Aparáty Marshall a Fender - Letem kytarovým světem

Letem kytarovým světem ... č. 215

aneb

Jak šel dál vývoj u základních firem

Aparáty Marshall a Fender

Pokračujeme v doplnění a aktualizaci nabídky a vývoje nejzákladnějších firem kytarového světa. Po akustických a elektrických kytarách tak přichází na řadu téma aparáty.

Je to tak, prostě nesmíme zaspat a ze všech nejrůznějších značek a firem je logické si připomenout skutečnost, jak to vypadá v současnosti u těch zcela nejvýznamnějších, ať už z hlediska historického, kvality zvuku a jeho vlivu na další vývoj této části kytarového světa či vzhledem k  obecnému povědomí o nich.

Marshall AVTX
Marshall AVTX

Proto jsme před nějakým časem uvedli z akustických kytar firmy Martin a Ovation, proto jsme si ukázali současný stav elektrik u značek Gibson, Fender, Paul Reed Smith, Ibanez a Rickenbacker a ze stejného důvodu si dnes přiblížíme nejposlednější trendy aparátů Marshall a Fender. Obě dvě jsou významné položky rockového světa, kdy Marshall za aparáty a Gibson a Fender za kytary jsou synonymem rockové muziky. Značka Fender má zase navíc tu výhodu, že se dokázala vedle svých nástrojů skvěle etablovat i ve světě kytarových aparátů. Nemluvě o historickém kontextu, kdy už jsme uváděli prvenství této značky a vzájemný vztah Fender - Marshall v počátcích „rudých očí maršálů“.

 

Osobně bych hned za tyto firmy přiřadil i Orange, Mesa/Boogie, Hiwatt a něco málo z dalších, ale vzhledem k nepopíratelnému postavení těchto dvou prostě zůstaneme u nich. Žádná jiná firma vzhledem k jejich postavení na ně nemá.

 

Předchozí uvedení prvotních článků

- Muzikus 9/2001: Marshall - 40 let

- Muzikus 1 - 2/2002: Fender (společné uvedení s firmami, Vox, Hughes & Kettner, Orange, Engl, HiWatt, Johnson, Mesa/Boogie, Peavey, Soldano, VHT - 2 díly)

Marshall Mode Four
Marshall Mode Four

Marshall

V souboji obou gigantů o co nejsoučasnější a nejmodernější přístup k aparátům, který zahrnoval i řadu vychytávek včetně digitálních efektů, nastavitelných hodnot v pamětech jednotlivých kanálů a dalších možnostech, vsadil Marshall v našem sledovaném období nejdříve více na pověst vintage značky. Zda to bylo dobře či ne, posoudí spíše čas (ještě tolik vody neuplynulo), ale pravda je že konkurence v oblasti komb na určitou chvíli ve vybavenosti dokázala převzít prim. A to dost výrazně. Marshall ovšem nezaspal a přišel s novými sériemi a řadami, u nichž si dal pozor na přílišnou digitalizaci a „MIDIalizaci“, případě výrazně oddělil tuto produkci od hlavní linie výroby.

 

Doplňující doporučené materiály - Marshall

Pozn.: V závorce za názvem článku je uvedeno číslo Muzikusu.

 

a) v rámci seriálu Galerie slavných aparátů - 1962 Bluesbreakers (3/2008), 1959 Super Lead 100 (5/2008), JCM800 2203 Master Volume (7/2008), Jubilee Series 2555 (9/2008), JTM45 (10/2008), JCM900 4100 Dual Reverb (12/2008)

b) testy: dvě hlavy Marshall JCM (10/1993), YJM 100 Yngwie Malmsteen Signature (5/2012)

c) Muzaika: 40 let značky Marshall (12/2002),

d) učebnice: Rocková kytara I, páté aktualizované vydání (elementární přehled), Rocková kytara II, druhý dotisk (větší exkurz, zejména u hlav), Rocková kytara III (podrobná studie o značce, vývoj, rozdělení, charakteristika)

 

Leadery ročníku 2001 byly řady VS2000, v podstatě nadstavba linie Valvestate, s komby série AVT s bohatě zastoupenými vestavěnými efekty a celolampová řada JCM2000, která nabízela dvě základní linie, tříkanálové TSL (mám dodnes) a dvoukanálové DSL, které získaly nakonec takový ohlas, že k nim firma přistoupila v inovované podobě i dnes jako ke stále horké novince. Tranzistorové aparáty MG byly pak doplněním celkové nabídky.

 

Velkým hitem následujícího roku, který se zpočátku těšil velké pozornosti, bylo monstrum Mode Four, čtyřkanálový či spíše čtyřmódový třistapadesátiwattový hybrid, který se stal přestupní stanicí pro další vývojové linie, směřující více k uživatelskému komfortu. Znovu byla také nastartována řada Vintage Reissue, neboli JCM800, JTM45, 1987X, 1959SLP a Bluesbreakers, řada AVT a MG posílila v některých parametrech (větší výkony).

 

Dalším výrazným skokem byl rok 2005, kdy se firma pokusila upozornit na svoje nejvlastnější kořeny a odsunout tak trochu stranou tlak všech ostatních výrobců, hýřících vestavěnou elektronikou - šlo o sérii Handwired, celolampy s opravdu vintage stavbou vnitřku aparátů (hlavy 1959HW, 2061X a kombo 1974X).

Marshall 50th Anniversary DSL-1
Marshall 50th Anniversary DSL-1

Roku 2006 se objevila řada Vintage Modern, ovšem to již bylo na základě probíhajících změn na trhu kytarových aparátů jasné, že by firma měla přistoupit k ještě většímu přiblížení se požadavkům kytaristů (šlo zvláště o reakci na soudobé modely Mesa/Boogie). Roku 2007 tak přišla velmi zajímavá série JVM, čtyřkanálová celolampová zařízení s dvanácti nastavitelnými a přepínatelnými módy. Komfort pro uživatele byl zcela jasný a firma zaznamenala úspěch - tato řada je v hlavní nabídce firmy dodnes. Protože jsem ji také testoval, musím prohlásit, že mne to příjemně překvapilo a výsledkem mohl být i takový pocit, že není už třeba mít v pedalboardu nějaké drivery, protože zkreslený zvuk (a přiznejme si, že na rozdíl od Fendera je tohle hlavní doména Marshallů) měl zde hodně možných variací.

 

Firma také začala více upírat pozornost na signature aparáty. Vedle Super 100JH (Jimi Hendrix), jako s další řadovkou, uvedla 2203KK Kerryho Kinga. Tam se také objevila velmi důležitá (aspoň pro mne, milovníka větších výkonů a větších zkreslení a ještě přes krabice) záležitost, totiž vestavěný noise gate, zatím na trochu jiné bázi.

Marshall 50th Anniversary JMP-1
Marshall 50th Anniversary JMP-1

Řada AVT přidala do názvu písmeno X a zařadila větší počet lamp ECC83, u aparátů MG byl zase více položen důraz na emulaci lampového zvuku.

 

V roce 2008 se v sérii JVM objevil model s mírně omezenou nabídkou přednastavení módů (JVM2), ale to bylo bráno jen jako doplněk úspěšné řady JVM4. Do rodiny signature aparátů vedle Lemmyho basového stroje 1992LEM přibyl bílý full stack 1959RR Randyho Rhoadse.

 

V následných letech posílil Marshall myšlenku vyrábět své produkty i v jiných zemích. Série Haze a JMD s digitálním pre-ampem a EL34 na konci charakterizovaly roky 2009 a 2010 a z celé řady dalších signature aparátů, jako kupříkladu 1987XPW (Paul Weller), 1960DM (Dave Mustaine) a AFD100 (Appetite for Destruction - Slash), zasáhla firma do černého vynikající hlavou YJM100, kterou osobně považuji za jeden z nejlepších počinů firmy posledních pěti let. Už jsem o ní básnil v květnovém čísle roku 2012, takže se nebudu opakovat, ale kytarista milující typickou barvu maršálovského zkreslení si nemůže přát lepší hlavu už jenom pro ty šikovné vychytávky jako noise gate, vestavěný další gain a třeba výkonovou brzdu.

Marshall 1959RR
Marshall 1959RR

Jak to ale s firmou vypadá dnes? Jednoznačně dobře. Když už jsme u těch signature aparátů, tak se zde objevil custom model JVM410JS dle požadavků Joea Satrianiho. A zase se to povedlo - už jenom nastavitelný gate na každý kanál.

 

Série Vintage stále uvádí klasické značky 1959SLP, 1987X, JTM45, JCM800, JCM900 a kombo 1962 Bluesbreakers, dříve uváděné pod více sériemi. Jejich oblíbenost je bez debat. Udržela se i série Handwired, která třeba v našich šířkách nemá zvlášť velkou podporu, neboli produkty 1974X, 2061X a 1959HW.

 

Určitou novelizací programu tranzistorových aparátů je pak rozšířená série MG a v podstatě potlačení a zastavení řady Valvestate. Série MG Carbon, zahrnující ve své podstatě integrované diogitální efekty, je hodně rozsáhlá, od dvouwattových 2CFX po stowattovou hlavu 100HCFX a komba 101 a 102.

Marshall 1974X
Marshall 1974X

Stále úspěšná (a vlastně i díky modelu Joea Satrianiho) je série JVM, kterou firma vedle řad JVM410 a JVM210 posílila i o padesátiwattové 205 (hlavy a comba) včetně komba 215 s patnáctipalcovým G12B.

 

Nejžhavějšími novinkami jsou pak modely k padesátiletému výročí a aktualizovaná řada DSL, Dual Super Lead. Vlajkovou lodí této řady je hlava DSL100H o dvou módech výkonu a dvou módech na každý kanál, následovaná zajímavě znějící patnáctiwattovou hlavou s dvěma 6V6 na výkonu, včetně komb 40C (EL34) a 15C (opět 6V6).

Marshall MG50CFX
Marshall MG50CFX

Zajímavostí je pak řada 50th Anniversary, kdy firma v rámci oslav výročí uvedení modelů vydává celolampové až jednowattové aparáty (možnost snížit výstup až na 0,1 W vycházející z výrazných přelomových modelů jednotlivých desetiletí (vždy hlavu i kombo). Takže zde najdeme JTM1, zastupující klasická šedesátá léta (2xECC83 v pre-ampu a 1xECC82 ve výkonu), zlaté sedmdesátky pak připomínáJMP1 (2x ECC83 / 2x ECC81), uniformní a nařvané osmdesátky uvádí JCM1 (se switchem boost), hledající devadesátky pak nic jiného než úspěšná jednowattová analogie k DSL (DSL1, 2xEC82 / 3xECC83) a konečně nové rekapitulující tisíciletí představuje JVM1 (2 kanály, switch Resonance).

 

Co říci závěrem? U Marshalla nezaspali, a protože k některým módním vlnám přistupovali trochu střízlivěji, nenaběhli si a nedevalvovali svůj přístup nekonečnými řadami sérií s dobovými výdobytky. To, co zkusili, mělo své opodstatnění, ovšem základem nabídky vždy zůstala snaha stavět na pověsti a umět se vyrovnat s požadavky kytaristů zejména směrem k uživatelskému komfortu.

 

Fender

Dlouhá je historie této značky, kdy se v letech 1945-46 začaly vyrábět první modely pod označením K & F. My se ovšem opět soustřeďme na sledované období.

Fender 57 Bandmaster
Fender 57 Bandmaster

Počátek nového tisíciletí byl ve firmě zcela ve znamení velkých inovací. Vše se točilo kolem modelu Cyber-Twin s motorizovanými knoflíky (to je dobrý nápad), presety, programovatelnými efekty a emulací šestnácti aparátů. Jako opačný pól firma nabízela aparáty série Custom Shop (od Two-Tone po opravdu vintage vyhlížející Woody Junior). Sérii samozřejmě doplňovala řada Vibro-King (hlava i kombo) a Tone-Master (dtto, vždy s lampami 12AX7 v pre-ampu). Určitou novinkou pak byla série Pro Tube se switchem high gain (komba Concert Reverb, Twin Amp, Pro Reverb a Vibrolux Reverb). Samozřejmostí bylo uvedení stálých hitů značky, nadčasových komb ’65 Super Reverb (celolampa, 45 W), tranzistorového ’65 Twin Reverb (85 W), klasického ’59 Bassman se čtyřmi Jenseny a ’65 Deluxe Reverb (22 W). Firma také do nového tisíciletí uvedla i sérii American Tube, zastoupenou lampovými sériemi Hot Rod (DeVille, Deluxe) a patnáctiwattovými Juniory (Blues, Pro) a tranzistorovými aparáty sérií Dyna-Touch, z nichž nejznámějšími (aspoň v našich šířkách( byla komba Princeton 65, Champion 30 či Deluxe 90.

 

Doplňující doporučené materiály - Fender

Pozn.: dtto

 

a) v rámci seriálu Galerie slavných aparátů - 1959 Tweed Bassman, 4x 10” (1/2008), 1962 Showman (3/2008), 1964 Twin Reverb „Black Face“ (6/2008), 1958 Tweed Champ (7/2008), 1965 Deluxe Reverb (10/2008), 1947 Dual Professional (11/2008)

b) učebnice: Rocková kytara I, páté aktualizované vydání (elementární přehled)

Fender 63 Tube Reverb
Fender 63 Tube Reverb

Následující rok se některé výrobky zařadily pod jiné série, mezi novinkami bylo i znovuzrození komba Vibroverb. Novinkou pak byla nízkovýkonná komba Frontman.

 

Roku 2004 sice firma stále trvala na své sérii Cyber, rozšířenou o Cyber-Deluxe a Cyber-Champ, ale stále častěji se uchylovala k pokusům rozšířit některé úspěšné řady. Navíc se zrodila další řada, FM, zahrnující dvě komba osazená novým reproduktorem Fender Special Design.

 

V následných letech po nijak zvláštním úspěchu řady Cyber se opět do čela nabídky dostala série Custom, nabízející klasické modely ’57 Twin-Amp, Vibro-King Custom (5x 12AX7 + 2x 6L6 na výkonu) a ’64 Vibroverb Custom. (4x 12AX7 a 2x 12AT7). Management firmy ještě využil myšlenku digitalizace patnáctiwattovým kombíčkem G-Dec (cca spíše cvičítko).

Fender 68 Custom Twin Reverb
Fender 68 Custom Twin Reverb

V sérii Pro-Tube přibyla nově celolampová šedesátiwattová hlava Super-Sonic se switchem mezi hlasem Vibrolux či Bassman. Krokem stranou pak byla tříkanálová tranzistorová hlava o výkonu 400 W (až 500 W při 2 Ω), nazvaná MH-500 Metalhead (a také tak i oplechovaná v na hranách a rozích). Posílila i série Dyna-Touch v řadě III o komba Stage, Deluxe 900 Princeton 650 a Champion 300 vždy s DSP efekty. Tato řada efektů posílila i sérii FM. Zajímavostí pak byly některé vybrané modely, jako Jazz-King s vestavěným limitérem proti zkreslení silněji zahraných tónů.

Fender Cyber Twin
Fender Cyber Twin

V dalších letech firma spíše vždy s nějakou inovací přeskupila řazení svých modelů a začala se více držet svého odkazu. A udělala dobře.

 

Obě dvě firmy si totiž rychle uvědomily, že mohou sice přijít s nějakou inovací, ale rozhodně to nesmí narušit jejich tvář. Aneb - to, co si mohou v pohodě dovolit jiné značky, i ty hodně renomované, si v takové míře Marshall a Fender dovolit nemohou. Východiskem je pak cesta k uživatelskému komfortu kytaristy a sázce na svůj typický sound. S tím, že gró Marshallů je spíše ve zkresleném zvuku kdežto obecně základ Fenderů je u čistého soundu.

 

V současnosti nabídku firmy tvoří čtyři řady (nezařazujeme sem aparáty pro akustiky) a dvanáct sérií.

 

Řadu Pure Vintage zastupují dvě série z minulých let, které si udržely svoje postavení, Custom a Vintage Reissue. Není divu, zájem o klasiku se vyplatil a tato firma si svých kvalit je dobře vědoma. Sérii Custom s velkým podílem ručního zpracování tak tvoří ’57 Bandmaster a Vibro-King, druhá série, Vintage Reissue je zastoupena dalšími klasickými značkami, ’59 Bassman „šedesát-pětkovými“ komby Super Reverb, Twin Reverb, Twin Custom, Deluxe Reverb a Princeton včetně komba Bordeaux Blues (22 W) a lampové hlavy ’63 Tube Reverb.

Fender GB Hot Rod Deluxe
Fender GB Hot Rod Deluxe

Řada Professional obsahuje hodně sérií. O některých jsme již mluvili. Hot Rod se nijak dál nevyvíjela. Pro-Tube přišla s lampovou hlavou a kombem Machete a také kombem Custom Vibrolux Reverb. Nová je pak celá řada Vintage Modified, kde se firma u nízkovýkonných komb pokusila spojit odkaz s nejnovějšími technologiemi včetně emulace. Řadu pak doplňuje série Super-Sonic s vlajkovou lodí, hlavou Super-Sonic 100. Série Artist je pak v této řadě tvořena komby Erika Claptona (Twinolux, Tremolux a Vibro-Champ) a George Bensona (Hot Rod Deluxe).

 

Další novinkou je také řada Modern Original se sérií Pawn Shop, nabízející echt staré designy kombíček. Je zcela jednoznačné, že firma nezapomněla ani na své osvědčené modely, která vsadila do současného hávu. Jedná se zejména o série Champion, Frontman a Mustang. První z nich znamená tranzistorovou trojici komb o síle 20, 40 a 100 W, hlavním aparátem druhé z nich je výkonné kombo 212R a třetí obsahuje aparáty s vestavěnými simulacemi dalších značek, integrovanými efekty a možností spolupracovat s firemním softwarem Fuse.

 

Fender se na rozdíl od Marshalla pustil i cestou širší nabídky méně a středně výkonných sérií s vestavěnými funkcemi na jedné straně, či až spartánským vybavením na straně druhé, s důrazem na čitelnost tónu. Jedno období se zdálo, že divize aparatur je „upozaděna“ ve prospěch nástrojů, ale nebylo tomu tak.

Fender Machete 50
Fender Machete 50

V každém případě jsou obě firmy na svých pozicích pevně zachyceny i v současné době. Fender spíše v oblasti komb, Marshall zvláště v hlavách, a co se týče komb, zde úspěšně dohnal náskok soupeře. A mám takový dojem, že celková flexibilita vývoje se kloní spíše na stranu... No, to neřeknu, Určitě by z toho byla cítit podjatost, ne?

 

www:

www.marshallamps.com

www.fender.com

 

Co nového u kytarových velikánů

Alexi Laiho

Muzikus 9/2005 - Letem kytarovým světem - Riffoví mistři současnosti (miniprofil) (str. 70)

Muzikus 6/2006 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Muzikus 10/2007 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 42)

 

Zakladatel a hlavní osobnost Children of Bodom nijak nepolevil ve své činnosti. Jak u svých projektů Kylãhullut a spolupráce s Warmen, Pain, Annihilator či Megadeth, tak samozřejmě i u své hlavní kapely. Jejich následné album Blooddrunk bylo totiž velmi úspěšné. Vedle běžně již prvního místa ve Finsku se dostalo i do Billboard, a to na 22. místo. Ani jedno CD této kapely se tak dobře neumístilo v USA. V sousední Kanadě se dostalo dokonce do Top 10, na 7. pozici. Není divu, album je velmi dobře zprodukováno a je plné energických, chytře napsaných skladeb. Navíc v anglickém vydání obsahovalo i tři bonusy, což byly cover verze mj. Creedence Clearwater Revival a Iron Maiden. V podstatě to tak byla pobídka pro další album, které je velmi zajímavé. Jedná se totiž o cover album a je opravdu podnětné, jak si finští melodic-death metalisté poradili s tak klasickým materiálem, jako je třeba Bed of Nails (Alice Cooper), Rebel Yell (Billy Idol), Hellion (W.A.S.P.), či dokonce - a to pozor - i Okope... I Did It Again od Britney Spears! Nemluvě samozřejmě již o dvou zmíněných kapelách, kde Aces High a zejména Lookin’ Out My Back Door považuji za vrcholy desky.

 

Diskografie:

 

1 Alexi Laiho + Children of Bodom

Pozn.: Včetně koncertních alb a EP

 

Blooddrunk (2007, Spinefarm)

Hellhounds on My Trail (2008, EP, pouze v UK a Finsku, Spinefarm)

Skeleton in the Closet (2009, kompilační cover album, Spinefarm)

Relentless Reckless Forever (2010, Spinefarm)

Holiday at Lake Bodom (15 Years of Wasted Youth) (2012, kompilace)  

Halo of Blood (2013, Nuclear Blast)

 

2 Alexi Laiho + Kylãhullut

Perãaukko Sivistyksessã (2007, Krãklund)

 

Muzikus 9/2005 - Letem kytarovým světem - Riffoví mistři současnosti (miniprofil) (str. 70)

Muzikus 6/2006 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Muzikus 10/2007 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 42)

 

Osudové album 34

Vivian Campbell

Vivian Patrick Campbell je vynikající irský kytarista, celosvětově proslulý svou spoluprací s těmi největšími kapelami své doby. Už i první uvedení bylo impozantní, když po Sweet Savage nastoupil k Ronniemu James Diovi a nahrál ta první, nejlepší alba. Vedle činnosti s Riverdogs, Trinuty a superkapelou Shadow King hrál na konci osmdesátých let i u Whitesnake a na počátku devadesátých let nastoupil k Def Leppard, kde působí dodnes. V letech 2010-2011 využil přestávky v činnosti Def Leppard a vystupoval právě s Thin Lizzy, tehdy ve složení Scott Gorham (g), Brian Downey (dr), Darren Wharton (key), Marco Mendoza (bg) a Ricky Warwick (voc).

Thin Lizzy - Live And Dangerous
Thin Lizzy - Live And Dangerous

„Bylo mi tak šestnáct let a zrovna jsem, jak se tak říká, vynechal školu, když mi jeden kamarád, Raynie Haller, později zpěvák a baskytarista Sweet Savage, přehrál Live and Dangerous (1978, Vertigo) od Thin Lizzy. Byl jsem jak omráčen palicí - tohle byla obrovská kolekce skvělých písní. Thin Lizzy tehdy měli dva skvělé kytaristy, Scotta Gorhama a Briana Robertsona, kteří dokázali dvě věci - perfektně spolupracovali, doplňovali se a zněli v podstatě jako jeden, to za prvé, a na druhou stranu v tom neztratili svou individualitu. Skvělý. Jejich sóla a vyhrávky dokázaly proharmonizovat sólové pasáže, a to nijak násilně - všechno se odvíjelo logicky, prostě to tam patřilo. Jinak by se to prostě vymyslet nedalo. Oba dva byli hodně zemití a ještě k tomu - oba hráli na Les Pauly a přes Marshally. Ten zvuk jim přímo rostl z prstů. Vedle obvyklých hitů mně třeba zaujala skladba Still in Love with You - to sólo je přímo učebnicí pro kytaristy. No a riff k Emerald,  to se nedá zapomenout. Myslím, že právě tahle skladba je pro oba kytaristy ta nejtypičtější.

 

Učil jsem se z dvojalba každý lick, každý riff, každé sólo i vyhrávku. Strávil jsem nad tím strašně moc času a byl to dobrej čas. Tehdy mne ani nepřišlo mi na mysl, že si s nimi, byť bez Lynnota, jednou zahraju...“

Psáno pro časopis Muzikus