Houpačka
Pakliže jsme v minulém díle klávesového koutku probrali některé možnosti obohacování jednoakordových groovů, nyní přijde řeč na nejjednodušší model víceakordové harmonie. Řeč totiž bude o oblíbené dvouakordové houpačce.
Houpačka je elementární funkovou harmonií a je odvozena od jazzového dominantního jádra. Na moderní hudební scénu ji nejprve přivedly kapely černého R & B a rockové kapely experimentující s jazzovými prvky. Množství houpaček tak najdete třeba v hudbě Doors, a první deska Santany je položena z větší části právě na tomto harmonickém obratu. Záhy se houpačky chopili i funkeři v čele se Sly and the Family Stone a Funkadelic. Houpačku ale nalezneme i v legendárním groovu Herbie Hancocka, Chameleon (z alba Head Hunters). Dějiny houpačky samozřejmě pokračují s úspěchem dále až do žhavé současnosti, ale myslím si, že nastal ten správný čas podívat se, co že to taková houpačka vlastně je.
Jedná se o kombinaci mollového akordu s durovým akordem na jeho čtvrtém stupni, přičemž oba akordy se obvykle po taktu střídají (např. Gm/C/Gm/C) a takto harmonie pokračuje kam až je libo. Zní to sice dost jednoduše, ale je to osvědčený postup s velkým počtem možností. Houpačka totiž vyvolává příjemný houpavý pocit a přitom udržuje napětí neustálou změnou. Může s ní začít i úplný laik a nepohrdne jí ani pianista první ligy. Na pořádném jam session se bez dobré znalosti houpačky není možno vůbec objevit.
Když se ale na akordové schéma pořádně podíváte, jistě zjistíte, že něco není úplně tak, jak má být. Stupnice Gm, máme-li zůstat u názorného příkladu, totiž na svém šestém stupni obsahuje tón e. Akord C má však na místě tercie e. Co s tím? Odpověď je možno nalézt například na legendární So What? Od Milese Davise, který zde dokonale použil možností dórského módu. Akordy Gm i C se totiž dají dobře sestavit ve stupnici F dur (př. 1). Z tohoto důvodu se také o houpačce mluví jako o II-V-I. Její harmonie je totiž odvozena od druhého a pátého stupně stupnice durové.
Pokud v předchozí klávesové dílně vypadal výklad o obohacení akordu poněkud divoce, harmonie houpačky přináší do hry jasná pravidla. Na jedné straně je totiž třeba akordy náležitě obohatit a dopřát si jisté svobody při stavbě linky, na straně druhé by akordy neměly navzájem splývat a harmonie by měla zůstávat nadále čitelná. Právě podle toho se pak pozná dobře vymyšlená figura.
Při tvorbě houpačkové linky se velice dobře hodí znalost akordových obratů, aby jednotlivé akordy na sebe navazovaly co nejplynuleji. V příkladu 2 je předvedeno jak, pokud možno, obrat nestavět. Prostor, který pro hraní této figury potřebujeme, je značný a rozhodně se nedá říct, že by to znělo přirozeně. Zato příklad 3 představuje obraty o poznání použitelnější. Je postaven na obratech Gm a C, mezi kterými se dá pohybovat opravdu komfortně.
Na závěr bych se rád pokorně omluvil za hrozivou hrubku, kterou jsem vystřihl hned v první ukázce úvodního workshopu. Místo předepsaných šestnáctin jsem začal v pohodových osminách. Aby se podobný případ již neopakoval, zveřejňuji nyní svůj e-mail (s.segi@seznam.cz), na který mi můžete psát své výčitky, výtky, pouhé poznámky, rady i užitečné návrhy. Za vše vám budu neskonale vděčen.
