přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraBass profil - George Porter Jr.

30.01. | Autor: Milan Janeček | sekce: pro muzikanty - seriály
Jedinečný baskytarista pocházející s neworleánské funkové scény, kde se nesmazatelně zapsal především coby spoluzakladatel legendárních The Meters. Za svou kariéru ale dokázal, že se stejně elegantně pohybuje v mnoha žánrech, a jako session hráč se objevil na deskách jazzových, rockových, písničkářských i bluesových.

Začátky
George Porter Jr. se narodil 26. prosince 1947 do rodiny hudebních nadšenců. Jeho otec miloval jazz a často ho poslouchal, miloval především varhaníka Sonnyho Stitta a často pouštěl i Dukea Ellingtona. Jeho matka zpívala v místním kostele ve sboru. Matka ho společně s dalšímí dětmi brala nejen na bohoslužby, ale především na zkoušky sboru, kde získával první dojmy z tvorby hudby.
V osmi letech začal studovat hru na klasickou kytaru a u tohoto nástroje vydržel až do svých desíti let. Nicméně ho příliš nebavilo, že se neučil blues, které mu tehdy učarovalo.
V New Orleans vyrůstal v sousedství, kde žil i jeho budoucí spoluhráč s The Meters, bubeník Joe Zigaboo Modeliste. Seznámili se spolu, když bylo Georgi Porterovi deset let a zakrátko spolu jamovali, George na kytaru a Zigaboo na bicí.
K baskytaře ho přivedl další člověk ze sousedství, Benjamin Popie Francis, který mu dal i několik lekcí a kterému vděčí za to, že začal hrát profesionálně. Ve školní kapele ho začaly bavit bicí, ale ani u nich dlouho nevydržel. V patnácti letech začal jako bedňák jezdit s místní bluesovou kapelou jen proto, aby měl příležitost poslouchat tuhle hudbu.
V té době už ale začal dostávat první nabídky na hraní na baskytaru, protože v New Orleans tehdy ještě nebylo tolik baskytaristů. Ještě coby teenager začal hrát s bluesovým kytaristou Earlem Kingem, jedním z velikánů newrleánské bluesové scény, jehož skladby kopírovali třeba Jimi Hendrix, Stevie Ray Vaughan nebo Professor Longhair. Po jednom z koncertů přišel za Porterem jeho známý, klávesista a zpěvák Art Neville, a sdělil mu, že dává dohromady kapelu, a zda by v ní George nechtěl hrát.

Bass profil - George Porter Jr.


The Meters
Zpočátku (v roce 1965) se uskupení jmenovalo Neville Sound a vedle Arta a George v něm hráli ještě bubeník Zigaboo Modeliste a kytarista Leo Nocentelli, doprovodní zpěváci Aaron a Cyril Nevillové (Artovi bratři) a saxofonista Gary Brown. Tahle sestava vydržela jen krátce a brzy působili ve čtveřici Art Neville/Porter/Nocentelli/Modeliste. V této době hráli šest dní v týdnu v baru Ivanhoe na Bourbon Street v New Orleans, kde si jich všiml majitel nahrávací společnosti Sansu Enterprises Alain Toussaint a podepsal s nimi nejen nahrávací smlouvu, ale také je zaměstnal coby studiové hráče pro ostatní umělce, se kterými spolupracoval.
Jednou z podmínek spolupráce byla i změna jména z Neville Sound na něco, co by lépe korespondovalo s jejich hudebním stylem, a nakonec se shodli na jménu The Meters. První deska, kterou jako The Meters vydali, se jmenovala The Meters a vyšla v roce 1969. Originální funky v sobě zahrnovalo i prvky rocku, jazzu a R & B, a především vycházelo ze společných jam sessionů. Deska se dostala na 108. místo v žebříčku Billboard, ale zásadní bylo, že bodovalo v R & B žebříčku, stejně jako bodovaly singly Cissy Strut, Sophisticated Cissy a Ease Back. The Meters přerostli scénu v New Orleans a často začali brázdit Spojené státy, především jeho východní pobřeží.
Druhá deska Look-Ka Py Py z prosince 1969 je dodnes považována za jedno z nejlepších funkových alb historie a zabodovala především singly Look-Ka Py Py a Chicken Strut. The Meters se v té době stali vyhledávanou doprovodnou kapelou a v podstatě fungovali na dvou frontách - jako samostatná kapela i jako doprovod. Do roku 1977 tak vydali další studiová alba: Struttin’ (1970), Cabbage Alley (1972), Rejuvenation (1974), Fire on the Bayou (1975), Trick Bag (1976) a New Directions (1977), z nichž především Fire on the Bayou zaznamenalo velký prodejní úspěch. Spolupracovali ale i s Robertem Palmerem, kapelou Labelle i sólově s Patti La Belle. Velký úspěch pro ně znamenala i spolupráce s Paulem McCartneym a Wings na albu Venus and Mars (1975). Paul McCartney si je pozval i na představení desky lidem ze showbyznysu, a když je uviděli Mick Jagger a Keith Richards, pozvali je na americké turné The Rolling Stones. V roce 1977 ale kapelu opustili Art Neville a George Porter a do roku 1980 se rozpadli úplně.

Bass profil - George Porter Jr.


Další spolupráce
Vedle již zmíněného Earla Kinga, s nímž natočil tři desky, Street Parade (1982), Sexual Telepathy (1990) a Hard River to Cross (1993), hrál George Porter Jr. ještě coby teenager například s Irmou Thomas, královnou soulu z New Orleans, jíž potom v roce 1997 hostoval na albu The Story of My Life.
V osmdesátých letech byl George Porter Jr. především koncertním sidemanem mnoha umělců z New Orleans a nahrávání alb poněkud ustoupilo do pozadí. Snažil se také založit několik vlastních kapel, ale to se nedařilo, především kvůli velké spotřebě drog.
Vyhledávaným studiovým hráčem se George Porter opět stal začátkem devadesátých let (od roku 1989 je „čistý“) a od té doby natáčí několik alb ročně. Za zmínku stojí spolupráce s Tori Amos, Robbiem Robertsonem, Davidem Byrnem, Maceem Parkerem, Johnem Scofieldem, Warrenem Haynesem nebo Marianne Faithful.
V roce 2010 dostává George Porter nabídku do nové kapely Billa Kreutzmanna (bubeníka Grateful Dead) a účastní se natáčení desky 7 Walkers (2010) a několika turné. Sestava ukončila činnost v roce 2012.

The Funky Meters a The Original Meters
The Meters se dali dohromady opět v roce 1989 v sestavě Neville/Porter/Nocentelli a Russel Batiste na bicí. Soustředili se ale už jen na živá vystoupení. V roce 1994 vyměňují kytaristu a přichází Brian Stoltz a mění svůj název na The Funky Meters. V téhle sestavě hrají v podstatě dodnes.
Všichni čtyři původní členové se sešli v roce 2000 kvůli nabídce, kterou nešlo odmítnout, ale permanentně hrát začali až od roku 2006 a každoročně odehrají několik koncertů, ale spíš jako vzpomínku. Prapor původních The Meters třímá sestava The Funky Meters.

Sólo
V roce 1990 zakládá George Porter svou sólovou kapelu Runnin Pardners a natáčí s nimi svou první sólovku Runnin’ Partner (1990) a od té doby s nimi koncertuje a v několikaletých intervalech vydává sólové desky. Účastnil se rovněž dvou projektů - Porter Batiste Stoltz a Vidacovich Yamagishi Porter.


Vybavení

Baskytary
Fender Telecaster
Fender Precision ’70
Lakland Bob Glaub 44-64
Lakland Bob Glaub Skyline 44-64

Aparáty
Aguilar ToneHammer 500 (zesilovač 500 W)
Aguilar DB751 (zesilovač 750 W)
Aguilar GS410 (kabinet 4x 10”)
Aguilar GS112 (kabinet 1x 12”)
Aguilar SL112 (kabinet 1x 12”)

Efekty
EBS Unichorus (chorus)
EBS OctaBass (oktáver)
EBS Bass IQ (filter)
Digitech Bass Envelope Filter

Struny
D’Addario XL Nickel (.055, .065, .085, .105)

Diskografie (výběr)

sólově:
Runnin’ Partner (1990), Things Ain’t What They Used to Be (1994), Funk This (1997), Funk ‘n’ Go Nuts (2000), Searching for a Joyride (2005), It’s Life (2007), Can’t Beat the Funk (2011), It’s Time to Funk (2015).

spolupráce:
Porter Batiste Stoltz: Expanding the Funkin Universe (2007);
The Meters: The Meters (1969), Look-Ka Py Py (1969), Struttin’ (1970), Cabbage Alley (1972), Rejuvenation (1974), Fire on the Bayou (1975), Trick Bag (1976), New Directions (1977);
Allen Toussaint: Life, Love and Faith (1972), Southern Nights (1975);
Dr. John: In the Right Place (1973), Desitively Bonnaroo (1974);
Labelle: Nightbirds (1974), Phoenix (1975);
Paul McCartney: Venus and Mars (1975);
Patti La Belle: Patti La Belle (1977);
Albert King: New Orleans Heat (1978);
Zachary Richard: Allons Dancer (1980), Looking Back (1985);
Snooks Eaglin: Baby, You Can Get Your Gun! (1987), Teasin’ You (1992), Soul’s Edge (1995);
Earl King: Street Parade (1982), Sexual Telepathy (1990), Hard River to Cross (1993);
Robbie Robertson: Storyville (1991);
David Byrne: Uh-Oh (1992);
Lynn August: Creole Cruiser (1992), Sauce Piquante (1993);
Robert Palmer: Addictions, Vol. 2 (1992);
Maceo Parker: Southern Exposure (1993);
Tori Amos: Under the Pink (1994), Boys for Pele (1996), From the Choirgirl Hotel (1998);
Harry Connick: She (1994), Smokey Mary (2013);
Irma Thomas: The Story of My Life (1997);
Ziggy Modeliste: Ziggaboo.com (2000), New Life (2011);
Johnny Adams: New Orleans Rhythm & Blues, Vol. 1 (1995), Man of My Word (1998), There Is Always One More Time (2000);
Gov’t Mule: The Deep End, Vol. 2 (2002);
Tab Benoit: The Sea Saint Sessions (2003), Voice of the Wetlands (2005);
Taj Mahal: Maestro (2008);
John Scofield: Piety Street (2009);
7 Walkers: 7 Walkers (2010);
Warren Haynes: Man in Motion (2011);
Marianne Faithful: Horses and High Heels (2011);
John Oates: Good Road to Follow (2014);
Ana Popovic: Trilogy (2016).

www.georgeporterjr.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Bass-profil-George-Porter-Jr~30~leden~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.