muzikus