Jednadvacáté století a s ním věk počítačů je v plném proudu. Umělá inteligence je stále inteligentnější a před vzpourou robotů nás vážně varují světově proslulé vědecké kapacity, jako například nedávno zesnulý Stephen Hawking. Nad společností se vznáší obava, že pro lidi nebude práce,
protože všechnu zastanou roboti. Pro někoho utopie, pro někoho dystopie. Tyto velmi obecné jevy se projevují i v mikrokosmu muzikantů, a bubeníků zvláště. Je to strach, že naše léty vydřené schopnosti nahradí stroje, které zahrají cokoliv, co do nich autor naprogramuje, a v
libovolném tempu.Podobné myšlenky se objevují minimálně od vzniku elektronické hudby, ale nutno říct, že obdobný jev nastal již ve chvíli, kdy prvního bubeníka napadlo, že může hrát na malý buben a basový buben dohromady. Tento šikovný bubeník sice sebral práci svému tradičněji založenému kolegovi, se kterým se do té doby dělil o výplatu, nicméně stál u zrodu dnešní podoby soupravy a málokdo by mu asi z dnešního pohledu něco vyčítal. (Samozřejmě se nejedná o jediného bubenického myslitele, vznik soupravy byl dlouhý proces, na němž se podílely zástupy jednotlivců.) Zapojení elektronických komponentů, zvuků a smyček je prostě součástí dnešní hudby a role muzikanta jakožto skladatele a ovladatele zvuku zatím nemizí, jen se proměňuje. Někdy je samozřejmě těžké být otevřený vývoji, ale nelze jinak.
V tomto díle chci představit několik přístrojů, o jejichž existenci možná nemáte tušení a na kterých lze ukázat, že snaha nahradit bubeníka strojem je přítomna v podstatě od počátků soupravy. První automatický bubeník byl totiž vynalezen již v roce 1932 (!) a pod názvem Rhythmicon jej zveřejnil konstruktér hudebních nástrojů Lev Sergejevič Theremin, proslavený hlavně jiným nástrojem, nesoucím jeho jméno. Po tomto průkopnickém počinu, který měl ovšem rozměry skříně a nebyl zrovna uživatelsky přívětivý, bylo dlouho ticho a další pokusy přišly až v polovině 20. století. V roce 1957 uvedl na trh automatického bubeníka schopného zahrát šestnáct rytmů inženýr Harry Chamberlin s myšlenkou poskytnout rytmický podklad pro společné rodinné zpívání a podařilo se mu těchto mašinek prodat přibližně stovku. První profesionálně používaný přístroj pak vyvinula společnost Wurlitzer pod názvem Sideman. V šedesátých letech konečně došel rozšíření tranzistor jakožto základ veškeré dnešní výpočetní techniky a objevily se první prehistorické „počítačové“ bubenické mašinky, od kterých vedla klikatá, ale logická cesta k sekvencerům, samplerům a nakonec dnešním softwarovým bubeníkům.
