přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukJak to vidí (slyší) zvukař - Baskytara

02.03. | Autor: Víťa Křivánek | sekce: pro muzikanty - seriály

Feder Jazz Bass – baskytara původně z roku 1960


Jak jsme si minule slíbili, dnes otevřeme, co se týče nástrojů, nové téma, a sice basovou kytaru. Záměrně s tímto tématem navazujeme na bicí nástroje, basa a bicí tvoří v běžné rock-popové (ale i jiné) hudbě jakýsi společně fungující rytmický základ (do úderů bicích „zasazená“ basová linka), na který se tak z určitého úhlu pohledu společně pohlíží a na kterém postupně stojí a fungují další nástroje. V moderní, např. jazzové, funky aj. hudbě, se baskytara víceméně prosazuje i jako sólový nástroj.
Pokud se zase podíváme na baskytaru z historického hlediska, tak jejím zpravidla stejně laděným přímým předchůdcem, a řekněme „paralelně žijícím partnerem“, je samozřejmě kontrabas. Pokud jste jej naživo mikrofonem ozvučovali, je vám známo, že tento nástroj nepatří právě mezi dynamicky nejsilnější (i ve studiu - při nahrávání kapely s kontrabasem najednou v jedné místnosti bez akustických paravánů či oddělených místností - je v mikrofonu u kontrabasu většinou dost přeslechů z jiných nástrojů, přičemž samotný kontrabas do ostatních mikrofonů příliš „neleze“), proto se odedávna muzikanti snaží jej nějakým způsobem ozvučit, tedy dynamicky „zhlasitit“. :-) Spousta hráčů, zejména těch pohybujících se napříč žánry, o tomto problému ví a mají na svých nástrojích instalovány snímače (jako zvukaři blahořečme každému z nich, kdo celou situaci se svým nástrojem takhle pochopil a zařídil se podle toho), což je skutečně - za cenu lehké ztráty přirozenosti zvuku - pro zvukaře stoprocentně ideální řešení (snad vyjma klasické hudby). Dokonce již dnes nejsou výjimkou instalované snímače ani u kontrabasů např. v cimbálových muzikách, což je pro nás opět jen a jen dobře.

Vznik a samotný vývoj elektrofonické baskytary jako takové - tak, jak ji známe dnes - bychom tedy mohli pojmenovat jako proces snahy o vytvoření technicky hratelnějšího (dohmat, menzura, pražce), dynamicky pohodlněji zesílitelného (snímače, aparatura) a v neposlední řadě i transportně jednoduššího (méně objemného) nástroje. Jelikož se v 50. letech minulého století začaly v nejrůznějších souborech a kapelách používat elektrické kytary, kontrabasy již často hlasitostně „nestíhaly“, když pomineme zmíněnou těžkopádnost při dopravě a taktéž občasné problémy s „uladěním“ tohoto bezpražcového nástroje. Proto v roce 1951 přišel Leo Fender s jakýmsi basovým protějškem celomasivní (plné) elektrické kytary Fender Telecaster z roku 1950 (původně se kytara jmenovala Broadcaster, ale kvůli možnému porušení ochranné známky tohoto názvu ve vztahu k firmě Gretsch ji Leo Fender raději záhy přejmenoval právě na Telecaster), která právě tyto problémy řešila, s Fenderem Precision Bassem. Jednalo se tedy v podstatě o jakousi delší pražcovou elektrickou čtyřstrunnou kytaru se silnějšími strunami naladěnými o oktávu níž než basové struny na kytaře (E, A, D, G - stejně jako kontrabas). O jak nadčasový tah z historického hlediska půjde, možná tehdy netušil ani sám Leo Fender, oba zmíněné nástroje se v de facto nezměněné podobě vyrábějí a po celém světě používají dodnes. Původní telecastrovská podoba Precision Bassu se následně změnila v roce 1957, kdy byl tvar hlavy a pickguardu přizpůsoben další na trh uvedené legendární elektrické kytaře - Fenderu Stratocasteru. Místo jednoho jednoduchého jednocívkového snímače se objevil půlený (dvě a dvě struny) stranově posunutý snímač (opět dodnes celosvětově používaný konstrukční prvek).

Fender Precision Bass v modernější podobě od roku 1957


Původní Fender Precision Bass inspirovaný Telecasterem – první masivně vyráběná baskytara


Další, velmi významný zlomový a nadčasový, bod v historii baskytary pak přišel opět z dílny Leo Fendera, a sice v roce 1960, kdy byla na trh uvedena baskytara se dvěma jednocívkovými snímači a se znatelněji se zužujícím krkem nazvaná jako Fender Jazz Bass, ze které se postupně, ať již v základní verzi nebo v určitých modifikacích, stala pravděpodobně nejpoužívanější baskytara na světě. Zmíněné modely těchto basových nástrojů se mimo jiné vyrábějí i v bezpražcovém (fretless) provedení, což je opět jakési pocitové přiblížení se ke kontrabasu. Na základě těchto dvou zmíněných nástrojů, po jejich vzoru a v jejich různých modifikacích postupně vznikaly další a další modely po celém světě, posléze se začala hojně používat aktivní elektronika, přičemž původní - klasické pasivní nástroje - se v de facto nezměněné podobě vyrábějí dodnes. Později hráči začali také používat více pěti- či šestistrunné modely (přidaná hluboká struna H či vysoká C), jejichž obliba taktéž přetrvává dodnes. Co se týče zvukově barevného spektra, vznik baskytary přinesl po celém světě v kapelním „soundu“ pevný, konkrétní, ladící a vyrovnaný tón v basovém spektru a podstatné zjednodušení při ozvučení, tedy zejména v porovnání s kontrabasem snímaným mikrofonem.
Příště v tématu - již konkrétněji - budeme pokračovat..

Psáno pro: časopis Muzikus 2018/03

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Jak-to-vidi-slysi-zvukar-Baskytara~2~brezen~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.