přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukJak to vidí (slyší) zvukař - Elektrická kytara IV

12.02. | Autor: Víťa Křivánek | sekce: pro muzikanty - seriály
V minulých dílech jsme se zabývali polohou mikrofonu před reproduktorem či reproduktory kytarového boxu. Opravdu bych chtěl na minulé díly, zejména na díl 65, ještě přece jen malinko odkázat a skutečně lehce apelovat na jistou důležitost procesu hledání onoho ideálního bodu před reproduktorem, kde má naše aparatura obecně nejpřijatelnější barvu zvuku. Toto místo je třeba si následně označit (barva, čtvereček z pásky) a při snímání využívat. Pak můžeme mít klidné svědomí, že za nás, ať již jakkoliv v procesu zúčastněné, byla „mise splněna“. :-)
Ještě bychom se, co se kytarového zvuku týče, měli ale opakovaně zastavit u jednoho neméně důležitého aspektu. Bylo zmíněno, že jsme si obecně vědomi toho, že detailně snímaný zvuk bezprostředně před reproduktorem není zcela identický s tím, jak jej vnímají naše uši např. z několikametrové vzdálenosti od boxu. Kdysi se jeden kolega zvukař pousmál nad vyřčenou větou jednoho kytaristy, který na otázku, proč si nenamíří své kombo kvůli vlastnímu poslechu z boku přímo na své ucho, odpověděl: „Víš, to já tak nechci, ten zvuk je pak strašně hnusnej...“ :-) Kolegovi přišlo vtipné, že pan kytarista chce snímat a dále zpracovávat zvuk, který sám označil za hnusný. Kytarista to spíš ovšem myslel tak, jak jsme si naznačili v předminulém dílu - tedy, že uchem neposloucháme zvuk těsně před reproduktorem (kde je projev samozřejmě nejostřejší, s největším podílem presence a samozřejmě nejhlasitější), kam se ale právě většinou umísťuje mikrofon, podobně jako při kontaktním snímání bicích. Prostřednictvím našich uší tedy posloucháme zvuk kytarové aparatury většinou z větší vzdálenosti (např. 2-5 m), a tím pádem jej vnímáme odlišně, než jak pak zní třeba z poslechových monitorů v režii nahrávacího studia nebo z PA systému prostřednictvím mikrofonu či mikrofonů umístěných v těsné blízkosti u reproduktorů. V podstatě se dá trochu zjednodušeně říct, že se do jisté míry snažíme různými minule zmíněnými kombinacemi dosáhnout kontaktním snímáním právě toho dojmu, jak aparaturu vnímá hráč poslechem z oné větší vzdálenosti. Čímž se oklikou opět vracíme k výše zmíněné komunikaci s kolegou zvukařem před zvukovkou na oné live akci. Ten kytaristu nabádal k nasměrování boxu či komba zjevně z toho důvodu, že jeho aparatura mířila přímo dopředu „do hlav a uší“ obecenstva, možná i přímo k mixážnímu pultu, a tak v ose reproduktorů mohlo být v daném místě a směru skutečně nadměrné množství ostře „vyprezencované“ kytary. To je poměrně obecný až častý jev, viditelný a slyšitelný zejména na menších akcích - přílišná hlasitost nástrojů z menšího pódia, kde se v podobně menším sále nachází publikum třeba dva metry od kapely. Částečně jsme se dotkli této problematiky již v tématu bicích nástrojů. Do budoucna se těmito jevy budeme ještě v našem seriálu zabývat, obecně totiž existují v této oblasti různé přístupy.

FREKVENČNÍ PRŮBĚH KYTAROVÉHO REPRODUKTORU CELESTION G12T–75


FREKVENČNÍ PRŮBĚH KYTAROVÉHO REPRODUKTORU CELESTION V30


Dalším aspektem a „jevem“, týkajícím se bezprostředně kytarového zvuku, jeho „tvorby a vzniku“, je v podstatě „cílené“ frekvenční ovlivnění zvukového spektra samotným kytarovým reproduktorem. Podíváme-li se blíže např. na frekvenční charakteristiku dvou napříč výrobci dlouhodobě velmi často osazovaných a používaných reproduktorů v kytarových boxech - Celestion Vintage 30 a Celestion G12T-75 -, vidíme, že největší citlivosti dosahují v oblasti presenčního pásma - tedy řekněme jakési obvyklé ostrosti elektrické kytary, tzn. 2, 3, 4 kHz, pak křivka směrem doprava poměrně strmě padá a cca kolem frekvence 6 kHz má reproduktor propad v citlivosti již zhruba o 30 dB (zmíněné modely se pochopitelně liší) např. oproti frekvenci kolem 2,5 kHz. Není to žádný výjimečný jev, podobně se chová většina basových/středobasových reproduktorů, s tím rozdílem, že v celopásmovém (full range) boxu na frekvenční propad basového repra „navazuje“ odladěnou výhybkou (ať již pasivní nebo aktivní) příslušný výškový driver a ten dále přenáší vyšší frekvence, které basový reproduktor již „neumí“. Ovšem v kytarovém boxu žádný výškový driver není, a tím pádem frekvenčně nenavazuje, proto je zvuk, zejména tedy zkreslený zvuk elektrické kytary, právě takový, jaký jej běžně známe. Zjednodušeně bychom tedy mohli říct, že je „bez výšek“ v pravém slova smyslu. Kdo si někdy vyzkoušel připojit kytarový zesilovač k full range boxu (tedy boxu s výškovým driverem), zjistil, jak je zvuk kytary (podotýkám tedy hlavně té zkreslené, kde se aktuálně probíraný jev skutečně markantněji projeví) najednou nezvykle nepěkný, „nakřáple bzučivý“, a to právě kvůli přítomným vyšším frekvencím, které jsou v tomto případě považovány za nežádoucí. S největší pravděpodobností se v době počátků kytarových komb, zesilovačů a boxů, např. firem Fender a Marshall, nejednalo o nějaký přímý zvukový záměr, jen byly prostě dobově dostupné reproduktory osazeny do aktuálně vyráběných aparatur, což do budoucna jaksi víceméně zůstalo. I mnoho modelů tehdejších tzv. „zpěvů“ čili dobových, jednoreproduktorových nebo sloupových „PA“ boxů určených především pro přenos řeči a zpěvu, bylo osazováno (pouze) středovými reproduktory. Podobný prostorově-zvukový kompromis byl používán v domácích magnetofonech či rozhlasových a televizních přijímačích a je de-facto v modernější podobě používán v aktuálních přijímačích dodnes. Příště v tématu pokračujeme.

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Jak-to-vidi-slysi-zvukar-Elektricka-kytara-IV~12~unor~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.