přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýHudební psychologie - 17. díl - Lídři a flákači

16.12.2016 | Autoři: Lubomír Holzer, Dan Sywala | sekce: pro muzikanty - seriály

Hudební psychologie - 16. díl - Lídři a flákači


Když se podíváme na role v kapele, Tonda Buček je slibně popsal pro Frontman. Buď máme v menšině ambiciózní tahouny, nebo totální flákače. Většinu tak tvoří střed, který se písně naučí, dorazí na zkoušky pokud možno včas, a jsou to po většinu času týmoví hráči. Je to však umění, takový organismus udržet dlouho naživu.

Vidím to poněkud jinýma očima. Hudebník je člověk, který má talent. K tomu přidejme vnitřní potřebu hrát či skládat hudbu a cvičit a zkoušet. Určitě je přítomná i touha prosadit se, něco dokázat. Mnoho muzikantů touží být slavnými i uznávanými. Někteří chtějí být bohatí. Pokud muzikant neobsahuje zmíněné položky, má vůbec být muzikantem? Ambice jsou rozhodně na místě. Vždy je někdo motorem, hlavou i duší kapely. Bez tahounů to nejde. Flákači ať jdou diskutovat o hudbě na pivo a do hudby se nemotají. Na druhou stranu nemohou být všichni lídři. Poctivé dělníky hudby, týmové hráče potřebujeme. Udržet kapelu vyžaduje i schopnost motivovat, ovládat a řídit muzikanty, což je často parta těžce ovladatelná. Pokud se dostaví úspěch, vše jde snadněji.

Když si to tak vezmeme, autoritativní element je nutný, aby se věci hnuly. Přestože je to občas nepříjemné, muzikanti si zpětně pochvalují, že se kapelník nebo manažer choval přísně, místo aby se všichni poplácávali po ramenou v hospodě a ničeho přitom nedosáhli.
V hudbě ani v umění neexistuje demokracie. Právě proto, že jsou hudebníci často silné i sebestředné osobnosti, je nezbytná silná autorita, která může použít různé prostředky k jejich ovládnutí. Důležitý je výsledek. Někdo má přirozenou autoritu, je vůdce a lidé mu věří, jdou za ním. Jiný kapelník může mít silný tvůrčí potenciál, ale neumí to tolik s lidmi. V tom případě může použít i jistou formu diktatury. Ani liberální model není v muzice - kapele - příliš funkční. Kapelu musí někdo jasně vést i řídit, jinak to nefunguje.

Proč je v člověku tak obrovský rozdíl mezi optimistickými plány, které by rád dokázal naplnit, a skutečnými činy, které stejně zůstanou v bažině rutiny? Setkáváme se s tím v osobním životě, ale také v případě hudebníků a také uvaděčů a bavičů, kteří rádi používají stejné hlášky a bojí se posunout kupředu a třeba i improvizovat.
Jedna linie jsou plány, druhá schopnosti a třetí reálné možnosti. Vše souvisí s mírou úspěchu. Pokud je váš život naplněn větší mírou úspěšně realizovaných záměrů, nebo dokonce se vám vše daří, pěkně to frčí. Věkem se člověk i hudebník učí rozlišit, co je možné, co je reálné, kolik se dá stihnout věcí za rok. Nejúspěšnější je model tzv. zlaté střední cesty, znamenající, že je vše optimální, všeho je potřebné množství. Jde o ideální stav. Pokud člověka válcují nepřiměřené ambice, neodpovídající jeho možnostem, schopnostem a talentu, může mít takový adept různé neblahé pocity, ale zároveň nižší nebo malou úspěšnost. Z tohoto pohledu je nutné rozlišit, na co mám, kudy cesta povede, a kudy nikoliv. Rutina se dostavuje v případě nadhodnocení vlastních schopností, vyhasínání elánu a tvůrčí energie a někdy i vlivem přílišného sebeuspokojení. Pokud má člověk vnitřní motor správně seřízen, přichází mu inspirace a tvůrčí síly a elán jsou na vysoké úrovni, není co řešit. Blíží-li se syndrom vyhasnutí, probíhá-li vnitřní úbytek tvůrčího přetlaku, je třeba něco změnit. Osobní i umělecký rozvoj a schopnost improvizace by měly být pro hudebníky nezbytnou součástí života.

Děkujeme za tip na téma čtenáři Radku Malenovskému.

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Hudebni-psychologie-17-dil-Lidri-a-flakaci~16~prosinec~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.