přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádný10 desek - deset nejoblíbenějších desek Petra Ackermana

1.11.2012 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: pro muzikanty - seriály

10 desek - deset nejoblíbenějších desek Petra Ackermana

10 desek - deset nejoblíbenějších desek Petra Ackermana


Dnešní host této rubriky je muzikant, který se věnuje hudební a zvukové režii v předních nahrávacích studiích, především ve studiu Propast, ve kterém realizoval desítky nahrávek se špičkovými interprety popové a rockové scény. Mimo jiných spolupracuje dlouhodobě s Petrem Jandou a skupinou Olympic. Zabývá se též ozvučením velkých koncertů a festivalů, poradenskou činností, ale na hraní s živou kapelou si čas najde vždycky. Šest let působil v hudební skupině Žentour a v současnosti hraje na flétnu se skupinou Votchi.

Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Na to už si opravdu nevzpomenu, zamlada jsem se vezl s hudebním vkusem své starší sestry, a tak doma hrály její desky nebo elpíčka, která vozil otec ze zahraničí. Ale přesně si vzpomínám na první desku koupenou na tzv. burze, neoficiálním tržišti na pražské Letné. Bylo to LP Pink Floyd Money. Nákup byl velkou procedurou, počínaje prohlídkou desky, zda není poškrábaná nebo „moc jetá“, a konče napětím, zda doma neuslyším dechovku. Na ulici nebylo možné si desku pustit a někteří filutové dokázali přelepit originál etiketu na jiný nosič...

Kteří muzikanti či kapely tě postupem času ovlivnili?
Při poslechu Větrníku, tenkrát jediného přijatelného hudebního pořadu v rádiu, jsem se vždy těšil na Deep Purple a Nazareth. To bylo mé první setkání s tvrdší muzikou a instinktivně jsem začal vyhledávat sound zkreslené kytary. Pak přišlo opojení skupinou Queen, které mě nepustilo dodnes. V šestnácti letech jsem začal hrát v Žentouru a přišla éra novovlnných kapel. Ač mě vždy zajímaly syntezátory, tak mě kupodivu braly kapely, které nestavěly na tehdy novém, elektronickém soundu, ale spíš na klasickém obsazení. Byly to hlavně Police, Cure, Talking Heads. Na naší scéně pak Abraxas a Pražský výběr. Časem se samozřejmě okruh rozšiřoval, ale klasika přežívá, Deep Purle nebo Police si s radostí pouštím dodnes.

Jaký je dnes tvůj hudební záběr coby posluchače?
Z titulu své profese zvukaře jsem konfrontován s prakticky všemi žánry, je to trochu profesionální deformace a zároveň příležitost nacházet společné atributy jednotlivých nahrávek. Doby, kdy jsme se svými kolegy komentovali desky způsobem „skvělej zvuk virblu“, už jsou naštěstí pryč, hodnocení končí nakonec u hudebního obsahu a nahrávky jako celku. No a najednou se přistihnu, že deska, kterou jsem si pustil „z profesního donucení“, mě zaujala natolik, že ji chci slyšet znovu, a tak se okruh stále rozšiřuje.

Kterou ze své sbírky desku bys nikdy nedal z ruky?
Sting, Ten Summoner’s Tales. Nahrávka, která byla komplet natočena doma ve Stingově sídle, což v roce 1993 zdaleka nebyla tak jednoduchá záležitost jako dnes. Hugh Padgam, legendární zvukař a producent, za ni dostal ocenění Grammy za nejlepší zvukovou nahrávku roku. Především je ale pro mě, velkého Stingova fanouška, jeho nejlepším sólovým projektem.

Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru, a nevešly se tam?
V dnešní internetové době je tato otázka už anachronismem. Dostat se k prakticky jakékoli nahrávce je dnes otázka minut či vteřin, jen nevím, zda dodat slovo bohudík či bohužel. Bohudík si mohu poslechnout cokoli, bohužel patřím mezi profese, které tím nejvíce trpí.

Který byl první koncert, který jsi viděl?
Byl to koncert Abraxas ve smíchovském klubu Futurum. Tuším, že to bylo v roce 1980, byl jsem šťastný, že mohu po koncertě pomáhat s bednama a dostat se blíž ke kapele. Slávek Janda kouzlil skvělé efekty s krabičkama, během koncertu se promítal film s vesmírnými záběry, zkrátka zážitek.

Na které koncerty coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Kromě již zmíněného to určitě byl první „velký“ koncert, který jsem navštívil: Petr Gabriel v Budapešti v roce 1987. V té době se toho u nás moc shlédnout nedalo a Maďarsko bylo nejjednodušší možností. V Rakousku jsem v té době též zhlédl koncert Tiny Turner a Michaela Jacksona, který v té době ještě držel pohromadě a skvěle zpíval. Vzpomínky na tyto koncerty jsou umocněné dobou, která neumožňovala jen tak jednoduše se sebrat a jet. Z „porevolučních“ rád vzpomínám na Pražský výběr s Frankem Zappou. Koncert k odchodu sovětských vojsk byl na tu dobu neuvěřitelná show. Bruce Springsteen v pražském „Pakulu“ byl pro mne emotivní šok, který si odnesu do hrobu, podobně jako letošní reinkarnace The Wall.

Deep Purple - In Rock (1970)

Deska spojená s hromadou vzpomínek, k takové klasice těžko něco dodávat, snad jen, že patří mezi mé nej.

Queen - Jazz (1978)

Fascinující nahrávky, mohu poslouchat všechny desky od Queenů, ale Jazz má pro mě zvláštní kouzlo. Prostě mě přijde ze všech nejodvážnější.

The Police - Synchronicity (1983)

Na rozdíl od předchozích alb, která mají ryzí a surový sound, má tato deska zvláštní atmosféru. Zvuk kapely je hlubší a víc v prostoru, objevují se nové nástroje, písně jsou víc proaranžované. Při prvním poslechu jsem byl zklamán, že kapela zrazuje svou vlastní image, ale později mě deska dostala. Škoda, že byla poslední.

Peter Gabriel - So (1986)

Ideální balanc na hraně popu, několik písní bodovalo v žebříčcích po celém světě, deska svůj neopakovatelný sound. A duet s Kate Bush (Don’t Give Up) je prostě lahůdka.

Michael Franks - Dragonfly Summer (1993)


Tato deska je jedním z mých výrobních nástrojů, používám ji totiž pro posouzení kvality reprobeden, jak v nahrávacích studiích, tak při zvukových instalacích. A jak ji ta léta poslouchám stále dokola, je stále lepší a lepší...

Dave Matthews Band  - Crash (1996)

Druhé album kapely, o které jsem se dozvěděl náhodou ze zvukařského časopisu. Sehnal jsem jejich nahrávku a okamžitě jsem věděl, že tohle je má krevní skupina. Bohužel v Evropě nejsou nijak zvlášť populární, tak se na jejich koncert asi hned tak nepodívám.

Eric Clapton - Pilgrim (1998)

Clapton překvapil deskou, která má elektronické základy, které však ve spojení s jeho projevem, ať kytarou či zpěvem, nijak nedegradují jeho image, naopak dávají jeho tvorbě další rozměr. Bravo, mistře.

Toto - Mindfields (1999)

Podobně jako ostatní nahrávky této kapely, přestavuje Mindfields velkou učebnici pro muzikanty, aranžéry, zvukaře i producenty. Díky, hoši, že se máme od koho učit.

Sheryl Crow - Sheryl Crow (1996)

Výborně proaranžovaná deska, spousta odvážných smyček a zvuků, které tvoří kompaktní zvukový celek. Bravo, dámy za mikrofonem i za mixážním pultem. Ty Grammy si opravdu zasloužíte.

John Mayer - Battle Studies (2009)

Opět velká náladovka protkaná neuvěřitelnou spoustou muziky. Kytarové mistrovství se tu snoubí s výbornými skladbami, deska na mě působí, jako by ji natočil „starý ostřílený bard“, poslouchám ji rád a s velkou pokorou.

Psáno pro: časopis Muzikus 2011/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/10-desek-deset-nejoblibenejsich-desek-Petra-Ackermana~01~listopad~2012/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.