Historie a proměny bicí soupravy - rhythm and blues 50. let

Historie a proměny bicí soupravy - rhythm and blues 50. let
Historie a proměny bicí soupravy - rhythm and blues 50. let

V 50. letech vzniká mnoho ikonických bicích doprovodů ve skladbách afroamerických umělců, kteří se nebojí do svých písní zakomponovávat prvky jak už například Latinské Ameriky, tak i do té doby nedotknutelného gospelu. Tak zásadně ovlivňují další vývoj hudby, a tím pádem i hry na bicí soupravu.

Všechny tyto nové doprovody vycházejí z jazzového základu, ve kterém byli bubeníci r‘ n’ b vychováni, proto je jejich charakteristickým rysem

lehkost, velká flexibilita ve frázování a jistý stupeň improvizace.

Některé z nich si dnes představíme, ale buďte si jisti, že při poslechu referenčních nahrávek zjistíte, že je již všechny dobře znáte. Jejich místo v hudebním světě je nezpochybnitelné.

 

Hoochie Coochie Man

V chicagském blues 50. let můžeme slyšet neortodoxní použití bicí soupravy, kdy hráč nedrží žádný specifický doprovod, ale snaží se hrát rytmicky s kytaristou. Tento styl hry, kterým se později inspirovali např. kapely jako Led Zeppelin či Rolling Stones, proslavil Muddy Waters s písní s Hoochie Coochie Man z roku 1954.

 

The Bo Diddley Beat

Bo Diddley, ve stejnomené skladbě z roku 1955 představil pro svět populární hudby zatím neznámé africké clave. Hravý, taneční doprovod inspirovaný neworleanskými „parades“ se stal okamžitým hitem a setkáváme se s ním v populárních písních dodnes.

 

Architekt rock and rollu

To byla přezdívka, kterou získal legendární studiový hráč Earl Palmer, zodpovědný za nespočet inovativních nahrávek. Ve skladbě Fats Domino Blueberry Hill z roku 1957 představil „12/8 feel“. S Little Richardsem se zase pustil do tenze mezi swingovaným a rovným způsobem frázování osminových not (např. Lucille, 1957), později tak typickým pro doprovody Ringo Starra v Beatles. Palmer byl i velkou inspirací Johna Bonhama, který jeho beat „flatten dow two hand shuffle“ použil v intru zeppelinské klasiky Rock and Roll.

 

Faux latin

Velká popularita latinskoamerické hudby na konci 50. let přivádí r‘n’b umělce k myšlence zakomponovat její specifické perkusivní prvky i do svých skladeb. Jak to ale udělat? Vždyť v těchto kapelách hraje zpravidla celá skupina perkusistů, to nemůže jeden bubeník zvládnout! Může, a tak vzniká termín „faux latin“. Tyto doprovody velmi rád používal i Ray Charles, jak můžeme slyšet ve skladbě What’d I Say z roku 1959.

Psáno pro časopis Muzikus