muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádný10 desek Alexandra Nováčka alias Krustyho

11.1.2013 | Autor: Michal Husák | sekce: pro muzikanty - seriály

10 desek - Alexandra Nováčka alias Krustyho


Dnes nahlédneme do posluchačské duše Alexandra Nováčka, kterého možná budete znát spíše pod pseudonymem Krusty. Baskytarista a nepsaný lídr nevyzpytatelných experimentátorů Forgotten Silence, ale také dlouholetý hudební publicista je znám svou láskou k progresivně-/artrockové klasice i k intenzivním metalovým extrémům. S nadhledem sobě vlastním to potvrzuje i v této rubrice.

Které album sis jako úplně první koupil takříkajíc „za své“?
Pokud máš na mysli desku za mnou opravdu vydělané peníze, tak asi debut Root nebo Sax.

Měl jsi nějaké další důležité desky/interprety, které jsi musel s těžkým srdcem ze své top desítky vynechat?
Jasně, je spousta kvalitní hudby. Jak jsem mohl zapomenout na OSI, Steva Hacketta, Necrococka, Kino, Mayhem, Nile, A-Ha, Whitesnake...?

Zakládáš si jako posluchač víc na poslechu hudby z nahrávek, nebo jsou pro tebe silnější koncertní zážitky?
Koncerty mám sice rád, ale beru je spíše jako druhou stranu tváře kapely. Nahrávky jsou pro mě důležitější.

Sleduješ muziku specifickou optikou basové kytary, nebo touhle „profesní deformací“ netrpíš?
To víš, že taky někdy ano. Ale musí být co sledovat.

Jsi coby posluchač i muzikant tak trochu „stará škola“. Jak snášíš současné pořádky, kdy se díky internetu a jeho celkovému uspořádání otřásají v základech veškeré principy fungování hudební scény? Například samotný formát alba jako takového...
Jsem opravdu stará škola, a tudíž stále preferuji plnohodnotná alba a nosiče jako CD nebo LP. Jeden singl je fajn věc, ale je to pouze vzorek. A internet? To je dobrý sluha, ale špatný pán. (smích)

Při všech těch proměnách, kterými jste s Forgotten Silence prošli a procházíte, řekl bys, že ti muzicírování navzdory různým žánrovým i kompozičním formám přináší kvalitativně zhruba ty stejné vnitřní pocity naplnění, nebo postupem let hledáš něco obsahově odlišného?
Hudba je pro mě stále tím pověstným zrcadlem, které nastavuji okolnímu světu, aniž bych čekal, že se někdo podívá. Díky tvorbě hudby přežívám, plním si tajné sny a skrz texty často mluvím sám o sobě.

Závěrem prozraď něco o vaší nové desce. Kterým směrem jste se tentokrát nakonec vrhli?
Z drážek našeho nového CD/LP La Grande Bouffe uslyšíte death metal, rock, reggae, sambu a black... Tedy opět stylový extrém oběma směry.

Uriah Heep - Look at Yourself (1971)
Když pominu první krůčky s The Beatles a ABBA, byli Uriah Heep a tohle album první pořádnou muzikou, se kterou jsem se v životě setkal. Pro mne to nikdy nebyl klasický hard rock, ale spíše jakási fúze progresivního a symfonického art rocku, hustě ochuceného téměř metalem. Charismatická July Morning, nervní Tears in My Eyes, uhrančivá Shadows of Grief, to jsou klenoty, jež mě nikdy neomrzí.

John Patitucci - Sketchbook (1990)
Starý dobrý šestistrunný pámbíčkář a jeden z mých oblíbenců. Kdysi jsem zhlédl jeho pražský koncert na ČT1 a naprosto mě to odfouknulo. Instrumentálně natlakované skladby prošpikované neuvěřitelnou lehkostí. Sketchbook byla první deska, kterou jsem od Patitucciho slyšel. Přestože třeba Line by Line je povedenější, v roce 1990 to prostě bylo první setkání, na které se nezapomíná.

Yes - Close to the Edge (1972)
Opus magnum, bible art rocku. Tímto albem všechno začalo a vše bylo definováno. Pouhé tři kompozice... Ale jaké! Jde o důkaz, že v sedmdesátých letech vznikala pravděpodobně nejrevolučnější hudební díla, kterým byl navíc hudební průmysl nakloněn a jejichž zrod podporoval - tedy situace diametrálně odlišná od současnosti. Jedno z mnoha geniálních alb od Yes.

King Diamond - Fatal Portrait (1986)
Ohraná kazeta na lyžařském kurzu kolem roku 1986 a zřejmě největší posluchačská rána pěstí, jakou jsem kdy zažil. Už úvodní kostelně-varhanní intro je monstrózní, a co se linulo z bedýnek levného kazeťáku potom, mne doslova poznamenalo na zbytek života. Diamondovy desky jsou jako zhudebněné fantasmagorické knihy, horory převedené do metalu. A King je dokonalý vypravěč!

The 3rd and the Mortal - Memoirs (2001)
Změna, která byla započata na předchozím albu In This Room, je dokonána právě na Memoirs. A nezastírám, že jako jejich letitý fanda jsem si nějakou dobu musel na tu novou tvář zvykat. Jakýsi post-rock-ambient, chlad, samply, odosobněnost, melancholie a samota... Paradoxně to, co mi na Memoirs nejdříve nejvíc vadilo, mě k tomuto albu začalo magicky přitahovat.

Bathory - Blood Fire Death (1988)
Nejdokonalejší Quorthonovo album. Prazáklad a dokonalý stavební kámen epického black/doom metalu. Najdete tady vše - od silných melodií a majestátních témat až po nelidskou rychlost a všeničící blackovou vichřici! Blood Fire Death má pro mne neuvěřitelné charisma - a to i díky textům, jejichž překlady jsem tehdy doslova hltal.

Tiamat - Clouds (1992)
Ve své době tajuplní Tiamat mě zasáhli právě touto svou třetí deskou. Relativně tvrdá směs deathu a doomu, spousta kláves a Edlundův šepot. To byla obrovská inspirace! Později už nikdy nebyli takoví jako na Clouds. Předchozí The Astral Sleep bylo JEŠTĚ jiné a následující Wildhoney bylo UŽ jiné. Strašlivě jsem záviděl známým, kteří viděli tuzemský koncert Švédů právě k této desce.

Marillion - Marbles (2004)
Hogarthovské Marillion jsem dlouho ignoroval pro jejich zdánlivou jednoduchost a neagresivitu. Ale Marbles mi otevřelo oči. Je krásné takhle po letech bojkotů „objevit“ kapelu a začít se pídit, co všechno vydala. Tak jako tak, vždy mi bude bližší melancholický vokál Hogarthův než původní Fishův. A nemůžu zapomenout na Rotheryho kytaru a Trewavasovu basu. Nádherná hudba, uhrančivé texty.

Tom Waits - Nighthawks at the Diner (1975)
Mé depresivní pubertální nálady byly lemovány Psími vojáky a právě Waitsem. A hlavně tímto živým dvojalbem. Sice se tenhle „koncert“ natáčel ve studiu, ale má neopakovatelnou atmosféru půlnočních zakouřených hospod a barů. Jedna strana Waitsovy tvorby - diametrálně odlišná od jeho „industriálních“ experimentů.

Porcupine Tree - In Absentia (2002)
In Absentia definitivně rozhodla o tom, že jsem se začal více pídit po tvorbě Stevena Wilsona. Nedlouho po poslechu tohoto alba mě dokonale odfoukl koncert Porcupine Tree, který mi ukázal nebetyčný rozdíl mezi všeobecně přijímaným mainstreamem a „druhou scénou“. Wilsonův progresivní metal-rock sice vychází z tradic klasického britského prog rocku, ale navzdory tomu je jedinečný!

Psáno pro: časopis Muzikus 2012/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/10-desek-Alexandra-Novacka-alias-Krustyho~11~leden~2013/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.