Vícemřížkové elektronky, které přišly po tetrodě a pentodě, byly vyvinuty před druhou světovou válkou pro potřeby nových rozhlasových přijímačů na principu superhetu, kde je naladěný vf signál směšován s pomocným signálem z oscilátoru tak, aby bylo dosaženo konstantního mezifrekvenčního kmitočtu. Ten je upravován v pásmových filtrech. Superheterodyn (zdokonalený heterodyn) dosáhl nesrovnatelně lepších parametrů, především selektivity, než přijímače s přímým zesílením (běžné dvoulampovky nebo třílampovky). S ideou heterodynu přišel v Německu Schottky, v USA Armstrong a další.
Elektronka se čtyřmi mřížkami se nazývá hexoda, s pěti mřížkami heptoda a s šesti mřížkami oktoda. Sedm mřížek má enioda (devět elektrod). Jako směšovače (měniče kmitočtu) se užívalo nejčastěji hexody. Spolu s triodou tvořila první stupeň superhetu (směšovač - oscilátor), takže bylo výhodné umístit obě elektronky do společné baňky. Tak vznikla trioda - hexoda, která se udržela v superhetech až do konce 60. let. Mezifrekvenčním stupněm byla např. pentoda, sdružená pro změnu s dvojitou diodou (duodioda - pentoda), určenou k detekci. V nf zesilovačích se používaly pentody (předzesilovač a koncový stupeň), v přijímačích byly dále výhodné kombinace duodioda - koncová pentoda (např. koncovka EBL 21 se v 50. letech stala předmětem mnoha konstrukcí zesilovačů). Triody měly menší zkreslení, koncovými AD 1 byl osazen i luxusní přijímač Telefunken Big Ben ze 30. let. Trioda je také základem magického oka, elektronového indikátoru vyladění, který měl navíc dvě elektrody - křidélka a fluorescenční stínítko. To bylo nejprve kulaté, pozdější konstrukce měly různé tvary včetně vykřičníku (elektronka DM 90 pro bateriové přijímače) až po nejmodernější podlouhlý (u hudebních aparatur často používaná EM 84).
