přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraBass profil - Julie Slick

11.07. | Autor: Milan Janeček | sekce: pro muzikanty - seriály

Bass profil - Julie Slick


Dnešní basový profil bude opět formou rozhovoru. Když se v Praze letos na jaře objevil Adrian Belew se svým Power Triem, požádal jsem o rozhovor s basistkou Julií Slick. Bohužel se její souhlasná odpověď ztratila v křivolakých cestách internetu, a tak tenhle rozhovor vznikl až o několik měsíců později po e-mailu. Ovšem i tak stojí za to.

S Adrianem Belew, legendárním kytaristou, hrajete od roku 2006. To je poměrně dlouho. Jak jste se k téhle práci dostala a co jste se u něj naučila?

Otázka by měla spíš znít, co jsem se u něj za těch jedenáct let nenaučila. Objevili jsme se navzájem díky rockové hudební škole School of Rock Paula Greena ve Philadelphii, kde jsem studovala, i věci jako King Crimson a Franka Zappu, to vše do roku 2004. Adrian se o rok později účastnil koncertního turné School of Rock All Star team a následně mu Paul doporučil mě a mého bratra Erica do power tria, které tehdy Adrian dával dohromady.
Za tu dekádu jsme spolu několikrát procestovali svět a musím říct, že to samotné mě naučilo strašně moc. Hudebně je to jako bych chodila na postgraduální studium. A to doslova, protože jsem tuhle práci dostala, když jsem byla ve třetím ročníku na univerzitě a musela jsem dokončit projekty, abych absolvovala.

Bass profil - Julie Slick


Jak vám tahle práce pomohla v další kariéře?
Občas to vypadá, jako bych měla klíč k nějakému VIP klubu. Mám možnost se potkávat a bavit se s mnoha zajímavými lidmi. Je kouzelné hrát se svým hudebním hrdinou. Tahle práce mi také pomohla zvýšit moji sebedůvěru a dala mi možnost vydávat vlastní hudbu a spolupracovat s až absurdně dobrými muzikanty. Nedokážu si představit, která jiná práce by to mohla překonat.

U Adriana se během té doby, co s ním hrajete, vystřídali tři bubeníci. Váš bratr Eric, Marco Minnemann a Tobias Ralph. Jak rozdílné je hrát s těmito muzikanty a kdo myslíte, že se k Adrianově hudbě hodí nejlépe?
Tak tuhle otázku snad ani nejde diplomaticky zodpovědět, vzhledem k tomu, že to jsou všechno mí přátelé a jeden z nich i člen rodiny. Řekla bych, že je vzrušující hrát s každým z nich, s každým je to jiné jedinečným způsobem. S bratrem máme takové to zvláštní propojení, kdy je to čistá radost ze společné improvizace. Marco je jako samostatný orchestr a má neuvěřitelné vnitřní hodiny, které jsem u nikoho jiného nepoznala. Naučil mě strašně moc o feelingu. A Tobias k tomu zase přistoupil jinak, je jako poletující kolibřík, u které nelze předpovědět jeho další pohyb.

Díky hraní s Adrianem jste se dostala i k The Crimson ProjeKCt. To musela být úplně jiná zkušenost, když jste měla téměř plnou sestavu King Crimson na pódiu, že?
Samozřejmě je na pódiu cítit větší síla. Už jen díky tomu počtu muzikantů, a především díky zdvojeným basám a bicím to má tenhle efekt. A repertoár rovněž není z nejslabších. V téhle kapele jsem měla menší roli, než jsem zvyklá. Druhým basistou byl Tony Levin a toho samozřejmě nepřehrajete, i třeba proto, že k tomu není prostor z hlediska zvuku. Musíte sloužit kompozicím, takže méně je více. Byla to škola v tom, jak se držet zpátky. A když to shrnu, přehazovat si basové linky s Tony Levinem, to je surreální zážitek.

Bass profil - Julie Slick


I když jste hráli tytéž skladby, musela jste nejspíš zásadně změnit své linky. Bylo to obtížné vymyslet, když jste vedle sebe měla dalšího basistu?
Jak jsem již zmínila, museli jsme se držet zpátky. Tony mi také před prvními koncerty poslal e-mail, kde měl pár návrhů ohledně aranží. Rozhodli jsme se, že bude nejlepší, když si budeme střídat takty. Tam, kde hrál na stick, to bylo jednodušší, protože měl k dispozici úplně jiné rozpětí tónů než já se svou klasickou čtyřstrunnou baskytarou.

Dosud jste vydala dvě sólové desky a pak jste začala spolupracovat s Marcem Macherou na projektu EchoTest. A vedle toho máte ještě několik menších projektů. Je pro vás důležité mít svůj vlastní projekt?
Jednoznačně. Psaní vlastních věcí pro mě byla určitá forma terapie, když začal být můj bratr Eric příliš zaměstnaný, aby s námi pokračoval v Power Triu. To mi zlomilo srdce. Své první album jsem napsala, abych se s tím nějak vyrovnala. A dnes, když nepíšu vlastní věci, tak se cítím hodně mizerně.
Nadchlo mě, když jsem začala spolupracovat s Marcem - je jako moje druhé hudební já a pomáhá mi zdokonalovat moje písničky. Všechno, co dnes napíšu, je pro EchoTest, takže pokud jste slyšel moje dvě sólové desky, můžete slyšet spoustu věcí, které potom v EchoTest vyústily. Znějí trochu jako kompilace. S tím v současné době bojuji, abych albu dala jednotný zvuk, aniž by znělo nudně nebo předvídatelně.

Je nesmírně těžké popsat skladby, které hrajete s EchoTest. Jsou v nich zastoupeny prvky indie i elektronické hudby, stejně jako způsob prolínání kytar známý z King Crimson nebo třeba i progresivní rock. Jak pracujete, když skládáte nový materiál, a jak to dáváte celé dohromady?
EchoTest jsme to nazvali z mnoha důvodů, ale ten nejdůležitější je ten, že je to pro nás záležitost srdce. Jakkoli lacině to může znít, veškerá hudba jde odněkud z nás. Nesedíme ve studiu a neanalyzujeme nějaké divné stupnice, ani si nehovíme v řešení matematických úloh. Nic takového. I když se tak občas při psaní cítíme. Vždycky to ale primárně vychází z upřímnosti a ne z chladného kalkulu. Nevěnuji se meditacím, ale řekla bych, že to je to, co se děje, když hraji na své baskytary. Je to jediná chvíle, kdy přestávám zaměstnávat mozek.
Ve chvíli, kdy se objeví nápad - někdy to může být jen jedna část a někdy i několik částí volně propojených - snažím se ho nahrát, co nejrychleji to jde. Otevřu si Logic, najdu správné tempo a rychle najdu i nějaký vhodný bicí doprovod, do kterého můžu nápad nahrát. Ten bicí doprovod později většinou měníme.
Takhle na tom pracuji do chvíle, kdy si myslím, že je nápad vhodný k tomu, abych ho poslala Marcovi, aby tam on dodal zase to své. A on pracuje podobně. Někdy mu nechám spoustu prostoru, aby dodal svou basovou linku nebo i nějakou další část skladby, a někdy prostor nemá. A stejně to funguje i s jeho věcmi.
Někdy během procesu pak přijde chvíle, kdy pošleme demo Alessandrovi, který si vymyslí své bicí party a pak je nahraje ve studiu Cambridge Sound ve Philadelphii, kde od roku 2012 kompletuji všechna svá alba s Toddem Mecaugheym.
Na třech dosavadních albech jsme měli spoustu hostů, ale jsem ráda, že na tom čtvrtém budou naši noví členové, kytarista Zach LoPresti a zpěvačka Jenny Founds. Stejně jako v životě se vyvíjíme a přizpůsobujeme i hudebně.

Své zatím poslední album From Two Balconies jste vydali v únoru letošního roku. V čem je jiné než předchozí alba?
Myslím, že je výrazným způsobem jiné. V prvé řadě proto, že sedm skladeb je zpívaných. Tolik zpívaných věcí jsem na žádném albu dosud neměla. A přitom toho mám hodně na srdci. I když jsem napsala text jen ke skladbě Pity, Mike a Marco pochopili příběh, který mají vyprávět. Měla jsem určitou představu, kterou jsem jim sdělila, a celé album je tak trochu koncepční. Což je další věc, kterou jsem nikdy předtím nezkusila, a myslím, že v tomhle směru se chci vydat dál.

Jak jste se vůbec dostala k hudbě?
Celá naše rodina je nesmírně muzikální. Táta má úžasnou sbírku vintage kytar a sám hraje, i když prakticky nevystupuje veřejně. Občas si zahraje jako host s kapelou mého bratra Dr. Dog a účastní se hudebních táborů Three of a Perfect Pair.
Dědeček z matčiny strany hrál na trombón v orchestru Buddyho Riche nebo s Billie Holiday. Že budu dělat hudbu, se vlastně rozumělo samo sebou. Jen mi pár let trvalo najít ten správný nástroj.

Přišla ve vašem životě někdy chvíle, kdy jste si řekla, že se chcete hudbou živit, nebo to byl přirozený proces?
Pamatuji si, že když jsem se jako dítě vzbudila v neděli ráno, myšlenkami jsem hned zabloudila do předsíně a pomyslela si: „Přichází pondělí, přichází škola.“ Věděla jsem, že nechci mít práci, která by mě nebavila, a že bych si užívala svůj život jen o víkendu. Oba moji rodiče jsou umělci a obětovali to, co milovali, pro mě a mého bratra.
Když si vezmu, jak jsem byla původně stydlivá, je úžasné, jak mi hudba pomohla vylézt ze svojí ulity a obětovat své pohodlí a předvídatelný život. Je to ta největší odměna. Samozřejmě občas přijdou opravdová dna, něco, co je opravdu průšvih. Ale nikdy bych za nic nevyměnila ty neskutečné zážitky, které mi to přineslo.

Studovala jste ve škole Paula Greena School of Rock. Kdo byl vaším učitelem a jak moc vám škola pomohla? Učila jste se jen rock nebo i další styly? Protože pro učení harmonie a improvizace se obecně bere jako nejlepší jazz.
Nejdříve byl mým učitelem Paul sám. Jezdila jsem autobusem do jeho bytu, protože neměl žádnou oficiální budovu. Vlastně jsem tam jezdila s maminkou a bráchou, kteří byli na prvních hodinách se mnou, protože ve dvanácti jsem byla jen malá vyděšená holčička. Paul pak jednou pronajal zkušebnu, kde dal dohromady svoje žáky na jam session. Tehdy si uvědomil, že nám to vůbec nejde, a vymyslel celý koncept školy.
Ještě u sebe v bytě mě naučil ty nejzákladnější věci, jak se stát basistou - jak hrát dvanáctku, porozumět základním stupnicím a jak hrát různé mody a konečně i porozumět hudbě, kterou hraji. A tehdy mi také představil šílený svět Franka Zappy. Ve chvíli, kdy jsem začala studovat jeho kompozice, se moje schopnosti a dovednosti zvedly exponenciálně. Jeho hudba, to je šílená odnož jazzu.
Oficiálně Paul otevřel školu v roce 2000 a já se dozvěděla o Adrianu Belew a King Crimson, když nám Paul sdělil, že na podzim budeme hrát koncert Tribute to Prog Rock a předal nám kazety s materiálem, který jsme se měli naučit. Stále dostávám husí kůži, když si vzpomenu, jak jsem poprvé slyšela Frame by Frame. To, že tuhle věc dnes hraji každý večer s Adrianem na pódiu, to je pro mě stále nepochopitelné.

Poslední roky hrajete na baskytary Lakland. Na které typy hrajete a proč jste se rozhodla pro tuhle značku?
Jsem docela nerd, pokud jde o klasické typy kytar, v tomhle jsem dcera svého otce, takže jsem měla vždycky ráda tyhle typy baskytar. Ten nejmodernější nástroj, který jsem měla, byl Music Man z devadesátých let. Byl to můj oblíbený nástroj během studia na School of Rock a pravděpodobně vlivem Tonyho Levina.
Když jsem začala hrát s Adrianem Belew, věděla jsem, že potřebuji něco všestranného. V té době jsem hrála na Rickenbacker 4003, ale to nebyl vhodný nástroj. Můj StingRay nezněl úplně nejlépe, takže jsem si vzala Fender American Standard Jazz a vyjela na turné s tím.
Když jsme nahrávali Side Four, zjistili jsme, že má nástroj několik vlků. Vždycky jsem chtěla Precision s krkem z Jazzu, takže jsem se začala poohlížet mezi dražšími nástroji ve stylu Fenderu. Když jsem pak v San Francisku v jednom obchodě poprvé hrála na Lakland, okamžitě jsem se zamilovala. To byl rok 2008 a od té doby s nimi spolupracuji a nemohu být šťastnější. S Adrianem jsme se shodli, že mi tyhle nástroje obrovsky změnily hru k lepšímu.

Před pár lety jste rovněž změnila značku aparátů a přešla jste z Gallien-Kruegera k Aguilaru. Proč jste se k tomu rozhodla a na co dnes konkrétně hrajete?
Aguilar má obrovskou rezervu a tím je to dané. Mám také ráda, jak je lehoučký. Gallien byl také lehký, ale Aguilar je ještě lehčí. V současné době používám zesilovač ToneHammer 500 a dva kabinety SL112.

Jaké je vaše oblíbené nastavení ekvalizéru na aparátu?
U mě se to všechno točí kolem středních frekvencí. Když hrajete přeháňky tónů jako občas já, potřebujete především konkrétní tóny, které projdou mixem. Příliš mnoho basů to všechno zamlží.

Jaké používáte efekty? A máte jiný pedalboard pro Adrian Belew Power Trio a jiný pro EchoTest?
V zásadě nepotřebuji mnoho efektů, protože hraju spoustu not. Můj hlavní pedalboard, který používám v podstatě na každý koncert, včetně těch s Adrianem, se dnes skládá z pěti pedálů. Začíná to kompresorem Pigtronix Philosopher Bass, který používám vždycky. Pak je tam Mantic Concepts Vitriol Distortion, neskutečně brutální zkreslení. Pak následují dva efekty od Eventide - PitchFactor a H9. A na konci mám Digitech Luxe, polyfonní rozlaďovač.
U EchoTestu pracuji s efekty více a já i Marco máme na konci svých pedalboardů ještě Pigtronix Infinity Looper. V současné době ještě pracuji na druhém pedalboardu, který bych dala v signálovém řetězci za looper.


Vybavení

Baskytary
Lakland Decade VI
Lakland Bob Glaub

Aparát
Aguilar TH500 (500W zesilovač)
Aguilar SL112 (1x 12” kabinet)

Efekty
Pigtronix Philosopher (basový kompresor)
Pigtronix Infinity (looper)
Eventide PitchFactor (harmonizér)
Eventide H9 (harmonizér)
Mantic Concepts Vitriol (distortion)
Digitech Luxe (polyfonní rozlaďovač)

Struny
D’Addario EXL156 Nickel Wound
D’Addario EPS165SL Pro Steel

Diskografie

sólově:
Julie Slick (2010), Terroir (2012), Slick Mix Vol. I (2012), Vol II (2015), Vol III and IV (2016).

spolupráce:
Adrian Belew Power Trio: Side Four [Live] (2007), Live Overseas (2009), e (2009);
California Guitar Trio: Andromeda (2010);
Bahner/Slick Duo: Live at Slick Sound Studios (2011), Streaks (2012);
DRGN King: Paragraph Nights (2013);
Springs: Springs (2013);
Tinashe: Aquarius (2014);
The Crimson ProjeKct: Live in Tokyo (2014);
Slick/Machera: Fourth Dementia (2014);
Echotest: Le Fil Rouge (2015), From Two Balconies (2017).

Web
www.julieslick.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/09

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Bass-profil-Julie-Slick~11~cervenec~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.