Kytarista a zpěvák Vladimír Dvořák má toho za sebou hodně. Účinkoval ve skupinách Ventus, Pink Folk, Para-ment, Precedens, R-Force a Merlin a v současnosti, když zrovna nepíše články do Muzikusu, se věnuje kapele Lokomotiva Planet, se kterou vydal eponymní album v roce 1997 a pak následující Má krev v roce 2007.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
K rock ‘n’ rollu jsem se dostal na školním výletě v devátý třídě. Spolužák a leteckej modelář Štěpán Albrecht (o hodně let pozdějš kytarista Ivana Hlase a Krausberry), s sebou vzal kazeťák s albem Deep Purple Made in Japan. Z Židovy strouhy u Bechyně jsme se vraceli už jako členové kapely Extáze, co o přestávkách uváděla v úžas i žáky ostatních tříd svou hrou na imaginární nástroje, právě za doprovodu zmíněnýho alba.
Kterou desku sis koupil jako první, ze své vlastní kapsy?
První deska pořízená z mý kapsy byl singl Viktora Sodomy Papoušek Kakadu. Za kačky vybraný zpod rohožky před sámoškou jsme si ji pouštěli s kámošema z juke-boxu v místní hospopdě. Když chlapi po stopadesátý slyšeli „... týrá nás ...jen ten tvůj Kakadu...“, došla jim trpělivost a vytáhli tu hrající kredenc ze zdi. A tak jsem tu pecku koupil našim k Vánocům. Jinak moje úplně první LP za mý prachy bylo tuším Svitanie od Blue Effectu. Myslím, že na něm byla Rosenka, to je magická záležitost.
Když posloucháš hudbu, ať už z desky nebo při koncertě, vnímáš hudbu čistě jako fanda, nebo jako kytarista?
Vždycky koukám na kytaristy. A během pěti vteřin vím, jestli mě to zajímá, nebo ne.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem ty svý objevil. Kdysi bydlel v Krakovský ulici vedle Václaváku jistej Pavel Weinar, kytarista i kytarář. Jednou mi půjčil kazetu, kde na jedný straně byl Alice Cooper a na druhý Ozzy Osbourne. Po prvním poslechu jsem měl pocit, že mě ti dva starý páprdové nemůžou ničím obohatit. A přestože jsem znal ty halekačky vo železným mužovi, jak běhá po lese, tak zatímco Alice mě nějak nechal chladným i dál, tak u Ozzyho mě nejdřív dostaly takový pěkný démonický sbory asi ve třetí skladbě a pak nějáká klávesová předehra v další věci. A jak jsem to poslouchal dokola, tak jsem objevil tu senzační kytaru, co vyplňovala svym šťavnatým zvukem, vyhrávkama a efektníma divokejma sólama každou z těch pecek. Říkal jsem si: Safra, co je to za šílence? A tak jsem vedle unikátního hlasu Ozzyho objevil i Zakka Wyldea. Dodnes si myslím, že ti dva si nějak sedli úplně nejvíc. Nejde jen o to, že maj’ na první poslech rozpoznatelnej zvuk, ale jak pracujou s melodickou linkou, jak frázujou, to je to unikátní a neopakovatelný, co se mi na nich líbí. Zpěvák není jenom ten, kdo má nějakej rozsah a nějakou barvu hlasu, je to především ten, kdo obyčejně vytváří zpěvový linky. Na pověstnejch riffech Tonyho Iommiho je, při veškerým respektu k Diovi nebo Tonymu Martinovi, ten Ozzyho způsob vedení hlasu dost odlišnej. Někomu se třeba nelíbí, ale já jsem na tom ulít’.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Mám rád nejen šťavnatej kytarovej zvuk, poslouchám i zasněnější, křehčí věci. Když v rádiu slyším Stinga nebo Gabriela, málokdy to nezesílím. Na druhou stranu, dobrej nářez se dá udělat i s akustickou kytarou. Takovej Tommy Emmanuel nikdy nenudí a hraje sám skoro dvě hodiny bez playbacků a smyček. A vyhledávám český věci zpívaný dobrou češtinou. Michnová, Roman Dragoun nebo Viktor Dyk mě nikdy nezklamou.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Pride & Glory. Tam je všechno.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Nějakou prapodivnou shodou okolností jsem se jednou ocitl v sále univerzity Moravian College v Pensylvánii na vystoupení Bobbyho McFerrina. Stál čtyři metry ode mě. Nebyla tam kytara ani piáno, žádnej hudební nástroj. Ten člověk tam měl čtyři skupiny místních študáků a každej ten špalír naučil během chvilky určitej melodickorytmickej motiv. A pak to začlo, začal je různě kombinovat zrychlovat, ztlumovat a sám do toho zpíval všema těma rejstříkam, co on umí. Neuvěřitelnej zážitek.
A z těch koncertů u nás asi na ten první Ozzyho tady na Spartě v Juldě Fuldě. Ta atmosféra byla vyjímečná, a ačkoliv tu s ním byl Joe Holmes namísto Zakka, byl to skvělej koncert. A teď, nedávno, před třema rokama Black Sabbath. Ozzyho trhali kritici na kusy už několik let dopředu, já Sabbathy nijak zvlášť nebaštil, ačkoli jejich nedávný album 13 je prostě skvělý. A tak jsem nic převratnýho nečekal. Ale byla to bomba, normálně se mi rolovaly ponožky, já řval jak tur ty refrény a snažil jsem se přes skákající Poláky před sebou vidět každej detail. Moc dobrej koncert to byl. Tak dobrej, že jsem se před měsícem bál jít znovu, abych si nezkazil dojem. Ale prej to zas bylo v cajku. Tak to mám radost.
Koncert, na kterém jsi hrál a v životě na něj nezapomeneš?
S Precedensem jsme kdysi hráli v Brně v Semilassu, či jak se to píše. To bylo asi v dvouletým období bez Báry. Tý hudbě hodně dominovaly klávesy, takový emotivní plochy a hodně instrumentálních pasáží. A když jsme dohráli, zkusili jsme jako přídavek do těch lidí nasypat něco úplně jiného - School’s Out od Alice Coopera - a ten sál explodoval, moc pěkný to bylo. Nemám zkušenosti z velkejch stadiónů, ale s Lokomotivou Planet jsme hráli v klubech s Adamem Bombem, Ericem Sardinasem nebo Janet Robin, a to byl vždycky velkej zážitek.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Těch je určitě ještě hodně, třeba všechno od Wanastovek, jejich poslední Letíme na Venuši je zvukově skvělá a jsou tam i senzační hity. Nebo takový odbočky z tý mý nej desítky - například Ozzyho No More Tears, skvělá živá Just Say Ozzy nebo Ozzmosis, Zakkovo Pride & Glory by klidně mohlo doplnit akustický Book of Shadows, a Pavlíčkova kytara je senzační nejen s Michnovou, ale i s Kratochvílovou, Koubkovou (Horký dech) s ASPM (Asi v tom bude ňákej háček) nebo s Kocábem (V penzionu Svět). Taky bych tam určitě rád ještě nacpal Fermátu s jejím albem Huascaran, to je super muzika s vyjímečným Ferem Griglákem na kytaru. Myslím si, že jsou to všechno alba dělaný srdcem, ryzí a ne vždycky komerčně úspěšný. Ostatně tři evidentně nedoceněný desky z těch mejch deseti top to nakonec asi potvrzujou.
A líbí se ti něco ze současné české scény?
Kromě starejch, dobrejch a ověřenejch, ač pořád ne dostatečně známejch pardálů, z nichž bych určitě rád zmínil třeba Bobbyho Houdu s ryzím autentickým blues nebo zaplaťbůh čím dál víc viditelnýho Doda s jeho neuvěřitelnou buldočí energií, mě občas překvapí někdo z těch mladejch. A zase jde o ne až tak běžně známý jména - třeba Adam Malík, Petr Tuháček nebo „Lichťa“ Lichtenberg jsou hotoví, skvělí kytaristi. Z mladejch kapel mi udělala radost třeba riffově hutná, ale zpěvná prachatická parta Lucky Brew, jako současnej chytrej a kvalitní pop v tom nejlepším slova smyslu mi přijde projekt eFeM, což je kytarista od Ewy Farný Martin Chobot s Filipem Sázavským, synem toho z Nerezu. Anebo třeba přehlídnutej talent ze Superstar Karol Komenda. To je mladej, strašně nadanej chlapík s obrovskou pílí a muzikantskou pokorou. Bravurně hraje a zpívá svoje vlastní věci, stejně jako ty od Kotzena nebo zrovna třeba od Zakka. Vřele doporučuju jeho klip Zvonár. To je „zimomrauková“ záležitost. Myslel, jsem si, že podobný srdcaři už se neroděj, ale s úlevou zišťuju, že ještě jo.
Pouštíš si desky z LP, nebo CD?
Hm, z CD. Ale už nějakou dobu se chystám vyštrachat ze sklepa starý šásko, a až rozbalím ty balíky s elpíčkama, bude to dlouhá sváteční chvilka.
Kolik desek asi máš?
Těch elpíček jsou asi dva metrový balíky. A cédéček jeden stojan od podlahy až ke stropu.
Deep Purple - Made in Japan (1972)
Pro mě bod zlomu číslo 1. Tady to všechno začalo... Řešili jsme s klukama na základce, jak to ten Blackmoore s kytarou vlastně dělá, a jestli tam vlastně někde nehraje violoncello... Gillanovo ječení v Child in Time jsme fistulí nedali ani před pubescentním mutovaním... A navic prej se v tom songu ve zklidněni po vygradovaný střední části nekdo vodstřelil... Je tam slyšet nějaká rána, jako výstřel, či co... Co skladba to pecka. Zásadní živá nahrávka kvalitou podle mě dodnes nepřekonaná, kdy kromě Martina Birche měly zásadní roli zvuky a výkony samotnejch muzikantů, ale i aranže. To je zkrátka bible živýho rockovýho alba.
Ozzy Osbourne - No Rest for the Wicked (1988)
Pro mě objev a bod zlomu číslo 2, že takhle má fungovat v kapele kytara... vyhrávky, zdvojený sóla, vibrata a super hutnej zvuk. Ozzyho skvělý vedení melodickejch linek zpěvu a efektní aranže.
Pride & Glory - Pride & Glory (1994)
Zjevení a pro mě bod zlomu číslo 3. Maximální využití možností rockovýho tria... energie, ale i rozmáchlý aranže filharmoniků z Filadelfie v producentským koncertu Johna Kalondera. Dokonalý hutný kytary, bottlenecky i španělky Zakka Wyldea. Výtečnej, často falzetovej, někde bláznivě ukňouranej zpěv (I Hate Your Gots). Skvěle muzikantský bubny Briana Tichýho a živá, pulsující, někdy zkreslená a někdy kvákavá basa Jamese Lomenza. Celý je to dokonalej, syrově živelnej klenot. A zároveň pro mě první, ve svý době nedoceněný album...
Dorota BB - Santa Puelo (1994)
Jde to i česky! Aneb bod zlomu číslo 4. Dodnes nechápu, jak si mediální kormidelníci český rockový hudby mohli dovolit promarnit takhle našláplej ambiciózní projekt. Super rytmika, rozšklebenej nesvázanej, a přitom intonačně dokonalej unikátní zpěv v super českejch slangově hovorovejch textech s brutálníma, ale nevulgárníma obratama „... rezavá hilzno, líbíš se všem...“ A především energicky šťavnatej kytarovej projev Lály. Jeho chytrý riffy smrděly po Ozzulovi, nápaditý a čerstvě neotřelý, někde najazzlý sóla tady takhle už nikdy nikdo nezahraje. Každá věc je super pecka. A ve skvělý češtině! A zároveň druhá těžce nedoceněná placka.
Mötley Crüe - Mötley Crüe (1994)
Tohle album jsme poslouchali při natáčeni CD R-Force ve studiu Citron, kde ho jako inspirační zvukovej mustr používal zvukař Petr Slezák. V roce ’94 to byla čerstvá novinka. Neuvěřitelně barevná, energií nabušená hudba kombinujíci tvrdý podladěný kytary s dravým zpěvem, vzdušnejma sborama a třeba efektníma, pozpátku pouštěnejma stopama. Senzačně znějící bubny Tommyho Leea. Geniální a nadčasová práce producenta Boba Rocka a dodnes bombastickej zvuk. Ortodoxní zastánci bubblegumovejch popěvků „Girls, girls, girls“ upištěnýho Neila to sice neskousli, ale já Johna Corabiho žeru dodnes. Třetí, trestuhodně nedoceněný album.
Modrý efekt - Svět hledačů (1979)
Na tohle LP jsme čekali přes půl roku a pak u Pantonu stáli frontu, než jsme si ji za čyřiačtyřicet kaček natěšeně nesli domů. To byla éra Yes, SBB a u nás právě Modrýho Efektu. Myslím, že sestava s Olinem Veselým, Leškem Semelkou, Vladem Čechem a samozřejmě Radimem Hladíkem byla nejsilnější. Pamatuju vyprodanou Lucernu, bylo to bezvadný. Dlouhý, celkem složitý, ale zpěvný věci. Rajky nebo Hledám své vlastní já mi nikdy nezevšedněj’.
Peter Gabriel - So (1986)
Zvukově skvělý a hudebně dokonalý album. Zase, co píseň to klenot, pro mě je mrazivej duet s Kate Bush Don’t Give Up geniální i bez nabušený kytáry.
Pražský výběr - Straka v hrsti (1982)
Co se dá ještě napsat o týhle legendární desce? Ke mně se dostala na kazetě až do Olomouce na vojnu. Pavlíčka jsem zažil čarovat už v Bohemii v klubu v Čáslavský, ale tady to byl masakr. Záplava hudebních nápadů, brilantních sól, úplně nový pojetí zpěvů. Pouštěl jsem to spolubojovníkům do ranních rozcviček.
Michnová/Pavlíček - Rány (1986)
Výjimečná deska s výbornejma textama, skvěle zazpívaná dokonale česky. To dneska už není tak samozřejmý. Mně se Michnová líbila už v Marsyas, ale tady jsou to rockově krásný songy. Všechny. Pavlíček tady používá i rockmany, to byly kdysi takový kytarový walkmany s trochu sterilním zvukem, ale on i tohle doved’ využít, a v těch aranžích to zní bezvadně.
Roman Dragoun - Otlučená srdce (2015)
Moje nejmladší oblíbený album. Roman Dragoun zpívá dokonale. Má vyjímečnou barvu hlasu a skvostnou, přirozeně plynoucí češtinu v nezvykle barevnejch textech. Stylově poměrně široce pojatá deska, přes velký množství skladeb se nudy nedočkáte. Působivý jsou všechny.
