Muzikus.cz homepage

žádný10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka

30.10. | Autoři: Petr Adamík, Dan Sywala | sekce: pro muzikanty - seriály

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


Petr Adamík je baskytaristou a zpěvákem jedné z nejlepších českých punkových kapel nové generace Degradace, která vloni vydala svoje již osmé album s názvem B-Side Blues. Petr je též známý i jako novinář, který píše a dělá velmi povedené rozhovory. Jeho doménou jsou především punk a řízný rock ‘n’ roll jak ostatně potvrzují i následující řádky.

Jak ses dostal k rock ‘n’rollu a co byla tvoje první stěžejní deska?

Už v útlém věku, kolem sedmi let, jsem byl fascinován rockovými kapelami. Nirvana, Guns N’ Roses, to mě jako malého hodně bralo. Do školy jsem si nosil vystřižené obrázky s Axlem, Duffem, Slashem, Izzym a Stevenem, a pořád na ně koukal a nechápal jsem, jak někdo může vypadat tak skvěle. (smích) Tehdy mi máma koupila Půlnočního rebela od Plexis, protože se mi líbil obal, hudebně jsem to ještě ale moc nechápal. To přišlo později, asi v osmé deváté třídě, kdy jsem se seznámil s naším bývalým zpěvákem a ten mi půjčil na kazetě Sex Pistols. Tam to v podstatě začalo. Florbal, který jsem do té doby hrával, šel stranou a vše se začalo točit jen kolem muziky. A tak to zůstalo až dodneška.

Kterou desku sis koupil jako první, ze své vlastní kapsy?
To byla kazeta Clash, jejich první album. Stála myslím 219 korun. Všude jsem četl, jak o nich Johnny Rotten mluví ve zlém a jak říká, že dělají špatnou muziku. Zajímalo mě to. Co na nich asi bude tak hrozného, říkal jsem si. Požádal jsem prodavače, ať nám album pustí. Slyšel jsem jen asi minutu první skladby Janie Jones a album jsem okamžitě bral. Cítil jsem, že to bude skvělé. (smích)

Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Těch bylo! Vždycky jsem měl rád kapely s výraznou basovou linkou. Nejde mi o to, jak moc technicky zdatný daný hráč je, ale spíš se zaměřuji na jeho celkový postoj, nápaditost a originalitu, kterou do svého projevu dokáže vnést. Líbil se mi Paul Simonon z The Clash, Sting, John Entwislte z The Who, JJ Burnel z The Stranglers, Lemmy, Duff McKagan, Bruce Foxton z The Jam a mraky dalších.

Jaký je dnes tvůj hudební záběr coby posluchače?
Řekl bych, že velký. Rozhodně větší, než tomu bylo před například patnácti lety. Převážně jsou to však věci postavené na rockovém základě. Poslechnu si vše od punku přes klasický hard rock a blues po country, ale líbí se mi například i věci od Milese Davise nebo staré reggae a dubové nahrávky, na kterých mě baví hutná, opakující se basová linka. Ta muzika musí být něčím výjimečná a musí v sobě mít něco originálního. Samozřejmě věci okolo punk rocku mě stále baví nejvíc. Zejména pak proto, že jsou, ač si mnoho lidí může myslet opak, hodně pestré. V punku najdete záležitosti s popovým nádechem (Blondie, Buzzcocks), prvky reggae (The Clash), nekompromisní nářezy (GBH, Discharge) a spoustu dalších věcí. Punk má mnoho podob a tak si myslím, že by to mělo být.

Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Určitě na koncert Stooges v roce 2003 v Piešťanech. Tenkrát se vrátili a byli v plné síle. Sledoval jsem je z první řady a v životě jsem neslyšel nic tak silného, jako byly bicí Scotta Ashetona. Člověk při jeho úderech skoro přestával dýchat. Byl to valící se tank. Kapela s výjimkou Iggyho byla statická, ale přesto z ní vyzařovala neuvěřitelná syrová energie. Když Iggy začal vyzývat lidi, aby si s ním zatančili na pódiu, kamarádi mě tam dostrkali taky, jenže ochranka mě dosti nekompromisně vyhodila bokem ven. Iggy to vše sledoval, a když skladba skončila a všichni lidi slezli z pódia, ukázal na mě a pozval mě k sobě na pódium. Ochrance přikázal, aby mi přistavila speciální schůdky, a nikdo se mě nesměl ani dotknout. (smích) Iggy a spol. rozjeli No Fun, při které mi Iggy představil kapelu a pak jsme si spolu hodili malý taneček. Haha, tohle mě vážně pobavilo. Iggyho jsem viděl naživo asi pětkrát a vždycky to byla paráda. A to jak se Stooges, tak i sólově.

A koncert, na kterém jsi hrál a v životě na něj nezapomeneš?
Zase těžká otázka. Nejde vybrat jen jeden, ale když už, tak asi koncert s GBH a N.V.Ú. v pražském Futuru v roce 2002, kde jsme tehdy jako osmnáctiletí smrkáči dostali pozvání zahrát. GBH jsme znali jen z nahrávek, videí a fotek. Tenkrát to byla jedna z našich nejoblíbenějších kapel. Udělalo mi to velkou radost. O to větší, když jsme zjistili, že jsou to skvělí lidé. Dokonce se s námi podělili o pivo. (smích) Od té doby jsme spolu ještě párkrát hráli, líbili jsme se hlavně kytaristovi Jockovi , dokonce se v roce 2009 po koncertě v Olomouci s nadšením sháněl po našem CD.

Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
To teda ano. Deset desek je prostě málo, určitě bych ještě doplnil alba od Dead Boys, Patti Smith, Blondie, Who, MC5, PIL, Stranglers, Led Zeppelin, Misfits, New York Dolls, Black Sabbath, Billy Idol, LA Guns, Rancid, Guns N’ Roses, Lords of the New Church, Chelsea, Alice Cooper, The Police... Potřeboval bych minimálně Top 100. (smích)

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


Sex Pistols - Nevermind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols (1977)
Když jsem poprvé viděl klip ke God Save the Queen, tak se u mě dostavil zvláštní pocit. Jako by mi ti čtyři střapatí výtržníci naháněli strach. Bylo na nich něco zvláštního. Něco, co žádná jiná kapela neměla. A tohle jejich jediné album je skvělé, i když už ho člověk zná nazpaměť i pozpátku. Řeči o tom, že Pistols byli uměle vytvořená kapela a tak podobně, mě nezajímají. Pro mě je to jedna z nejlepších desek vůbec a žasnu nad tím, jak něco podobného mohli zplodit dvacetiletí kluci.

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


The Clash - London Calling (1979)
Když jsme v mých patnácti zakládali kapelu a já si zrovna měl koupit svou první, levnou bazarovou basu, přišlo mi do cesty tohle album. Měl jsem na výběr, buď si koupím basu, nebo tuhle desku. Já zvolil druhou možnost, takže kapela musela pár měsíců počkat. London Calling je dokonalý mix několika žánrů. Reggae, rockabilly, punk, rythm & blues, ska, je tam všechno. Tuhle žánrovou otevřenost pak ještě více rozvinuli na své další desce, Sandinista! Nadčasová záležitost, a třeba taková Guns of Brixton zní, jako by byla nahrána včera a ne před téměř čtyřiceti lety!

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


Mötley Crüe - Mötley Crüe (1994)
Své největší hity mají na jiných albech, jako například na Dr. Feelgood, které taky miluju, ale tahle nahrávka, kde Vince Neila za mikrofonem nahradil John Corabi mi učarovala. Corabiho hlas je ostrý jako břitva a jeho skladatelský přínos je zde cítit. Crüe působí vyspěle a ne jako glamová taškařice, za kterou je mnozí považují. Navíc je zde skvělá produkce Boba Rocka a šlapající bicí Tommyho Leea mě vždy nadzvednou ze židle.

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


The Stooges - Fun House (1970)
Nevím, jestli jsem kdy slyšel něco syrovějšího, než je druhá řadovka Stooges Iggyho Popa. Celé to má neskutečnou atmosféru. Když jsem v knize Zab mě, prosím četl o jejich feťáckých historkách, představoval jsem si, jak asi může znít jejich muzika. Když jsem si pak album sehnal, bylo přesně takové, jaké jsem si přál, aby bylo. Zběsilá TV Eye, hypnotická Dirt, protopunková 1970, kde se na konci připojí Steve Mackay se svým freejazzovým saxofonem. Uff, je to jízda, které se stěží jen něco vyrovná. I ty nejtvrdší punkové/HC kapely jsou oproti tomu slabý odvar.

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


The Rolling Stones - Exile on Main St. (1972)
Od Stones mám více oblíbených alb, takže je hodně těžké vybrat jen jedno. Pokud ale vybírám podle toho, ke kterému se nejčastěji a nejraději vracím, pak je to asi tohle dvojalbum. Líbí se mí pozadí toho, jak vznikalo, a v jaké atmosféře byly ty písně tvořeny. Koupil jsem si i DVD s dokumentem, který to pěkně popisuje. Je z toho slyšet uvolněnost a dle mého si na tomto (vlastně už i na předchozí Sticky Fingers) našli Stones svou vlastní tvář a zvuk. Navíc je na albu Keithova Happy, což je nesmrtelný hit.

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


Johnny Thunders - So Alone (1978)
Rock‘n’rollový feťák Johnny a jeho zřejmě nejlepší album. Dokazuje, že Thunders uměl složit velmi dobré skladby. Za všechny zmiňme You Can’t Put Your Arms around a Memory. Cover Daddy Rollin’ Stone s hostujícím Philem Lynottem a Stevem Marriottem nemá chybu. Je tam celá řádka dalších zajímavých hostů, od pistolníků Jonese a Cooka až po Petera Perretta z The Only Ones. Thunders nebyl žádný kytarový velikán, ale jeho styl je jedinečný, napodobit se ho snažil a snaží kdekdo, ale jen málokomu se to povede.

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


David Bowie - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972)
Asi se svým výběrem vypadám jako staromilec, ale osobně si myslím, že v 70. letech vznikla vůbec ta nejlepší muzika. Výjimkou není ani Bowieho Ziggy. K němu jsem se vlastně před lety dostal přes Iggyho. Začal mě hodně zajímat a jeho hudební chameleónství mě oslovilo. Každá jeho deska je úplně o něčem jiném. K Ziggymu mám takový citový vztah, protože je to první věc, kterou jsem od Bowieho slyšel. K tomu všemu je tam ještě Mick Ronson, jehož hra písničkám dodává koule.

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


Slobodná Európa - Unavený a zničený (1994)
Pro mě bezkonkurenčně nejlepší nahrávka z československého prostředí. Deska nemá slabé místo. Texty stylově korespondují s muzikou a navozují nepříjemnou, snad až depresivní atmosféru. Slobodka ze všech těch cz/sk punkových kapel vyčnívá, je jiná. Řekl bych, že tohle byl její vrchol. Zajímalo by mě, jak by se vše vyvíjelo, kdyby tenkrát do toho nepřišly drogy.

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka


Hanoi Rocks - Bangkok Shocks Saigon Shakes, Hanoi Rocks (1981)
Jako první se ke mně od těchto Finů dostal živák z Polska, který načerno pořídil jejich kytarista Andy McCoy. Zalíbili se mi natolik, že jsem od nich chtěl mít hned všechno. Zpěvák Michael Monroe je dokonalý frontman a už zmíněný McCoy, to je kapitola sama o sobě. Když jsem je poznal a seznámil se s jejich divokou historií, docvaklo mi, kde se inspirovali Guns N’ Roses. Tohle je jejich debutové album, je hodně energické a správně neučesané. Podle mě jde o hodně nedoceněnou kapelu.

10 desek - 10 desek nejoblíbenějších desek Petra „Rudee“ Adamíka



Phil Spector a Ramones, zajímavé spojení. Pro někoho neoblíbené album (včetně samotných Ramones), pro mě top. Možná je pravda, že Spector odstranil jejich přirozenou syrovost, ale na druhou stranu díky jeho produkci vynikla schopnost kapely napsat dobrou píseň s popovým nádechem. Vynikly také kvality Joeyova hlasu. Danny Says můžu poslouchat pořád dokola. Celkově je onen starobní šedesátkový zvuk ve spojení s punkovým drivem velice zvláštní, ale u mě to funguje.

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/10-desek-10-nejoblibenejsich-desek-Petra-Rudee-Adamika~30~rijen~2017/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.