přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukJak jsem byl ve studiu Pavouk Records - reportáž z nahrávacího studia

02.01. | Autor: Mojmír Mohapl | sekce: pro muzikanty - seriály

Jak jsem byl ve studiu Pavouk Records - reportáž z nahrávacího studia


V Ústí nad Labem v pěkné stráni na labským údolím sídlí v Domě techniky vedle jiných spolků a firem taky jedno nahrávací studio, jež je provozováno občanským sdružením Ústecké hudební studio. Je to asi půl roku, co studio změnilo adresu, kdy vývojem událostí jdoucích mimo jejich vliv jim ta předešlá přestala vyhovovat.

Technickým srdcem celého tohoto studia je šestnáctišavlový digitální mixpult Tascam DM-3200, vstupů bude mít určitě mnohem víc. K osazení a využití na jeho periferiích slouží hradba analogových procesorů různých typů a činností. Zachytil jsem letmo značky DBX a SPL, včetně jejich lampového předzesilovače SPL model 2485. Ovšem duší studia sou jako vždycky lidi, kteří ho postavili a nahrávají v něm. Cestou Severními Čechami, byvše vyslán redakcí, jsem se tam ohlásil, nahlédl a vlídně pohovořil s jeho majitelem, panem Janem Domeckým a jedním ze studiových zvukařů, panem Jiřím Pletánkem. Na celé povídání by tu asi nebylo místa, žvanili jsme dlouho a napřeskáčku, a tak jsem pro vás vybral věci, které se sem vešly a mohly by vás i zajímat. Takže z našeho povídání výběrem letmým střihem:

Jan Domecký: Žánrově bych nás neřadil jenom do jednoho pytlíku. Tyhlety hard rocky, metaly teď tady zrovna neděláme. Jedou tu funky a takovýhle věci.
Jiří Pletánek: ... dneska už v metalu vlastně na bicí jedou skoro jenom triggery. Já tuto práci přenechávám jiným studiím, nemusím dělat všechno. Taky kytary bývají často „vyrobeny“ pomocí různých simulací. To taky rád přenechám jiným. Z toho plyne, že nejraději točím hudební styly s požadavkem na přirozený zvuk - jazz, reggae, country, ale i třeba hard rock a podobně. Já jsem tu točil všechno - jazz miluju. Sám jsem si sháněl z Prahy lidi ze zahraničí, který nikdo nezná a hrajou po klubích, brazilský zpěváky, latina a tak. Děláme bigbíty, děláme funky a mám dokonce zkušenosti už s druhou operou. První byla ruská, druhá italská. Tu italskou točil kolega ze Švandova divadla, Standa Halbrštat a v Pavoukovi jsme to míchali a mástrovali.
J. D.: Dechovku jsme tady měli. Fakultní.
J. P.: To byl jazz! Ale cimbálovka tu byla.

Jak jsem byl ve studiu Pavouk Records - reportáž z nahrávacího studia


Místní cimbálovka, nebo sem jezdí z Moravy?
J. P.: Brněnská. Jedna z nejlepších.

Co analogová záznamová média? Ta jste už úplně vykostili?
J. P.: Analogový záznamový média jsou hrozně fajn, ale na týhle úrovni bychom tím akorát sponzorovali kapelu. Co jsou analogový záznamový média? Jenom pás.

Palcová kšanda, šíleně drahá...
J. P.: K tomu ještě šíleně drahej magneťák, a to ještě ne jeden. A synchronizace. Nemám problém s digitálem. Naopak nastává doba, kdy se tyhle ty mýty malinko uklidnily. Zkrátka nejsilnější cesta je a bude ve spolupráci digitálu a analogu. V digitálu si udělat střihy a zvukový zpracování v takovým měřítku, jak si žádá doba a klient, náročný automatizace, stříhání několika stop současně, zrychlování. Navíc dneska vám do studia nechodí ani moc muzikanti, co si budem povídat, to bývá málokdy. Takže možnost digitální editace je proto pro některý klienty důležitější než ten zvuk.
J. D.: Analog je stejnej mýtus jako tohle okno.

Koukám, máte ho předpisový - trojsklo, nevím, jestli je různých tlouštěk, ale prostřední z nich je šikmý, jak má.
J. D.: To je vpořádku, ale časem poznáte, že to okno není až tak důležitý pro provoz studia. Ale když přijde zákazník a nevidí to okno, tak to pro něj není studio. Analog je taky módní záležitost.
J. P.: Je to trochu s nadsázkou řečený, protože docela ocením, když jenom zvednu pohled a vidím, co se tam děje, a mám kontakt s kapelou. Ale analog je pro mě nezbytnej při nabíračce. Digitál, když je dobrej, tak má zvuk, že se za něj nemusí nikdo stydět. Existují ovšem hudební styly, které analog vyžadují. Má v sobě něco, co se jaksi nedá ještě dobře napodobit. Ale nemyslím, že je bezpodmíněčně nutné ho napodobovat. Jde přeci o zvuk. Může to hrát i jiným způsobem dobře.

Jak jsem byl ve studiu Pavouk Records - reportáž z nahrávacího studia


No, pokud se nepletu, analogový magneťáky už dělá jenom Tascam nebo Fostex...
J. P.: Ale třeba mixpulty. Neve má svůj zvuk, SSL ho mají takovej otevřenější, jako křišťál. A jsou hudební styly, který třeba vyžadujou SSL a jejich charakter. Jezdím ještě do jiných studií, kde mají analogový mašiny, a co jsem vypozoroval, že v Neve je něco, co si tady na digitálu nevymyslím, zvláště na basových frekvencích. Myslím, že je dáno konstrukcí trafa (vstupní či výstupní symetrizační - toť poznámka autorova), jak to pěkně vrní. Rupert Neve je prostě top legenda. Ale když střihnu pryč nějakou objednávku, že chci tuhle mašinu a tenhle zvuk, a soustředím se na výsledek, tak ten se dá udělat i v digitálu.
Fungujeme tady jako občanský sdružení a je to ta nejlepší forma. I některý pražský profesionální studia přešly na fromu občanskýho sdružení, protože je strašně těžký udržet se na nule a je téměř nemožný udržet se na nule s živnosťákem, jako s firmou.
J. D.: Je to jako koníček...
J. P.: Protože pořád musíte něco obnovovat, doplácet a teď si vemte zátěž, co je v tomhle státě dána na podnikatele se vším všudy. V téhle právní formě vás zabijou dva tři měsíce, když je sucho, jako bez zakázek, ale když jsme sdružení, tak to vydržíme. Ale všichni tomu musíme dát všechno. Dělám to rád, člověk občas vykrvácí s penězma, no a co? Je to na dobrým bitevním poli.

Když se vám ozve nějaká kapela, co ještě nikdy nebyla ve studiu, jak k nim přistoupíte? Co po nich budete chtít?
J. D.: Po těch letech už jsme trošku skeptický. Napřed si ozkoušíme, jestli vědí, kam jdou.
J. P.: To jinak nejde, jinak se nikam nedostanem’. Může se totiž stát, že vám kapela zaplatí deset dvacet tisíc, a nebudou spokojený s výsledkem a mně třeba bude lítat venku nahrávka, na kterou nechci dávat svoje logo. To je problém a pak to dělá zlou krev. Na počátku je potřeba klienta dobře odhadnout, jestli ho vůbec dělat. Občas se vyskytnou lidi, za ta léta se mi to stalo jen dvakrát, se kterými se nedomluvíte, protože jsou třeba jejich představy, o kterých navíc nejsou ochotni diskutovat, ve vzájemném protikladu. Jakmile vyplynou z oboustraných dialogů tato ultimáta, zakázku nepříjmu. Nemyslím ale, že je to něco neobvyklého. Zvukařina je technicko-tvůrčí práce a nelze se vždy zavděčit všem. Od toho je tu těch studií víc. Ať si každý vybere, co je pro něj nejvíc vyhovující.
J. D.: Uvažovali jsme, že budem’ mít model právě pro tyhlety garážový kapely - „model-5“. Znamená to demo za pět tisíc. Ale pak jsme zjistili, že to neumíme udělat vždycky stejně dlouhý. Že neumíme třeba udělat jenom demo nahrávku, ale co umíme, je to sebrat „na live“, když všichni hrajou najednou. Je to rychlejší a levnější...
J. P.: Ale taky to zní dobře. Se svojí kapelou - Strange Fetish - se v toce 2016 chystáme natáčet právě tímto způsobem. Nula střihu. Nula editací a dokonce uvažuji, že tam bude i nula efektů.
J. D.: Tu původní filosofii jsme hodně rychle opustili právě proto, že za á, Jirka se neumí rozštěpit, že jako teď jsem ta druhá polovina a dělám to hůř, a za bé, přesně tak, jak říká, že oni potom stejně začnou ťukat a „to bysme ještě chtěli a taky tohle“, a najednou zjistíte, že děláte dva dny zadarmo, protože nastavený „model“ má pevnou cenu.

Jak jsem byl ve studiu Pavouk Records - reportáž z nahrávacího studia


J. P.: Já ty akce za pět tisíc udělám jenom kapele, u které je mi jasný, co a jak hrajou, a jsou tam jasně daný podmínky nahrávání. To znamená, že když točíme za pět, tak tam nejsou žádný složitý editace typu rovnání bicích, automatizace efektů apod. Jak to nahrajou, tak to maj’, maj’ na to dva dny a maj’ to o tisícovku levnější, než kdyby zaplatili každej den zvlášť.

Chodíte poslouchat kapely i někam ven, když hrajou, nebo ve zkušebně?
J. P.: Stačí mi, když mi pošlou třeba něco i z telefonu, já si udělám představu, jaký mají zhruba nástroje, a hlavně jak na to hrajou, jestli je zdravá komopozice a nemaskují se vzájemě nástroje a co to je za žánr. A zbytek stejně nemá smysl dopředu nejak odhadovat. Zbytek je tady. První se točej’ vždycky bicí s basou, oni si točej’ „mrtvolný“ kytary jenom tak na orientaci. Jste v té chvíli teprve ve fázi náběru a tam je prostě důležitý to nabrat co nejlépe.Když je to pak nahraný, tak už v tu chvíli vím, které prvky jsou silné a dobře fungují a které problémové. Při komunikaci s kapelou si určíte, co má mít jakou úlohu ve skladbách, a to už je směr. Samozřejmě to neplatí obecně. Asi u poloviny kapel na koncerty chodím, protože mě baví. To byla např. kapela CCTVallstars, kterou jsme tu dělali v roce 2009.
J. D.: A scouting děláš jenom ty. My tomu tak říkáme - když potkáme nějakou dobrou kapelu, říkáme, „vy jste dobrý, přijďte k nám nahrávat“. To dělá občas Jirka s těma svejma klubovkama z Prahy, ale to tady nefunguje.
J. P.: Takže většina těch kapel je amatérských, některý natočit jdou a spolupráce je výborná, někdy to kdysi skřípalo. Ten proces se musí na začátku nastavit správně a pak už ho neměnit - to je pak už jen lepení. Měli jsme taky model skladba za litr. Ale pak mi chtěli připlatit za to, že jim tam budu něco opravovat. Měli pocit, že takhle se za míň peněz dostanou do tý vyšší kvality - nedostanou. Já to v té vyšší kvalitě už musím nastartovat.
No a pak občas děláme něco zajímavýho, že přijde třeba Roman Zach. Dělám s ním muziku do divadelních představení už přes deset let, začínali jsme právě tady v Činoherním studiu. Vždycky spolu kreativně spolupracujeme a teď nám vyšla muzika ve filmu Nevinné lži. Prošpikovali jsme film celým naším archivem za těch deset let. A to mě hrozně baví. To jsou takový ty kreativní a pozitivní věci. Rozhlasový hry mě hodně zajímaj’, mám dvě natočený, ale ještě to není úplně profi z hlediska režie.

Jak jsem byl ve studiu Pavouk Records - reportáž z nahrávacího studia


Ale to uplatníte jenom v Českým rozhlase... Nebo tu máte nějaký soukromý rádio, co vysílá rozhlasový hry?
J. P.: My to tak děláme „na free“. Ano, chceme to pak někde prezentovat, že to umíme. Když z toho budou nějaký peníze, tak se normálně rozdělíme, ale dopředu s žádnýma nepočítáme.
J. D.: K tomu mám takovou technickou poznámku: On mi tady Jirka letí a já ho držím na kolejích. Takovej je náš model tady. On letí, aby to mělo život, ale takovej ten obyčejnej provoz, abysme měli na nájem, tak na těch kolejích to držím já. Pořebuju nějakýho takovýho člověka, co hledá kapely a má to rád.

Jak moc je to koníček?
J. D.: Je to stoprocentně koníček. Teď jsme se po třech letech dostali do fáze, kdy se nemusíme bát si občas koupit nějakou mašinu, která odejde, nebo ji nechat opravit.
J. P.: Když tady máme o půlku levnější nájem, tak vlastně o půlku míň musíme točit. Je důležitý mít tu možnost netočit. V tomhle jsem už málem vyhořel.
J. D.: Tady je to pohodlnější, nikdo na nás netlačí. Na té původní adrese je dnes vlastně gheto. Je to kousek od Matiční.
J. P.: Je tu hezkej výhled, dobře se tu parkuje. Tam mi policajti terorizovali klienty. Strašně.

Jak moc náročný je stěhovat nahrávací studio?
J. P.: Už nechci nikdy! Antistatický koberce, stropy, oddělovací trafo, kabeláž, datový vedení, půlku rozvaděče jsem odtamtud vzal. Okno jsme si tam vyloupli...
J. D.: Ty to říkáš hrozně negativně. Ono zezačátku jsme si rvali vlasy, ale když se něco novýho buduje, přišlo mi to nakonec hodně pozitivní. Ale nerad bych to tedy opakoval. :-) Ale ten filozofickej náboj udělal, že jsme tady v pohodě tak, jak jsme tam tři roky předtím nebyli. Takže stěhování už nikdy více, ale nakonec jsme se přestěhovali rádi.

Nezbývá mi, než popřát, aby jim tenhle dobrý pocit ještě dlouho vydržel.

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Jak-jsem-byl-ve-studiu-Pavouk-Records-reportaz-z-nahravaciho-studia~02~leden~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.