muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraBass profil - Chris Squire: Ve znamení Yes

20.10.2012 | Autor: Ibrahim Hassan | sekce: pro muzikanty - seriály

Bass profil - Chris Squire


Bass profil - Chris Squire


Baskytarista, jehož jméno se stalo synonymem pro kapelu Yes. Jediný zakládající člen, který nikdy z Yes neodešel a hraje s nimi dodnes, je respektovaným hráčem s vlastním unikátním stylem hry, v jehož šlépějích jdou takoví basisti jako Geddy Lee, Steve Harris, Billy Sheehan nebo John Myung.

Jak to všechno začalo...

Chris Russell Edward Squire se narodil v Kingsbury na předměstí Londýna 4. března 1948. Otec byl řidičem taxíku a matka byla v domácnosti. K muzice se dostal velmi záhy, neboť chodil do sboru při kostele St. Andrew’s. Ještě jako náctiletý měl první kapelu, která si říkala Selfs a hráli v klubu, který fungoval ve sklepení pod kostelem.

V šestnácti objevil Squire The Beatles a začal se poprvé zabývat myšlenkou, že by se mohl živit hudbou a že by jeho vyvoleným nástrojem mohla být baskytara. Tentýž rok (1964) byl vyhozen ze školy, protože měl dlouhé vlasy. Škola mu dala peníze na holiče, nicméně Squire použil peníze na jiné účely a do školy se již nevrátil.

V té době se Chris Squire začal věnovat baskytaře opravdu naplno a začal studovat své oblíbené baskytaristy - Johna Entwistlea, Larryho Grahama, Paula McCartneyho a Jacka Bruce. Díky prvním kapelám - Selfs, The Syn a Mabel Greer’s Toy Shop - se Chris Squire seznámil se svými budoucími spoluhráči z Yes, Peterem Banksem a Jonem Andersonem. Yes byli pro Squirea taková z nouze ctnost, protože díky svému bohatému stylu ho nikdo nechtěl zaměstnat jako námezdního hráče.

YES

Squire se hned od začátku Yes stal, společně s Jonem Andersonem, hnacím motorem kapely. Nejenže působil a působí jako kapelník, ale v začátcích také dělal kapele řidiče a v neposlední řadě je také po Jonu Andersonovi nejplodnějším autorem.

Hned první koncerty přinesly Yes řadu fanoušků, a tak nebylo divu, že se na začátku roku domluvili Yes s Atlantic Records na nahrávací smlouvě.

První, eponymní, deska Yes vyšla v srpnu 1969 a vedle původních skladeb, které složili hlavně Anderson a Squire, obsahovala i dvě cover verze - jednu od The Beatles a jednu od The Byrds. Deska patří mezi první alba takzvaného art rocku, který právě Yes dovedli k dokonalosti v sedmdesátých letech. Následovalo turné po Skandinávii se Small Faces a poté i první velký koncert kapely v The Queen Elizabeths Hall, společně s orchestrem.

Album Time and a Word vyšlo v červnu 1970 a oproti první desce zaujalo angažováním orchestru. Ještě před vydáním desky odešel z kapely Peter Banks a Yes angažovali Stevea Howea, který se objevil už i na obalu alba. Deska Time and a Word také dosáhla prvního úspěchu, neboť se objevila v prodejním žebříčku Británie.

V roce 1971 vychází jejich první opravdu artrockové album nazvané The Yes Album. S příchodem Stevea Howea dochází k importování prvků klasické hudby a i stavba skladeb se začíná podobat klasické hudbě. Přestože z téhle desky pochází výrazná skladba Starship Trooper, kterou Yes dodnes hrají na koncertech, album dohromady teprve předznamenává věci příští. Na turné k desce se Yes poprvé podívali i do Ameriky, kde předskakovali v té době slavnějším krajanům - Jethro Tull. Nicméně na konci turné odchází klávesista Tony Kaye, který se pohádal se Stevem Howem. Díky tomu přichází ale klávesový kouzelník Rick Wakeman a vzniká první klasická sestava kapely.

Prvním počinem této sestavy je jedno z nejprodávanějších alb Yes, Fragile, které vyšlo v září 1971 a jež kromě nestárnoucích klasických skladeb jako Roundabout nebo Heart of the Sunrise nabídlo sólovou skladbu od každého muzikanta. Chris Squire se tu prezentoval instrumentálkou The Fish (Schindleria Praematurus), kde na sebe navrstvil několik basových linek. Na tomto album také kapela poprvé spolupracovala s výtvarníkem Rogerem Deanem, který dělá obaly pro Yes s přestávkami dosud, stejně jako pro sólová alba některých členů. S albem přišel velký mezinárodní úspěch a Yes začali být vyhledávanou kapelou nejen v Evropě, ale i za oceánem.
Následující Close to the Edge jenom potvrdilo příklon k rozsáhlým kompozicím a snovým skladbám, které jsou podtrženy klávesovými plochami, pod nimiž bublá Squireova basa. I tohle album se dobře prodávalo. Z kapely odchází nespokojený Bill Bruford, který se záhy stává členem King Crimson, a nahrazuje ho bývalý spoluhráč Johna Lennona Alan White. Sestava Anderson, Howe, Squire, Wakeman a White bývá nazývána jako nejklasičtější. Alan White se dokázal naučit celý repertoár Yes za tři dny, po nichž následovalo světové turné.

Tales from Topographoc Oceans byl takový magnum opus, kde Yes svou posedlost klasickou hudbou přehnali a výsledkem je rozplizlé dílo. Album znechutilo Ricka Wakemana tak, že se rozhodl odejít, a za klávesami ho nahradil pro poslední album tohoto období Patrick Moraz.

Album Relayer je nejspíš nejdivočejší album Yes vůbec. Přestože se opět jedná o rozsáhlé skladby, kytara a klávesy se předhánějí v jízdách za podpory drtivé rytmiky. Po absolvování světového turné se kroky jednotlivých členů načas rozešly.

Sólové album a druhé období Yes

V letech 1974 až 1976 si jednotliví členové Yes udělali radost a natočili své sólové desky. Chris Squire se prezentoval zdařilou deskou Fish out of Water, která vyšla v roce 1975 a docela přesně ukazovala, čím Squire přispívá k celkové mozaice hudby Yes. Šlapavé skladby, solidní zpěv a přirozeně hosté z domovské kapely. Squire se v tomto období podílel i na albech svých spoluhráčů z Yes - Ricka Wakemana a Patricka Moraze.

Na konci roku 1976 se Yes dávají opět dohromady v sestavě Anderson, Howe, Squire, Wakeman a White, která natočila dvě desky, které sice nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy natočili, nedá se však ani říci, že by to byly propadáky - Going for the One a Tormato se neprodávaly špatně a fanoušci je docela přijali, vzhledem k předchozí tvorbě jsou ale trochu nevýrazné. To si uvědomili i Jon Anderson a Rick Wakeman a oba v roce 1979 odcházejí z kapely. Trochu překvapivě je nahradili zpěvák Trevor Horn a klávesista Geoff Downes z tehdy populárních disco úchylů The Buggles. Faktem ale je, že Trevor Horn miloval zpěv Jona Abdersona a Geoff Downes zase vzhlížel k Ricku Wakemanovi. Výsledkem tak bylo album Drama, které sice fanoušci moc nepřijali, svojí kvalitou ale výrazně předčilo oba předchozí počiny. Yes se tu dostali k písničkovější a šlapavější formě, kde měl Chris Squire výrazně důležitější místo nejen jako basista, ale i jako zpěvák. Po světovém turné, kterého jako by se netýkal neúspěch desky, se Yes podruhé rozešli.

Mezidobí a třetí období Yes

V této době natočil Squire další sólové album, tentokrát jako Squire & White, Run with the Fox. Zaobíral se také myšlenkou vytvořit kapelu XYZ (eXYesZeppelin), která ale ztroskotala na nezájmu Roberta Planta. Zásadní potom bylo seznámení se s mladým a nadějným kytaristou z Jižní Afriky Trevorem Rabinem, který měl v té době za sebou již úspěšnou kariéru v rodné zemi a spolupráci se světovými umělci.
Během několika nahrávacích sekvencí a zkoušek dali dohromady kapelu Cinema, ve které se ocitli i bubeník Alan White a původní klávesista Yes Tony Kaye. Po dlouhých dohadech, kdo bude hlavním zpěvákem (uvažovalo se o Rabinovi i o Hornovi), nakonec kontaktovali Jona Andersona, a tak bylo nasnadě, že se nová sestava bude opět jmenovat Yes.

Nejslavnější deska Yes 90125 vyšla v roce 1983 a znamenala také největší prodejní úspěch (jen ve Spojených státech získala třikrát platinu). Hudebně se Yes přiklonili ke stylu AOR a zachovávali písničkový charakter, přestože rytmická sekce dělala pod popovými melodiemi podobné psí kusy jako dříve. Z alba pochází jediný hit Yes číslo jedna, Owner of a Lonely Heart, a Yes také poprvé poznali davové šílenství náctiletých fanynek.

V podobném duchu se odvíjelo i další album z roku 1987, Big Generator. Po tomto albu ale dochází k dočasnému rozchodu kapely.

V roce 1991 dochází k obnovení činnosti Yes, a to tentokrát ve velké sestavě. Dohromady se dala sestava projektu Anderson Bruford Wakeman Howe a Squire, Kaye, White a Rabin a vychází album Union, ke kterému Yes odjeli úspěšné světové turné.
Další album, Talk, vychází v roce 1994 a je to poslední album sestavy Anderson, Kaye, Rabin, Squirea, White. Album bylo jakýmsi mixem mezi Yes sedmdesátých a osmdesátých let a v době, kdy svět ovládal grunge, nemělo šanci na úspěch, přestože se pyšní titulem prvního alba natočeného od začátku do konce digitálně.

Návrat klasické sestavy a nové milénium

Po rozpadu předchozí sestavy dává Chris Squire dohromady nejklasičtější sestavu a vydávají společně alba Keys to Ascension I a II (1996 a 1997). Ještě v roce 1997 vychází další studiové album, Open Your Eyes, tentokrát bez Wakemana, ale s dlouholetým Squireovým spolupracovníkem Billym Sherwoodem. Následující alba The Ladder a Magnification jen podtrhují pozvolný ústup Yes ze slávy, přestože se jedná o slušné desky, skladby na nich jsou již omíláním mnohokrát řečeného.

V novém tisíciletí se Yes čas od času vydávají na turné, ale Chris Squire také obnovuje bývalou kapelu The Syn a vydávají spolu dvě desky. Jako host se objevuje na tribute deskách Pink Floyd nebo sólových deskách Stevea Hacketta.

V roce 2008 dochází ke změně na pěveckém postu Yes, Jon Anderson je během své nemoci odejit a přichází Benoit David z kanadského revivalu Yes. První deskou, kterou v nové sestavě (ještě s Geoffem Downes za klávesami) vydávají, je Fly from Here z roku 2011. Yes se vracejí do roku 1980 a období Drama - nejen zvukově, ale i skladbami. Zatímco naživo působí Yes jako parodie sebe sama, studiová deska oprašuje něco z jejich bývalé slávy a do budoucna zní slibně.

Vybavení

Baskytary:
Rickenbacker 4001 ’64
Rickenbacker 4001CS (limitovaná signature edice Chrise Squirea)
Fender Jazz Bass ’75
Lakland Bob Glaub
Mouradian CS-74

Aparát:
Marshall Super Bass 100 W (zesilovač)
SWR Bass 350 (zesilovač)
Ampeg SVT-2 PRO (zesilovač)
Ampeg SVT 810 (reproboxy)

Efekty:
Samson UR-4 (wireless system)
Samson UR-5D (wireless system)
ART SGX Nightbass (předzesilovač a efektový procesor)
Sound Sculpture (router)
MXR 1500 (digital delay)
Korg Digital (reverb)
E-MU-2000 (samolet)
X-15 Ultrafoot
Furman PL1 (napájený pedalboard)

Diskografie:

Sólo: Fish out of Water (1975), Run with the Fox (1981), Chris Squire’s Swiss Choir (2007)

S Yes: Yes (1969), Time and a Word (1970), The Yes Album (1971), Fragile (1972), Close to the Edge (1972), Tales from Topographic Oceans (1973), Relayer (1974), Going for the One (1977), Tormato (1978), Drama (1980), 90125 (1983), Big Generator (1987), Union (1991), Talk (1994), Keys to Ascension I (1996), Keys to Ascension II (1997), Open Your Eyes (1997), The Ladder (1999), Magnification (2001), Fly from Here (2011),

S Rickem Wakemanem: The Six Wives of Henry VIII (1973), Criminal Record (1977), Classical Collection, Vol. 2 (1991),

s The Syn: Syndestructible (2005), Armistice Day (2006),

s Conspiracy: Conspiracy (2001), The Unknown (2003),

se Stevem Hackettem: Out of the Tunnel’s Mouth (2009), Beynod the Shrouded Horizon (2011),

s Gov’t Mule: The Deep End, Volume 2 (2002),

s Esquire: Esquire (1987),

s Patrickem Morazem: Story of I (1976),

s World Trade: Euphoria (1995).

Svůj unikátní herní styl, kdy hraje trsátkem a bříškem palce dohromady, prý Chris Squire získal, když se několik měsíců zotavoval v bytě své přítelkyně z nepovedeného LSD tripu. Squire si tehdy několik dnů poležel v nemocnici, kdy vůbec nechápal, co se s ním děje, a potom ještě strávil několik měsíců u přítelkyně doma.

Psáno pro: časopis Muzikus 2012/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Bass-profil-Chris-Squire~20~rijen~2012/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.