muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýAlexej Charvát - Po boku hvězd

22.1.2007 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - seriály

Alexej Charvát

Alexej Charvát

"Ale nebudem se bavit jen o minulosti, o tom, jak to bylo..." ujistil se v telefonu Aleš Charvát o tom, že následující řádky nebudou pouhým vzpomínáním a návratem do časů, kdy se od konce sedmé dekády stačil stát skutečným pojmem české jazzové basy, a nesčíslněkrát si zahrál po boku snad všech velkých jmen tuzemského jazzu na pódiích i deskách.


Patří totiž rozhodně k tomu typu muzikantů, pro které to, co je teď, je mnohem zajímavější a přitažlivější než to, co už se stalo, byť sebeatraktivnějšího. "Nemůžeš v životě být pořád stejný, to v mém chápání světa prostě není možné."

Z Hané k jazzu
Prvních šestnáct let života strávil Aleš Charvát ve své rodné hanácké metropoli Olomouci. Tady se také pochopitelně odehrály jeho první kontakty s hudbou. "Nikdo z naší rodiny muzikant nebyl, to, co jsem slýchal z rozhlasu, tedy různé budovatelské písně a český vyšší populár, mě spíš od hudby odrazovalo, ale jak to bývá, měli jsme s klukama na ulici takovou partičku a přes ní se ke mně poprvé dostal bigbít jako Beatles nebo Rolling Stones. Založili jsme si i školní kapelu, kde jsem, což do dneška nedovedu pochopit, hrál na kytaru a zpíval". Alešův otec, voják z povolání, byl přeložen do Prahy, a tak se celá rodina, včetně Aleše, který byl v té době v polovině prvního ročníku střední průmyslové školy, přestěhovala v roce 1969 do hlavního města. V Olomouci stačil ještě díky hodinám klavíru získat základy hudební nauky, ale k zásadní nástrojové proměně došlo až po přestěhování do Prahy. "Můj spolužák Vláďa Vandrovec měl bigbítovou kapelu, která hrála na čajích, a potřeboval basistu. Měl taky po bráchovi starou českou baskytaru, já na ní sice nikdy nehrál, ale on řekl - Tak tady ji máš a pojď hrát na basu. Tak jsem si ji vzal a šel hrát na basu."
Po pravdě řečeno, nebylo v té době zdaleka ještě rozhodnuto ani o tom, že muzika se stane Alešovým celoživotním povoláním. Nicméně s blížící se maturitou na průmyslovce měl stále blíž i k hudbě, a tak se rozhodl ke studiu na Lidové konzervatoři, předchůdkyni dnešní Konzervatoře Jaroslava Ježka. Přes den tedy Aleš vykonával různá tradiční muzikantská povolání, od figuranta u geodézie po mytí oken, a večer se mu ve škole otevíral svět hudby, a to především svět jazzu.
"Od kamarádů z ciziny jsem dostal několik tehdy vzácných jazzových desek. Zásadní přelom pro mě znamenala Vitoušova deska Mountain in the Clouds, kde měl jako spoluhráče Johna McLaughlina, Chicka Coreu, cokoliv od Weather Report, kde hrál taky Mirek Vitouš, a vše co natočil Miles Davis, můj dodnes nejmilejší hudební člověk na této planetě. Když jsem dostal všechny ty skvosty do ruky, normálně jsem se z toho zhroutil."
Obdobně jako "ježkárna" v současnosti, tak i její předchůdkyně měla pro své studenty jeden velmi podstatný přínos. Vyučovali na ní aktivní a vesměs špičkoví muzikanti, kteří si ze svých žáků vybírali nové posily do svých kapel, zvali je na záskoky, na jamování. Karel Velebný, Eugen Jegorov a mnoho dalších. A tak Aleš Charvát stál už v roce 1977 u zrodu jazzového klubu Parnas, a začal se postupně objevovat na pódiích s jazzovou elitou té doby.

Čas jazzu
"Myslím, že jsou v zásadě tři kritéria, podle kterých se muzikant rozhoduje, když dostane nabídku s někým natáčet nebo si zahrát. Za prvé mě ta věc musí zajímat po hudební stránce. Za druhé je to určitá záležitost prestiže, tedy od koho ta nabídka je. Asi každý muzikant na světě má své určité portfolio s kým vším hrál, a když jde opravdu o někoho prestižního, dá se i trošku slevit z té první podmínky. No, a za třetí, je to otázka, v poslední době myslím stále důležitější, co za to dostaneš."
Kdybychom se pokusili uspořádat ono zmíněné portfolio v případě Aleše Charváta, byl by to od přelomu sedmdesátých a sedmdesátých let seznam opravdu předlouhý a přepestrý. A právě v osmé dekádě zaplněný spoustou věhlasných jmen českého jazzu.
"Po škole na jam sessionech to bylo takzvaně hraní s každým, ze kterého postupně vykrystalizovalo pár lidí s nimiž jsem hrál nastálo. Můj v podstatě fatální kolega je Milan Svoboda, u kterého jsem vystřídal Ondřeje Soukupa. Musím říci, že díky Milanovi jsem se stal jazzovým muzikantem, protože on mi to umožnil prakticky. S Kvartetem Milana Svobody v různých sestavách jsem pak strávil osmnáct let. Ale hodně dlouho jsem hrál jako člen kapely Rudly Daška, v Kvartetu Evžena Jegorova, s Alanem Vitoušem jsem hrál dva roky v triu Jiřího Stivína, s famózním slovenským pianistou Gabrielem Jonášem jsme měli taky trio... Těch jazzmanů bylo strašně moc. Dá se říct, že skoro všichni. Stabilně jsem byl ve čtyřech pěti kapelách najednou a ještě jsem jamoval se všemi ostatními." Současně byl Aleš zván do nahrávacích studií k natáčení nejen jazzové muziky jiných interpretů, ale i popu či filmové hudby. Alb, na kterých se postupem let jako muzikant podílel je něco kolem stovky. "Z celé své kariéry jsem asi nejvíc hrdý na dvojalbum Ten istý tanec, které jsem v jednadevadesátém roce nahrál s Dežo Ursínym. Rád vzpomínám i na desky s česko-polským bigbandem Milana Svobody, s Nerezem Zuzany Navarové, nebo hostování jako anonymní člen orchestru na nahrávkách Evy Olmerové. Vyloženě hrdý jsem na nahrávky s Lubošem Andrštem, třeba Plus mínus blues, kterou jsme udělali, když jsme měli jazzovou kapelu Krátké spojení, a na čas strávený s Honzou Spáleným a jeho ASPM. Dobrá zkušenost bylo období s Michalem Prokopem nebo Blues Bandem Petra Lipy."
S postupem času se ovšem vyvíjely i Alešovy preference pokud se týče jeho dvou nástrojů baskytary a kontrabasu. "V pozdější době, dejme tomu tak od roku 1986, jsem volil baskytaru. Měl jsem rád hudbu, kde basa měla dominantní rytmickou roli. Muzika, kterou jsem hrál to potřebovala. Pak jsem se vrátil k tomu, že jsem si koupil elektrický kontrabas a hrál na něj, protože si myslím, že každý z těch nástrojů má svou specifiku. Baskytara mě svádí k funku, k rockovým figurám, ke groovování. Kontrabas sice taky groovuje, ale jinak. Oba nástroje bych postavil vedle sebe jako rovnocenné ve svém významu a rozdílné ve své funkci. Basista, který může hrát na oba, má díky tomu velký vyjadřovací prostor."

Od gumových magneťáčků ke Svengali
Název studia Svengali mi poradil Radek Krampl, ale jsou i jiné důvody proč ho používám. Gil Evans takhle pojmenoval jednu ze svých desek. Přesmyčka jeho jména - geniální. Ale taky: Svengali byl v Kanadě žijící léčitel, nebo spíš duchovní manipulátor, schopný práce s lidskou myslí. A představ si, že asi před třemi měsíci mi volal člověk, který název Svengali viděl v titulcích televizního pořadu a prozradil mi, že Svengali byl potomek jejich rodiny Švingalů, žijících v severních Čechách, který se na přelomu 18. a 19. století vydal do Kanady za prací, a živil se tímhle tím." Osvětluje Aleš Charvát název svého studia Svengali, které mu od počátku devadesátých let pozvolna přepouští čas původně věnovaný aktivnímu hraní. "Já se vlastně musím přiznat, že o studiu jsem paradoxně snil už od dětství. Ve škole jsem vyměňoval žvýkačky za gumy na gumování, a na ty si pak maloval cívky, pásky a vyráběl z nich malé magneťáčky, skládal je vedle sebe. Hrozně mě to fascinovalo. Vždycky jsem měl rád studiovou práci. Chodíval jsem na míchačky a záviděl majitelům studií tak dlouho, až jsem si postavil své vlastní."
Zájem o práci ve studiu z druhé strany skla než byl doposud zvyklý, začal pro Aleše nabývat na prioritě. V devadesátých letech ještě hrál s kapelou Věry Martinové. Menší měrou stále s Milanem Svobodou, podílel se na řadě různých nahrávek, a až do konce loňského roku působil ve společné formaci s písničkářkou Kateřinou Šarközi. Mezitím ale současně přibývalo projektů, na nichž Aleš pracoval ve svém studiu v roli mistra zvuku, hudebního režiséra a producenta. Vedle hudebních nosičů vzešla ze Svengali i řada titulů mluveného slova. Pravidelně tu probíhá televizní postprodukce a Alešovu největšímu zájmu se teď těší čerstvě zprovozněné masteringové studio. Samozřejmě nástroje nezůstávají nečinně stát v koutě, a tak jeho basy zaslechnete třeba na nahrávkách Pavly Milcové, Sester Steinových, Triny a řady dalších. Ale hlavní zájem se přece jen upírá na už zmíněnou druhou stranu studiového skla. "Nemám v životě rád žádnou činnost, o které by se dalo říct, že u ní člověk pomalu skomírá. Buď něco děláš naplno, až do chvíle, kdy to s tebou šlehne a je po tobě, nebo radši vůbec. Ale to, že si začínáš pomaličku jen užívat života, chodíš do restaurací, jezdíš na drahé dovolené, žvaníš většinu času o absolutních kravinách a řemeslo začíná zajíždět někam do vytracena, do 'fadeoutu' - to přesně nesnáším, to mi vadí. Řekl jsem si, že kdybych byl dál jazzový muzikant, mohlo by to tak skončit. Kluci, co dneska hrajou, jsou hodně talentovaní, mají možnost konfrontovat se kdekoli na Zeměkouli, hodně se toho naučili a hodně toho umí. A já už bych nechtěl pokračovat ve zdokonalování, abych splnil nároky, které jsou potřeba, protože dosáhnu daleko lepších, a pro mě zajímavějších výsledků, když budu rozvíjet studio a všechno, co s tím souvisí. To je to, co mě teď zajímá, co mě baví.

Baskytarista a kontrabasista Alexej Charvát se narodil 16. 3. 1952 v Olomouci. Na tuzemskou jazzovou scénu začal výraznou měrou vstupovat na sklonku 70. let. Od té doby spolupracoval snad se všemi výraznými osobnostmi naší jazzové scény včetně Karla Velebného, Emila Viklického, Milana Svobody, Rudolfa Daška, Jiřího Stivína, Luboše Andršta a dalších. Hrál po boku Michala Prokopa, Věry Martinové, podílel se na nahrání asi tak stovky alb. Donedávna působil ve formaci zpěvačky Kateřiny Šarközi, v současnosti se věnuje především studiové a producentské práci.

Psáno pro: časopis Muzikus 2006/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Alexej-Charvat-Po-boku-hvezd~22~leden~2007/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.