přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatní nástrojeBlues a nejenom Blues

3.11.2005 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Ondřej Konrád

Ondřej Konrád

Mezi dvěma vzájemně propojenými světy, nebo chcete-li mezi dvěma póly téhož, se už drahně let pohybuje Ondřej Konrád - na jednu stranu nesporně nejvýraznější a nejvyhledávanější tuzemský hráč na foukací harmoniku, na stranu druhou jeden z nejrenomovanějších hudebních publicistů u nás. V průběhu let získá tu a tam jedna ze stran mírnou převahu, aby se vzápětí vystřídala s druhou. Ale celkově vzato, žijí spolu v neustálé symbióze. Pro vyprávění v našem seriálu bude pochopitelně podstatnější muzikantská tvář Ondřeje Konráda, byť je s tváří žurnalistickou, reprezentovanou bezpočtem odborných článků v hudebních časopisech a publikacích, a prací rozhlasovou a televizní neodmyslitelně spjatá. V následujících řádcích dostává ovšem přednost Ondřej Konrád - muzikant.


Na počátku byl bigbít
Kdyby se lidské osudy odvíjely výhradně a striktně podle předpokladatelných skutečností, byl by se asi Ondřej Konrád, syn spisovatele Karla Konráda a vnuk literárního kritika Bohumila Polana, vydal cestou literatury. Možná by se tak opravdu stalo, nebýt toho, že ve zjitřeném pubertálním věku potkal bigbít a záhy poté blues. "V rodině nikdo na nic nehrál, ani jsme doma neměli žádné instrumenty, ale já byl přesto asi tak od třinácti naprosto okouzlený muzikou. Už jako žák základní školy jsem chodil v osmičce a v devítce do Lucerny na jazzové festivaly, poslouchal jsem jazz, hltal Škvoreckého Zbabělce a do toho pak přišel bigbít, generační záležitost. Začal jsem chodit na kapely, poslouchat Beatles a Luxembourg, z legrace zkoušel hrát ve školních kapelách. Pak jsem slyšel Little Red Rooster od Rolling Stones, kde na harmoniku hraje zřejmě Brian Jones, a Junior Wellse na východoněmecké desce z berlínského zastavení American folk-blues festivalu a to rozhodlo. Začal jsem shánět harmoniku, na to co bylo v krámech se hrát nedalo, až mi Béda Berka z Olympicu prodal malou hohnerku. To byl můj první nástroj. Hrál jsem si nejdřív spíš pro sebe, chodil jamovat, vážněji se to rozběhlo, když mi bylo tak osmnáct, devatenáct, pod vlivem celosvětového revivalu bluesové muziky."
Mezitím se nicméně stačilo leccos seběhnout. Kupříkladu to, že se Ondřej stal nepříliš nadšeným studentem gymnázia.
"Utekl jsem odtud ještě před maturitou. Pořád mi nadávali kvůli vlasům, do toho bigbít, události osmašedesátého,... tak jsem školy nechal."
Ještě ani ne jako osmnáctiletý začal tehdy publikovat v "Áčku", čtrnáctideníku vydávaném jako aktuality Melodie. "Měl je na starosti Čestmír Klos, a tomu o mě řekl Michal Prokop. Přátelil
jsem se s Framus 5 ještě než to byla známá kapela, dělal muziku, která bavila i mě."

Tak tedy začala už velmi záhy symbióza hudebníka a novináře v jedné osobě. Na prahu sedmé dekády se Ondřej Konrád stal určitým způsobem průkopníkem, když jako první začal u nás využívat amplifikovanou harmoniku s jejím neopakovatelným bluesovým zvukem. V časech předvojenských stačil ještě stanout u zrodu kapely Abraam, do jejíž zkušebny chodívala jamovat řada muzikantů od Tolji Kohouta po
Luboše Andršta, a která se posléze pod vedením Slávka Jandy stala základem Abraxasu. "
Z vojny jsem se vrátil v roce 1975 a fakt je, že až do nástupu do Blues Bandu v roce 1980 jsem vlastně v žádné stabilní kapele nepůsobil. Hodně jsem cvičil, poslouchal muziku, chodil si zahrát s leckým. Často jsem býval na Hanspaulce, seznámil se s Ivanem Hlasem, Ondřejem Hejmou, Honzou Martinkem... S ním jsme jednu kapelu připravovali, ale zůstalo spíš u zkoušení."

Už v těch časech se Ondřej začal ovšem stávat vyhledávaným studiovým hráčem. Objevoval se a objevuje dodnes ve studiu po boku nejrůznějších interpretů nejrůznějších žánrů.
"Nemám vůbec ponětí, kolik bylo desek, na kterých jsem hrál - většinu ani nevlastním. Je to pořád tak: někdo zavolá, zpravidla nic dopředu nedostanu, přijdu, natočím, pak zajdeme na pivo a za čtrnáct dní na to zapomenu. Jsou samozřejmě desky, na které vzpomínám rád, hlavně Modrý vrch
s Dežo Ursinym nebo o mnoho později Wanastowi Vjecy, ale točil jsem toho opravdu tolik, že si to nemůžu zapamatovat."

Blues a nejenom blues
Jakkoli je muzikantský záběr Ondřeje Konráda mnohostranný a široký a jeho harmonika zní stejně z nahrávek rockových jako jazzových, popových i folkrockových interpretů, ve všeobecném povědomí je jeho jméno spjato zejména s bluesovou muzikou. Konec konců, prošel řádkou nepřeslechnutelných kapel, které mají toto slovo přímo ve svém názvu - Blues Band Luboše Andršta a Petera Lipy, Blues Session, Blues Union, Binder-Konrád Blues Band, Visegrad Blues Band. První z nich se svým moderním jazzrockovým pojetím blues patřila v letech 1980-1985 k neobyčejně oblíbeným a vyhledávaným formacím naší scény. Pro Ondřeje znamenala současně i přijetí statutu profesionálního muzikanta. "Začalo to, když se Peter Lipa jednou zastavil v Praze a jamoval v Parnasu. Zahráli jsme si spolu, Peter mě pozval, abych přišel druhý večer zase, mezitím se s Lubošem domlouvali, že by chtěli společně něco založit a shodli se na tom, že by se jim hodila harmonika, a že bych to mohl být já, kdy by na ní měl hrát. Nejdřív jsem s Blues Bandem jezdil načerno, protože papíry na tenhle nástroj neexistovaly. Pak jsem byl oficiálně konferenciér, což jsem ovšem dělal, jen když měla přijít nějaká kontrola." V řadách Blues Bandu působil Ondřej Konrád do roku 1985, kdy ho opustil, aby se posléze ještě jednou nakrátko vrátil. Mezitím se tu a tam na pódiu objevovala další formace Blues Union, která měla podle Ondřejových slov jednu chybu: "... pořád se nějak nemohla rozjet." Pokračujeme-li ve výčtu zmíněných kapel, pak specifickou pozici má Blues Session, formace původně obklopující Petra Kalandru, pro níž Ondřej vymyslel na poslední chvíli název, "aby bylo co napsat na plakát." Hrál tu v době jejího zrodu na počátku 80. let, v době jejího návratu na počátku 90. let a hraje v ní i nyní, kdy má kapela v plánu nezůstat jen u vzpomínek na dylanovsko-kalandrovský repertoár, ale hodlá jej rozšířit i dalšími původními skladbami.

Ondřej Konrád

Ondřej Konrád


Binder-Konrád Blues Band byl pak záležitostí poloviny 90. let, po rozpadu jazzové Naimy, a Visegrad Blues Band je záležitostí současnou, v níž se Ondřej Konrád znovu sešel s Peterem Lipou a s hudebníky z Polska a z Maďarska. Ovšem nejen blues je člověk živ a tím méně Ondřej Konrád. Ke dvěma inscenacím divadla Na zábradlí si vyzkoušel práci na původní scénické hudbě a v závěru osmé dekády se zase více pustil do hudebně-publicistické práce. Ta krom jiného zapříčinila vznik řetězce, na jehož počátku stál seriál Gramorevue
Kdopak by se rocku bál, z něhož vznikla v roce 1990 kniha Roky v tahu, která se stala základem televizního seriálu Bigbít a ten zas základem stejnojmenné následné publikace.

Hrát je hrozně pěkný
"Rokem 1989 se mi konečně otevřela možnost dělat to, co jsem si celý život přál - svobodně hudební žurnalistiku, a tak jsem si říkal, že muziku už nechám trochu stranou, budu si chodit sem tam zahrát, ale nic víc,"usoudil tehdy Ondřej Konrád. Stal se redaktorem časopisu Rock & Pop, do něhož se dvěma odmlkami přispívá podnes. Krom toho s Michalem Pavlíčkem odstartoval nadmíru příjemný televizní cyklus Na kloboučku a od roku 1993 začal pracovat jako redaktor a komentátor vnitropolitické redakce Svobodné Evropy, nyní Čro6. Zdálo se tudíž, že předsevzetí je pevné, ale už v roce 1991 se v podstatě náhodně znovuzrodilo Blues Session. "Začali jsme v Malostranské besedě, potom i jezdit tak dvě šňůry do roka a já si uvědomil, že hrát je hrozně pěkný." Muzika znovu nabrala na síle, přibyl Binder-Konrád Blues Band, poté muzikantsky vybroušená fussion formace Šavle meče a všechno vyústilo v rozhodnutí založit vlastní kapelu Gumbo. Ondřej Konrád se tu obklopil o generaci mladšími muzikanty (Josef Štěpánek - g, Jakub Zitko - org, Daniel Eberle - bg, Roman Vícha - dr). A v převážně původním repertoáru tu zpívá vlastní, veskrze poetické české texty. Muzika Gumbo se protíná někde v průsečíku jazzu, blues, a tak trochu i folku či šansonu, je pestrá a invenční. V paměti nahrávací techniky studia Svengali je roztočené debutové album, které by mělo spatřit světlo světa zjara příštího roku. Živě se Gumbo objevuje nejen v českých a moravských klubech, ale má za sebou i první zahraniční expanze do Německa, Polska a právě míří do Paříže. Nicméně jsou i chvíle, kdy Ondřej Konrád vyrazí docela bez harmonik s fotoaparátem na krku, nebo projde se svým starším synem pár výstavních síní. Potěší se poslechem moderního jazzu či Bartóka a Stravinského, ale vůbec nejlepší je podle něj v okamžicích volna "sednout si s knížkou, kterou jsem ještě nečetl, lahví vína a doutníkem nebo cigaretou s těžkým černým tabákem". A pak zase přijde čas na muziku, protože především " ...hrát je hrozně pěkný".


NÁSTROJE
Diatonické harmoniky: především Lee Oskar (stabilně od počátku devadesátých let), trochu i od nedávna brazilské (!) firmy Hering-Blues a Black Blues.
Chromatické: Suzuki Leghorn SC-48, Hering 5148 a oba krásně udělané typy Jean Toots Thielemans signature - Hard bopper a Mellow tone, které vyrábí Hohner.
Aparatura: celolampové combo Fender Princeton Reverb z počátku sedmdesátých let.
Mikrofon: starý zpěvový Shure 565. Efektně retro vyhlížející "reflektory od auta" (speciálně harmonikářské Shure Green Bullet a Astatic 231 JT) jsem opustil.


Hráč na harmoniku Ondřej Konrád se narodil 29. 11. 1950 v Praze. Prošel kapelami Blues Band Luboše Andršta a Petera Lipy, Blues Union, Blues Session, Binder-Konrád Blues Band, Visegrad Blues Band, Šavle meče. Stojí v čele vlastní formace Gumbo. Spolupracoval s polským bluesmanem Tadeuszem Nalepou a řadou dalších interpretů a skupin. Je nejvyhledávanějším studiovým hráčem svého nástroje u nás.

Psáno pro: časopis Muzikus 2005/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/blues-a-nejenom-blues~03~listopad~2005/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.