Bubnoštěky - štětky, pometla a snopy

Bubnoštěky - štětky, pometla a snopy
Bubnoštěky - štětky, pometla a snopy

Nebude to půlstránka o nevázaných či málo upravených dámách ani o ručním sběru obilí, leč o akčních částech bicích nástrojů blízkých paličkám, ale od nich v lecčems odlišných. Pokud je běžně používáte, klidně tuhle slovní etudu vynechte a přestránkujte jinam, třeba na reklamu. Pokud však k bubnům přistupujete jen s osoustruženými klacky, zkuste počíst, případně pak podumat a rozšířit svůj hudební výraz.

Bubnové štětky vznikly, aby jinak docela hlučný buben nedělal, třeba vedle zadumaně preludujícího piana, až takovej rambajs. Do kuličky vybroušené dřevo v části určené pro úder na blánu bylo nahrazeno původně nejspíš něčím trochu měkčím, krátce poté vějířem tenkých rovných drátků z tvrdé oceli, které se v nabídce udržely sólo až do nějakých 90. let. Pomocí jezdce, kuličky či očka s táhlem na opačném konci se daly drátky více nebo méně vysunout a tím přiblížit její zvuk blíž paličce, anebo oddálit. Vedle úderu patří k výrazovým štětkovým prostředkům taky šustivé stírání k tomu účelu zdrsněné blány. Původní kožené blány byly stíratelné všechny. Po nástupu blan z umělé hmoty to byl jeden z důvodů, proč se začaly dělat série se zdrsněným povrchem (tzv. „coated“). Jiné uváděné důvody považuju za obchodní, aby se jich víc prodalo.

Bubnoštěky - štětky, pometla a snopy
Bubnoštěky - štětky, pometla a snopy

Téměř nezapomenutelné bylo dílo československé monopolní firmy Amati -trubička z eloxovaného hliníku a v ní ocelový vějíř docela ostrých ocelových drátků na jezdci. Ovšem trubička byla dost inkontinentní, neboť ty drátky v ní příliš nedržely a po hře bývaly na zemi skoro všude. Po jakémkoliv náznaku násilí se navíc trubička zkřivila a jezdec nejezdil. Ze svého vzorně uspořádaného a skoro vůbec nezaprášeného archivu pod velkým kotlem jsem vytáhl jeden takový pár, málem zánovní. Drátky byly 0,4 mm tlusté a 18 cm dlouhé včetně jejich uchycení v jezdci. Aktuální nabídka je nepřehledně široká, většinou kvalitnější, ale nechají si za to taky zaplatit.

V posledních letech se škála použitých materiálů docela rozšířila. Nerad bych nasazoval korunu nepravému, ale dost s různými perkusemi experimentuje firma Meinl, budiž jim za to chvála. Tenké ocelové drátky nahradily jednak plastové žíně, různě dlouhé i různě tlusté, jednak špejle z nějakého dřeva, houževnatějšího než smrk. U toho, co jsem si ze zvědavosti pořídil domů, byly plastové žíně, tlusté nějakých 1,6 mm a 143 mm dlouhé plně vysunuté bez uchycení. Vysouvají se bez jezdce, jenom tím, že je bafnete za kštici. Jejich zvuk je razantnější než úder pomocí drátků, ale šustění stíráním blány zase nic moc. Vlastně skoro vůbec.

Bubnoštěky - štětky, pometla a snopy
Bubnoštěky - štětky, pometla a snopy

Pro roduvěrného rockera mi přišly z této sorty asi nejzajímavější plastovou bužírkou svázané tvrdé špejle, o průměru nějakých 3 mm, když už jsem vytáhl šupleru, na mém vzorku v počtu devatenácti. Pro nedostatek dostupné, nepřiblblé a aspoň trochu logické terminologie jsem je nazval „snopy“. Jejich razance se dá opět většinou řídit, a to posouváním plastové sponky či gumky na jejich úderné části. Jsou zase razantnější než plastové štětky, ale na nějaké šustění o blánu u nich zapomeňte.

U všech těchto nástrojů počítejte s tím, že jsou měkčí než paličky, na které jste zvyklí, a proto i dosažitelná frekvence úderů bude nižší. Takže pokud držíte pravidlo, že kapela je dobrá, jenom když hraje nahlas a rychle, četli jste zbytečně. Tož tak.

Psáno pro časopis Muzikus