přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraBass profil - Glenn Hughes

04.04. | Autor: Milan Janeček | sekce: pro muzikanty - seriály

Bass profil - Glenn Hughes


Nezaměnitelný jekot soulu

Jeden z nejvýznamnějších basistů a zpěváků hardrockové historie, který hrál v Deep Purple nebo Trapeze, během let spolupracoval s mnoha velikány rockové historie a v současné době je na úspěšné sólové dráze a je členem superskupiny Black Country Communion. Jeho nezaměnitelný hlas zdobí nejednu desku a jeho basový styl by se dal popsat jako „méně je více“ s velkým důrazem na zvonivý zvuk.

Cannock
Glenn Hughes se narodil 21. srpna 1951 v Cannocku v britském hrabství Staffordshire. Prvním nástrojem, na který začal hrát, byl trombon. Ve školním orchestru jim učitel rozdal nástroje a Glenn dostal trombon, protože prý byly jeho rty pro tento nástroj ideální. O rok později si přibral klavír a ve dvanácti letech mu matka koupila plastovou kytaru, na kterou se sice nedalo hrát, ale Glenna fascinovala. Proto mu matka koupila normální akustickou kytaru a Glenn na ni začal cvičit.
Glenn měl rád různé žánry, ale největší vliv na něj měli The Beatles, britské hardrockové kapely a pak také americký soul a R & B, prakticky cokoliv z vydavatelství Motown.
Glenn byl sice původně kytarista, na baskytaru se ale naučil proto, že chtěl hrát v kapele s kytaristou Melem Galleym (později Whitesnake nebo Phenomena). S ním a bubeníkem Davem Hollandem (později Judas Priest) dali v roce 1966 dohromady kapelu Finders Keepers, s níž slavili menší úspěch v okolí Cannocku a vydali i několik singlů.

Trapeze
S Finders Keepers fungovali do roku 1969, kdy se spojili se členy The Montanas, Johnem Jonesem (trubka, zpěv) a Terrym Rowleym (klávesy), a založili Trapeze.
Kapela začala okamžitě sbírat úspěchy a média je vychvalovala. Vezli se na úspěchu progrockových kapel a první, eponymní desku vydali ještě týž rok. Přestože byl hlavním zpěvákem John Jones, desku natočil Glenn Hughes. Management usoudil, že je z obou zpěváků tím lepším.
Po britském turné v roce 1970 odcházejí v srpnu Jones a Rowley a zbytek kapely se rozhodl pokračovat jako power trio se stylovou změnou směrem k hard rocku a funk rocku. To se začalo projevovat již na jejich druhém albu Medusa z konce roku 1970, kde byl rovněž znatelný vliv tehdy populárních Free. Na podporu desky vyjeli Trapeze na dlouhé turné, především po Spojených státech, kde nejprve předskakovali The Moody Blues, aby se posléze stali hlavními hvězdami vlastních koncertů.
Následující album Your Are the Music, We’re Just the Band vychází v toce 1972 a autorsky na něm má největší podíl Glenn Hughes, který ale už přispíval i na předchozí alba. Deska je melodičtější a opět byla pozitivně přijata kritikou. Trapeze se opět vydali na turné, znovu především po Spojených státech a Británii.

Deep Purple
V květnu 1973 dostal Hughes nabídku nahradit v Deep Purple Rogera Glovera. Nabídku nejprve zamítl s tím, že chce uspět s Trapeze, ale možnost spolupracovat s Paulem Rodgersem, který měl původně nahradit Iana Gillana na pozici zpěváka, byla natolik zajímavá, že do toho nakonec šel. I když, jak sám říká, bylo to bolestné rozhodnutí.
V Deep Purple se nakonec sešel s Davidem Coverdalem a pro následující tři alba se stali vynikajícím pěveckým duem, kde si mezi sebou dělili hlavní vokální party. Nová sestava Deep Purple se ještě na podzim odebrala do studia v Montreaux a natočila vynikající album Burn, které vyšlo v únoru 1974 a na kterém se autorsky podíleli i oba noví členové. Deska bodovala po celém světě v top 10 a získala pozitivní kritické recenze.

Bass profil - Glenn Hughes


Deep Purple vyjeli na turné, ale ještě týž rok v listopadu vydávají další album Stormbringer, které boduje výrazně méně v žebříčcích i u kritiky. Na albu jsou ale rovněž ještě výrazněji slyšitelné vlivy funku a soulu, která na Burn byly spíš jen tušené. S albem a novými hudebními vlivy je výrazně nespokojen Ritchie Blackmore a v polovině roku 1975 opouští kapelu.
Jeho nástupcem se stal výtečný fusion kytarista Tommy Bolin a především on je zodpovědný za materiál na albu Come Taste the Band, které vychází v říjnu 1975. Přestože se nahrávka opět dočkala menší prodejnosti a ani tisk nešetřil kritikou, kapelu nakopla k životu a vyjeli na další světové turné. To bylo výrazně ovlivněno drogovou závislostí jak Tommyho Bolina, tak Glenna Hughese. V březnu 1976 po koncertě v Liverpoolu si zbytek kapely řekl dost, a Deep Purple se na osm let rozpadli.

Sólová kariéra a spolupráce

Po rozpadu Deep Purple vydává Glenn v roce 1977 svou první sólovou desku Play Me Out. Mezi hostujícími muzikanty najdeme především bývalé spoluhráče z Trapeze a album je zajímavou směsicí rocku, funku, soulu a blues. I díky nástupu punku prošlo prakticky bez povšimnutí.
Další „sólovým“ počinem byla společná deska s kytaristou Patem Thrallem Hughes/Thrall, kterou vydali v roce 1982, ale i ta prošla světem bez výrazného zájmu. Mezi muzikanty zanechala ale svou stopu a spousta muzikantů ji cituje jako významnou pro další směřování hudby osmdesátých let. Projekt skončil po sedmnácti koncertech, protože byli oba protagonisté natolik zfetovaní, že nemohli ani hrát.
Osmdesátá léta byla pro Hughese vůbec dost problematická kvůli jeho drogové závislosti. Nicméně i tak hostoval na zajímavých projektech. Především to byla deska Garyho Moorea Run for Cover v roce 1985 a deska Black Sabbath Seventh Star z roku 1986. Obě spolupráce ale krátce poté skončily, když nebyl Glenn schopen odehrát koncerty. Účastnil se rovněž nahrávání prvních dvou desek pro projekt Phenomena.
Ne přelomu osmdesátých a devadesátých let podstoupil Hughes úspěšnou odvykací kůru, uzdravil se mu hlas a v roce 1991 hostoval na singlu KLF America: What Time Is Love?. O dva roky později vydává svou druhou sólovou desku Blues: L.A. Blues Authority, Vol. 2 a od té chvíle je sólová kariéra jeho prioritou. Dosud vydal čtrnáct studiových alb, včetně vynikajících Feel (1995) s hosty Patem Thrallem, Mattem Sorumem nebo Gregem Phillinganesem, First Underground Nuclear Kitchen (2008) s Chadem Smithem z RHCP nebo dosud poslední Resonate (2016), opět s Chadem Smithem.
Má za sebou rovněž albovou spolupráci s Joem Lynnem Turnerem, bývalým zpěvákem Deep Purple nebo Rainbow. Za zmínku stojí i deska s Tonym Iommim Fused z roku 2005. Zatím poslední hostování si připsal tento rok na desce Joea Satrianiho What Happens Next, kde vytvořil výbornou rytmickou sekci a, jaké překvapení, s Chadem Smithem.
Jako zpěvák se objevil na deskách Monkey Business Kiss Me on My Ego (2005) a Twilight of Jesters (2009) a objevil se i na několika jejich koncertech.

Další kapely
V roce 2000 je Hughes osloven italským producentem Dariem Mollou a společně dávají dohromady projekt Voodoo Hill, který až dosud stojí za třemi alby.
V roce 2009 se dává dohromady superskupina Black Country Communion v sestavě Glenn Hughes (basa, zpěv), Joe Bonamassa (kytara, zpěv), Jason Bonham (bicí) a Derek Sherinian (klávesy) s velkým vkladem producenta Kevina Shirleyho. Hned první album Black Country z roku 2010 zabodovalo nejen v žebříčcích, ale především u kritiky, která vyzdvihovala svěží a invenční hudební nápady. Úspěch u fanoušků se promítl nejen na turné, ale i v dalších deskách. Přes pauzu v letech 2013-2015 kapela dosud pokračuje a loni vydala čtvrté studiové album IV.
V letech 2013 - 2015 zformoval Hughes a Bonham projekt California Breed s kytaristou Andrewem Wattem a v roce 2014 vydali eponymní album.

Vybavení

Baskytary
Fender Precision
Fender Jazz
Yamaha Glenn Hughes Signature
Nash JB-63
Nash PB-57
Rickenbacker 4001

Aparáty
Orange AD200B (zesilovač)
Orange OBC810 (kabinet)
Orange Crush 100 (1x 15” kombo)

Efekty
Digitech Bass Synth Wah (synth/filter)
Wreckzal Black Cat (overdrive)

Diskografie

sólově:
Play Me Out (1977), Blues: L.A. Blues Authority, Vol. 2 (1993), From Now On (1994), Feel (1995), Addiction (1996), The Way It Is (1999), Return of the Crystal Karma (2000), A Soulful Christmas (2000), Building the Machine (2001), Songs in the Key of Rock (2003), Soul Mover (2005), Music for the Divine (2006), First Underground Nuclear Kitchen (2008), Resonate (2016).

spolupráce:
Trapeze: Trapeze (1970), Medusa (1970), You Are the Music, We’re Just the Band (1972), Trapeze (1975);
Jon Lord: Windows (1974);
Roger Glover: The Butterfly Ball and the Grasshopper’s Feast (1974);
Deep Purple: Stormbringer (1974), Burn (1974), Come Taste the Band (1975);
Tommy Bolin: Teaser (1975);
Hughes/Thrall: Hughes/Thrall (1982);
Gary Moore: Run for Cover (1985);
Phenomena: Phenomena (1985), Phenomena 2 Dream Runner (1987);
Black Sabbath: Seventh Star (1986);
Voodoo Hill: Voodoo Hill (2000), Wild Seed of Mother Earth (2004), Waterfall (2015)
Hughes Turner Project: Hughes Turner Project (2002), Hughes Tuner Project 2 (2003)
Iommi/Hughes: Fused (2005);
Black Country Communion: Black Country (2010), 2 (2011), Afterglow (2012), IV (2017)
California Breed: California Breed (2014);
The Lizards: Reptilicus Maximus (2015);
Joe Satriani: What Happens Next (2018).

Web
www.glennhughes.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2018/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Bass-profil-Glenn-Hughes~04~duben~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.