Jak to vidí (slyší) zvukař - Elektrická kytara II

DVA RŮZNÉ MIKFROFONY U DVOU REPRODUKTORŮ
DVA RŮZNÉ MIKFROFONY U DVOU REPRODUKTORŮ

Pokud jsme si minule nastínili něco o elektrické kytaře z historického hlediska, musíme se ještě aspoň„na skok znovu pozastavit u minule zmíněné události - pravděpodobně nejzásadnějšího milníku ve vývoji tohoto nástroje vůbec, a sice představení kytary Fender Stratocaster v roce 1954. Tato událost následně odstartovala vznik nesmazatelné stopy jak ve vývoji samotných elektrických kytar, tak v jejich zvuku, stylů hry na ně apod. Pokud se o tuto problematiku více zajímáte a jste kromě zvukařů také hráči na nástroj či přímo na kytaru, připomínám nový seriál Muzikusu Radka Dunovského o nejslavnějším výrobci kytar na světě, o firmě Fender, právě se zaměřením na kytaru Fender Stratocaster. Taktéž se tohoto tématu v současné době dotýkáme v seriálu Muzikusu Seřízeno, naladěno a nastaveno?

Jak jsme si minule rovněž stačili naznačit, ozvučování elektrické kytary, přesněji tedy pódiové aparatury zesilující tento nástroj (kombo či zesilovač s reproboxem, konkrétně pak příslušného reproduktoru mikrofonem), spadá někde do dob, kdy se postupně začaly ozvučovat i bicí a zvuk celé kapely se míchal v mixážním pultu postupně umísťovaného v prostoru, kde se nachází publikum. Samozřejmě že se to, co se týče přístupu, v různých dobách, zemích a krajích - v závislosti na typech souborů, sálů a velikosti samotných akcí - mohlo lehce lišit. Nicméně ta doba, kdy elektrické strunné nástroje hrály jen „zezadu“,tzn. z pódiové aparatury, a do boxů, potažmo zesilovačů umístěných na krajích pódia byl směrován signál pouze ze zpěvových mikrofonů, případně kláves, není zase tak daleko a někteří moji o fous starší spoluhráči z kapel toto pamatují. Odtud i dříve používaný název pro PA boxy: Říkalo se jim „zpěvy“ (už bylo v našem seriálu, tuším, taktéž zmíněno).

DVA RŮZNÉ MIKROFONY U STEJNÉHO REPRODUKTORU
DVA RŮZNÉ MIKROFONY U STEJNÉHO REPRODUKTORU
KLASIKA – MIKROFON SHURE SM 57 U KYTAROVÉHO KOMBA FENDER
KLASIKA – MIKROFON SHURE SM 57 U KYTAROVÉHO KOMBA FENDER

Potřeba dát mikrofon k reproduktoru či obecně před kytarovou aparaturu, což je tedy i doposud základní a prvotní princip snímání tohoto nástroje vůbec, vyvstala pravděpodobně již dříve při studiovém nahrávání, kdy bylo nutno, a řekněme záhodno, zachovat barvu zvuku pokud možno tak, jak ji přenáší samotná nástrojová aparatura. Dnes již samozřejmě víme, že tento detailní zvuk, který snímá mikrofon těsně před reproduktorem, není zcela identický s tím, jak jej vnímají naše uši např. z dvoumetrové vzdálenosti od reproboxu. Kolegové (taky) muzikanti znají jistě ten pocit a dají mi za pravdu, jak byli přinejmenším překvapeni, když si svou vymazlenou kytarovou aparaturu sejmutou v nahrávací místnosti mikrofonem či mikrofony poprvé poslechli v režii nahrávacího studia z poslechových monitorů - že to „jaksi nebyl ten onen zvuk“, který znají, když se běžně poslouchají při hře. :-) Opravdu je to jistý rozdíl, nejsme zcela určitě zvyklí, a ani by to z praktických i zdravotních důvodů nebylo možné, poslouchat zvuk zesíleného kytarového aparátu těsně před reproduktorem, kam běžně umísťujeme mikrofon, stejně tak jako např. malý buben v bicí soupravě ze stejných důvodů neposloucháme běžně pár centimetrů u hrací blány, kam se obvykle mikrofon dává. Historie a praxe snímání je ovšem již taková, děje se tak samozřejmě i z důvodu izolace samotného kytarového zvuku, potažmo minimalizace přeslechů z jiných hlasitostně dominantních nástrojů, např. bicích.

Při studiovém nahrávání se pro „náběr“ odlišné barvy zvuku, než je ta, kterou nám poskytuje jeden mikrofon před jedním reproduktorem, umísťuje ke stejnému reproduktoru např. více mikrofonů, případně ještě další mikrofony před další reproduktory (má-li jich snímaný box víc, případně z dalšího připojeného boxu). Experimentuje se s jejich vzdáleností, úhlem náklonu a polohou obecně, načež se pak zkoušejí nejrůznější poměrové kombinace, korekční nastavení apod. Je a může to být do značné míry velká alchymie a různá nahrávací studia, hráči a mistři zvuku mívají své zaběhanéé postupy, které ovšem neustále „zdokonalují“a hledají ten svůj (nebo něčí :-)) vysněný zvuk a kombinaci, která by přinesla kýžený výsledek. Ten je ovšem potom ve finále do značné míry taktéž věcí názoru a vkusu a nemusí se na něm nutně všichni shodnout.

Live ozvučování obvykle nenabízí tolik prostoru k experimentování, většinou se používá jeden, případně dva a více (různých nebo stejných) mikrofonů u více reproduktorů zpravidla v těsné vzdálenosti u membrány (právě kvůli minimalizaci přeslechů). Jako základní výchozí bod, kam se mikrofon nejčastěji umísťuje, je hranice okraje vlepené ochranné středové kopulky reproduktoru a samotné membrány. Posunujeme-li se více ke kraji membrány, zvuk ztrácí na ostrosti, a naopak. Často se experimentuje i s náklonem, „starší“ metoda, dodnes prosazována některými techniky, je mikrofon situovaný pod určitým úhlem u membrány. Spousta hráčů má na svém boxu označené místo či místa, kam dle jejich zkušeností nejlépe mikrofon umístit.

Příště pokračujeme.

Psáno pro časopis Muzikus