přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádný10 desek - deset nejoblíbenějších desek Polyho

11.12.2012 | Autor: Michal Husák | sekce: pro muzikanty - seriály

10 desek - deset nejoblíbenějších desek Polyho


Frontman brněnské hardcorové „astrální hydry“ Insania, Petr Pálenský, zvaný už „odpradávna“ Poly, má povahově mnoho společného se svou kapelou. Umí být pěkně žlučovitý, ale zároveň velmi zábavný a vždycky ví, co a proč říká. Ostatně logicky setříděný a přitom řádně třaskavý je i jeho posluchačský výběr.

Vzpomeneš si, které album sis kdysi koupil jako první sám a opravdu „za své“?
Je možné, že to bylo 2LP Stromboli (1987). Každé pondělí jsem si chodil stoupnout ráno ještě před otevřením do dlouhé fronty před Supraphon v Brně na České, aby nám pak sdělili, že to ještě nedostali a ať přijdeme zas příští pondělí. Dočkal jsem se asi až napopáté.

Byly nějaké desky či kapely, které se nevešly do konečného výběru top 10, ale bylo pro tebe složité je vynechat?
Nevešlo se jich tam hodně. Hlavně ty, co jsem si objevil v poslední době. Třeba výborná velšská kapela Future of the Left, pak třeba MGMT - nic tvrdého, ale skvostné nápady, to samé Ladytron. A pak se mi moc líbí poslední deska Placebo a IAMX. A úžasní jsou taky Mindless Self Indulgence - zajímavé a naprosto novátorské spojení tvrdých kytar s elektronikou. Kdo tvrdí, že v muzice se už nedá vymyslet nic nového, ať si trhne nohou a jde poslouchat Deep Purple.

Stalo se v průběhu let, že tě něco překvapivě začalo (nebo přestalo) bavit? Anebo máš pocit, že jsi v tomto jako posluchač víceméně „konzistentní“?
Tedy, abych byl upřímnej, dnes už mi například zhola nic neříká metal v té klasické podobě, jak jsem ho poslouchal v osmnácti. Třeba kapely jako Metallica, Slayer, Destruction a desítky dalších respektuju, ale přišlo by mi poněkud zvrhlé, kdybych si měl tyhle desky pouštět dokola celej život, jak to bohužel vidím u svých přátel. Já žádnou nostalgií netrpím, vždy mě zajímala spíš současnost a trocha toho vývoje.

Tak jako AC/DC změnili tvůj život z pozice nahrávky, máš nějaký srovnatelně zásadní koncertní zážitek?
Myslím, že můj první navštívenej koncert byl Banjo Band Ivana Mládka (s maminkou). Ale asi největší koncertní zážitek byla Chumbawamba v 90. letech v Brně na Las Velas. Příšerně chcalo a já v těch kalužích téměř tancoval, což se mi jinak nestává, protože jsem odpornej suchar. Podobně úchvatnej koncert byly Värttinä v Brně v Semilase.

Jsi známý svými silně sarkastickými postoji a kritikou konzumního života a hlavně konzumního přístupu k umění. Dá se říct, že tě na muzice vždy přitahovalo jakési rošťáctví, buřičství, provokace? A myslím, že důležité pro tebe nepochybně bude taky jistá dávka neotřelosti a experimentu a v neposlední řadě neokázalé vystupování bez zbytečných póz...
Rock ‘n’ roll je už ze své podstaty divoká muzika, která má provokovat. To je, řekl bych, zdravej přístup. A s tou neokázalostí to platí pouze o mně, protože já jsem introvert, s tím těžko něco zmůžu. Ale u jiných mi okázalost a póza nevadí, když je to dotažené a má to vtip. Třeba Manson mě baví i s celým tím svým divadlem.

Jsi svérázný textař, taky překladatel. Odráží se to nějak v tom, jak přistupuješ k muzice jako posluchač? Kdyby třeba měla nějaká hudba všechno, co potřebuješ, ale kazily by ji hloupé texty nebo póza, znamenalo by to, že je pro tebe vše ztraceno?
Přiznám se, že se mi to asi ještě nestalo, abych slyšel geniální hudbu a litoval, že má špatná slova. Většinou blbá muzika má i blbej text.

AC/DC - Back in Black (1980)
Asi do patnácti let pro mě muzika neexistovala. Znal jsem jenom slizárny, co hrály z televize a rádia, a ty ve mně žádnej zvláštní zájem neprobouzely. Když mi kamarád pustil tohle album, bylo to jako zjevení. Na rozdíl od plytkého normalizačního popu, tohle mělo neuvěřitelnej náboj, kterej člověka nasál, sežvýkal a pak vyplivnul. Díky AC/DC jsem se začal pídit i po dalších chuligánských kapelách, jinak by mě tenhle svět asi úplně minul.

Pražský výběr - Straka v hrsti (1982)
Toto byla moje modla. Žádná česká kapela už mě potom nikdy nedokázala takhle strhnout. „Tlustý chlapec rytmus dřel...“ - při tom mám mrazení dodnes. Pavlíček je fenomenální, jeho kytara tu zní jako z jiného světa, drhne, řeže a křičí v neuvěřitelných harmoniích, a Kocábův zpěv má nenapodobitelnej výraz. Ta chmura a škleb si našla přesně vyhrazené místečko v mé pokřivené duši.

Voivod - Killing Technology (1987)
V době, kdy jsem poslouchal hlavně metal, pro mě bylo tohle album zásadní. Voivod jsem především bral jako nejoriginálnější metalovou kapelu, především díky „disharmonické“ kytaře, ne nepodobné té Pavlíčkově. Zněli jinak, nebrali se tak smrtelně vážně jako většina metalových kapel, u kterých mi to brzy začalo lézt krkem. Na tomhle albu poprvé našli svoji charakteristickou cestu, která je na Dimension Hatröss zavedla už úplně mimo hlavní metalový proud.

Pink Floyd - The Wall (1979)
PF si mě našli, když mě začínal nudit klasický metal. Považuju za mimořádné skoro všechny jejich desky, dostával jsem se při jejich poslechu obvykle kamsi do vesmíru. „Zeď“ určitě není veselé album, ale to já v dvaadvaceti nebyl taky, takže mi ta rozervanost, pochybnosti, pocit osamocení a hledání nějakého smyslu toho všeho kolem sedlo jako luxusní svěrací kazajka... Dojímalo mě, že někdo řeší to samé. Nu, byl jsem citlivej hoch.

Chumbawamba - Anarchy (1994)
Chumbawambu jsem si objevil díky tomu, že nás anarchistickej zin Hluboká orba spolu s ní kdysi na obálce označil za „zrádce scény“. A jsem Orbě neskonale vděčnej za tip, protože dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Je tam punkovej feeling, ale přitom geniální hudební nápady, dokonalé, až andělské ženské vokály v krkolomných intervalech. Celé je to zabalené líbivě, až popově (proto svého času ten komerční úspěch), ale o to je to zrádnější - nevinně znějící zpívánky nesou podvratné poselství a ostrou anarchoobžalobu systému. A to mě na tom bavilo nejvíc.

Ministry - Psalm 69 (1992)
Ve prospěch logické návaznosti teď couvnu trochu zpátky. Na začátku 90. let, v době, kdy jsem žil v domnění, že metal je nabalzamovanej jako mumie do džísek s nášivkami a nic nového už nepřinese, přišlo tohle zjevení. Hypnotická mlátička, extrémně zbustrované kytary doplňují industriální zvuky, místo zpěvu vzteklé skandování jako z megafonu. Peklo, apokalypsa, beznaděj... Jedním slovem nádhera. Druhým slovem idyla - Josef Lada hadra.

Faith No More - Angel Dust (1992)
Začátkem 90. let jsem začal vnímat i kapely, které zacházely s metalem zajímavěji, měly mnohem širší záběr než ortodoxní metalové party a na rozdíl od nich si taky nehrály na žádné silácké pózy. Jejich společným znakem byl skvělý zpěvák, co zvládal široký rejstřík poloh a výrazů. Pro mě byli vždycky číslo jedna FNM. Angel Dust je plnej zásahů do černého jako Midlife Crisis nebo Be Aggressive. Tahle vlna amerických kapel mě přivedla zpátky ke scéně tvrdých kytar.

Rammstein - Mutter (2001)
Vlastně jsem si vždy myslel, že ten svůj militantní marš-rytmus odposlouchali od Laibach, ale je fakt, že Rammstein jsou v tomhle daleko důslednější a zní mnohem řízněji. Hlavně díky syntezátorům se přitom jedná o mimořádně nápaditou hudbu, navíc podpořenou skvělými texty. Ale především - za celou tou machistickou pózou a odkazy na nacistické Německo se schovává nezpochybnitelnej vtip a nadhled.

Marilyn Manson - The Golden Age of Grotesque (2003)
Jeho ostatní alba tolik nemusím, především to aktuální, ale za posledních deset let v tvrdé muzice nevyšlo nic, co by v mých očích předčilo tuhle konkrétní desku. Kvintesence úchylnosti a agrese, ale především chytré hudební nápady, bezchybná produkce. Mám „Zlatej věk“ dodnes za dokonalou ukázku spojení metalových kytar se syntezátory, které je vystřeleno ještě o třídu výš charismatem zpěvákova hlasu.

Vanessa - Ave Agony (2009)

Tohle jsem si neodpustil. Z českých kapel mě v poslední době nejvíc baví vzkříšená Vanessa a nikdo mi nevymluví, že jejich poslední album je vynikající. Vůbec ne proto, že na něm mám jeden text. Naopak, ty nejlepší jsou tu Samirovy (tj. všechny ostatní). Já si jen můžu přát, aby Vanesse nedošel dech a přes současné Danovy problémy dokončila připravované album. Byl bych fakt smutnej, kdyby to nesvedla.

Psáno pro: časopis Muzikus 2012/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/10-desek-deset-nejoblibenejsich-desek-Polyho~11~prosinec~2012/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.