Elektrofony XIX - do historie elektromechanických nástrojů

Elektrofony XIX - do historie elektromechanických nástrojů
Elektrofony XIX - do historie elektromechanických nástrojů

Ondioline

V roce 1938 navrhl francouzský technik Georges Jenny malý monofonní elektronický klávesový nástroj, který pod názvem Ondioline vyráběl a zdokonaloval až do své smrti v roce 1976. Klaviatura se třemi oktávami malých kláves je pružně uložená a lze jí pohybovat ve svislém i vodorovném směru. Pohyby snímá dvojice kapacitních snímačů. Svislý pohyb vyvolaný tlakem prstů ovládá hlasitost hraných tónů, stranovým pohybem lze vytvářet vibráto. Pro řízení hlasitosti slouží také kolenová páka. Aby udržel nízkou cenu, používal Jenny často nepříliš kvalitní součástky, mnoho nástrojů proto nemělo dlouhou životnost.

Ondioline se používal především v populární, filmové a divadelní hudbě. V mnoha znělkách a reklamách jej použil Raymond Scott, pro Ondioline napsali skladby také skladatelé Arthur Honneger, Marcel Landowsky a Darius Milhaud, používala jej i Edit Piaf nebo skupina StereoLab.

 

Solovox

Ve 40. letech vyráběla malý monofonní nástroj také firma Hammond. Její Solovox je určený k instalaci pod klaviaturu klavíru nebo pianina. Má 36 malých kláves a pro generování zvuku používá LC oscilátor vytvářející kmity s obdélníkovým průběhem. Frekvence oscilátoru se přelaďuje v rozsahu tří oktáv, tóny lze posunout do tří nižších oktávových poloh pomocí trojice sériově zapojených oktávových frekvenčních děličů. Celkový znějící rozsah tak pokrývá šest oktáv. Zvukovou barvu upravuje soustava RC a LC filtrů. Součástí Solovoxu je oddělená skříňka se zesilovačem a reproduktorem.

 

Clavioline

Podobný doplněk k pianu zkonstruoval roku 1947 Constant Martin ve Francii a nazval jej Clavioline. V licenci nástroj vyráběla britská firma Selmer, americký Gibson a další. Belgická společnost Decap and Mortimer/Van Der Bosch zabudovávala Clavioline do velkých varhan pro taneční síně. Nástroj se skládá ze dvou částí. Jednu tvoří zvukový generátor s klaviaturou a dalšími ovládacími prvky. Druhou částí je reproduktorová skříň s vestavěným zesilovačem. U některých modelů lze jednotku s klaviaturou vložit do reproduktorové skříně, a nástroj tak je možné snadno transportovat. Pro napájení lze použít baterie. Klaviatura má rozsah tři oktávy, transpozicí lze získat tóny v rozsahu pěti oktáv. Barva zvuku se upravuje pomocí přepínatelných filtrů, hlasitost se řídí pákou ovládanou kolenem. V 50. letech vytvořili modifikované verze nástroje René Seybold a Harald Bode. V Itálii se upravený model vyráběl pod označením Ondiola. Kolem roku 1963 uvedla svůj modifikovaný model firma Selmer, v polovině 60. let vyráběla německá firma Jörgensen z Düsseldorfu Clavioline vycházející z Bodeho verze.

Nástrojem produkovaný zvuk smyčců a žesťů v padesátých a šedesátých letech často používali rockoví, jazzoví i popoví hudebníci, např. Beatles (Baby, You’re a Rich Man), Tornadoes (Telstar, Love and Fury, Jungle Fever, The Ice Cream Man) nebo Joe Meek (I Hear a New World).

 

Univox

Poté co se v druhé polovině 40. let objevil Clavioline na britském trhu, pokusil se Thomas Walter Jennings, majitel firmy Jennings’ Organ Company, vyrábět nástroj obdobný. Elektrotechnik Les Hills navrhl novou elektroniku a pod názvem Univox byl nástroj v roce 1951 uveden na trh. Zvukový generátor s ovládacími prvky a klaviaturou s rozsahem tři oktávy lze umístit pod klaviaturu klavíru či piana, později byl dodáván také stativ umožňující samostatné použití nástroje. Klaviatura se zmenšenými klávesami má rozsah tři oktávy a dovoluje řídit rychlostí stisku časový průběh amplitudy hraných tónů. Při rychlém pohybu kláves doznívají tóny rychle, při pomalém stisku se doba doznívání prodlužuje. Univox obsahuje jeden elektronkový oscilátor vytvářející kmity s pilovým průběhem, další signály se získávají z frekvenčních děličů. Zvuková barva se upravuje pomocí filtrů, rejstříky v několika stopových výškách lze kombinovat. Hlasitost se ovládá kolenovou pákou. Oddělená reproduktorová skříň obsahuje zabudovaný zesilovač, nástroj se může napájet z baterií.

 

Tuttivox

Podobnou mechanickou konstrukci umožňující instalaci pod klaviaturu klavíru či pianina má i polyfonní Tuttivox vyráběný na počátku 50. let německou firmou Jörgensen. Jeho tvůrci byli Harald Bode a držitel licence na Clavioline René Seybold. Klaviatura se zmenšenými klávesami má rozsah tři oktávy, nástroj produkuje signály ve stopových výškách 16’, 8’ a 4’. Generátorová jednotka obsahuje 12 oscilátorů pro vytváření tónů nejvyšší oktávy, tóny nižších oktáv se získávají pomocí frekvenčních děličů. Zvukové barvy každé stopové výšky určují filtry, hlasitost se ovládá kolenovou pákou. Kufřík s reproduktorovou skříní a zesilovačem obsahuje také napájecí zdroj.

V době svého uvedení na trh byl Tuttivox pravděpodobně nejmenším polyfonním elektronickým nástrojem. Byl oblíben pro schopnost polyfonní hry, poměrně kvalitní zvuk a snadný transport.

Psáno pro časopis Muzikus