přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraZe všeho nejradši mám hraní v klubu

18.2.2003 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Ze všeho nejradši mám hraní v klubu

Ze všeho nejradši mám hraní v klubu

Radio Luxembourg, školní rozhlas a Nebozízek. Co mají společného tyhle tři zdánlivě zcela odlišné záležitosti, nota bene s osobností jednoho z nejvýraznějších a nejosobitějších basistů české rockové muziky Vladimíra "Gumy" Kulhánka? Všechny tři jsou svým způsobem a různou měrou spjaty s jeho naprostými muzikantskými začátky. Vladimír Kulhánek spatřil světlo světa na sklonku válečných let v protektorátní metropoli Praze. Budoucnost, alespoň v očích jeho dědečka, byla jednoznačně daná. Měl se stát stavitelem. První trhlinu v těchto plánech způsobilo, jako u mnoha budoucích muzikantů nejen na východ od Rozvadova, vysílání rádia Luxembourg.

"Najednou jsem tam objevil muziku, která mě zasáhla. Za první chmelovou brigádu si koupil kytaru a začal na ní drhnout rokenrol."
První akordy a první písničky se Vladimír Kulhánek začal učit od svého kamaráda, který krom toho hrál na klarinet. V jejich hlavách se zrodil i rafinovaný nápad, který vyústil v jejich první společná tak říkajíc rozhlasová vystoupení.
"Měli jsme na jedenáctiletce, kam jsem chodil, každé ráno povinnou rozcvičku. Tak nás napadlo, že bychom mohli k rozcvičce hrát společně v ředitelně do školního rozhlasu a říkat k tomu - raz, dva, raz, dva. Vydrželo nám to asi čtrnáct dní, pak ředitelka usoudila, že by bylo přeci jenom lepší, kdybychom také cvičili, a idyla skončila."
Nebyla to ovšem jenom trojice rokenrolových akordů, co Vladimír Kulhánek za svých studentských let zkoušel hrát. Došlo i na další "luxembourgské" písničky, dobové evergreeny, ale i na písničky "semaforské". Od kytary k base se ovšem dostal nezvyklým způsobem - přes maturitní večírek.
"Měli jsme ho na Petříně, na Nebozízku. Hrála tam tehdy nějaká kapela, ale její basista se zamiloval do jedné mé spolužačky, zmizel s ní někam k Máchovi. Řekli mi, abych to vzal za něj, a já to zkusil. Basista se už nevrátil. Svůj nástroj si u mě vyzvedl až po půl roce. Já na něj mezitím cvičil a tak mě to zaujalo, že jsem se rozhodl u basy zůstat."
Po první kapele Rubín následovala druhá, z hlediska hudebního dějepisu už významná, formace Donald. Její stylové směřování výrazně ovlivnil zpěvák Pavel Černocký se svou schopností shánět a přinášet stále nové a nové rokenrolové desky s Elvisem Presleym. A tak Vladimír Kulhánek přes den sporadicky posedával v posluchárnách VŠCHT a bez zvláštního zápalu se dobíral k papírovému tubusu s diplomem chemického inženýra, po večerech pak, fascinován zvukem čerstvě elektrifikovaných nástrojů, hrával s Donaldy bigbít a rokenrol v pražských klubech. Přes narůstající věhlas kapely pro něj ovšem muzika zůstávala koníčkem vyvažujícím budoucí seriózní povolání. Do stejných časů spadá i zrod jeho pověstné přezdívky, nebo chcete-li pseudonymu Guma.
"Můžu si za to vlastně sám. Stávalo se často, že kluci chodili na zkoušky nepřipraveni, něco jim nešlo, něco neuměli a já jim vždycky vyčítal - ,To jste takový gumy, že se nedovedete naučit ani takovouhle maličkost?' A říkal jsem to tak často, až se mi začalo přezdívat Guma".
Za inženýrským diplomem následoval povolávací rozkaz a s ním vojna, po které se už nic nemělo vrátit do původních kolejí.

Z Řezna na kuře
Psal se rok 1969. Tři dny poté, co Vladimír "Guma" Kulhánek shodil vojenský stejnokroj, už mířil s čerstvým pasem do barového angažmá v Západním Německu. Angažmá, ze kterého se nehodlal vrátit.
"Zůstal jsem v Německu, potloukal se sem a tam a čekal na vystěhování. Podařilo se mi sehnat práci v Regensburgu a shodou okolností jsem maloval pokoje zrovna v baráku, kde se ubytovalo Flamengo, které tam bylo na turné. Přes den jsem maloval kamrlíky, po večerech chodil na jejich vystoupení, a tak se stalo, že Flamengo, které se zrovna rozpadalo, mi dalo lano a já se s nimi vrátil. Začali jsme znovu odjinud."
Inovovaná sestava Flamenga odložila někdejší bigbítový sound poplatný šedesátým letům a vydala se novým směrem, ve světovém měřítku prošlapávaným kapelami jako Colloseum. Směrem, na jehož konci stál důležitý milník české rockové muziky, album Kuře v hodinkách.
"Po letech jsem si ji na popud svých žáků znova poslechl a musím uznat, že nezní tak úplně špatně a to i přesto, že jsme jí tenkrát nahrávali pouze do čtyř stop. Určitě věci moc prospěl Honza Spálený, který jako hudební režisér navodil neobyčejně dobrou atmosféru, a určitě i zvukař Petr Kocfelda. Zkoušeli jsme při nahrávání hodně experimentovat, třeba prohnat vokály přes leslie bednu, Kubík točil klarinet přes kvákadlo, nebo když jsme potřebovali zkreslit zpěv, vzal jednoduše Mišík velký hrnec, ve kterém pan Sloup vařil párky, zpíval do toho hrnce a za něj jsme postavili mikrofon."
Dodnes vysoce ceněné Kuře v hodinkách bylo ovšem i labutí písní Flamenga. Ačkoliv stejně jako třeba Blue Effect patřilo Flamengo za hranicemi k obdivovaným super kapelám, na českých jevištích naráželo na stále větší množství zákazů, problémů a komplikací. Uvnitř kapely se zase začaly projevovat rozdílné muzikantské tendence a nejednotná touha vyzkoušet si něco nového, dalšího třeba po vzoru McLaughlinova Mahavishnu Orchestra. Historie Flamenga se definitivně uzavřela v roce 1972 a muzikantské kroky Vladimíra "Gumy" Kulhánka odtud vedly docela odlišným směrem, do kapely Ferdinanda Havlíka na jeviště divadla Semafor.
"Strávil jsem tam tři čtvrtě roku a byla to pro mě dobrá zkušenost. Jednak kvůli muzikantům, kteří tam byli, jednak proto, že jsem se naučil alespoň trochu swingovat a hrát z not. Já jsem nikdy nebyl moc dobrý 'listař', spíš jsem se věci rychle naučil zpaměti. Teď si je zase naopak raději napíšu do not, protože jsem líný si je pamatovat."
V docela jiných hudebních vodách se pohybovalo i následující angažmá Vladimíra Gumy Kulhánka v doprovodné kapele Evy Pilarové, po kterém se na několik měsíců mihl pod značkou Katapult. Nicméně v kapele zcela odlišné, než jakou je pověstné trio Oldřicha Říhy. Ve snaze překonat svou pevně zakořeněnou bublegumovou pověst stál tehdy za sólovým mikrofonem Viktor Sodoma a za bicí soupravou seděl Tolja Kohout, který si s sebou posléze název odnesl. To už se ale s Kulhánkovým aktivním přičiněním rodila další z nepřehlédnutelných českých rockových, tentokrát pod ryze českým názvem Bohemia.

Vždycky jenom kapely
"Až na několik výjimek, jako byla tehdy Eva Pilarová, nebo jako je teď Anna K, jsem v podstatě vždycky hrál v jednotných kapelách. Vždycky to byly kompaktní soubory, kde nebyl někdo v popředí a k němu jeho doprovodná kapela. Byl to jednolitý celek a to mi vyhovuje ze všeho nejvíc."
Další z takových kapel byla už zmíněná Bohemia, pop-rocková formace, kterou okolo sebe shromáždil Lešek Semelka po svém odchodu z M efektu. Kapela, jak bylo v kraji a době zvykem, čím dál více inklinovala k rozsáhlejším instrumentálním jazzrockovým plochám a improvizacím. Odtud si Vladimír Guma Kulhánek odskočil za obživou na čas do Kroků Františka Janečka, aby je opustil záhy po odchodu Jany Kratochvílové, a českou "Janis" pak krátce doprovázel i v její další formaci. Jeho další kroky poté měly směřovat k samotným kořenům, tedy k blues. Na samém prahu osmé dekády zformoval kytarista Luboš Andršt se slovenským zpěvákem Peterem Lipou postupem času velmi populární Blues Band. A právě v něm na dlouhých pět let zakotvil i Vladimír "Guma" Kulhánek.
"Byla to příjemná kapela, navíc se shodou okolností trefila do vkusu publika, do návratu blues, a tak jsme hodně hráli a celkově se nám dost dobře dařilo."
Pak ale přišel rok 1986 a s ním nabídka Vladimíra Mišíka.
"S Mišíkem jsme bydleli naproti sobě, doslova jsme si koukali do oken a on se za mnou jednou zastavil a řekl mi, že zas bude hrát, jestli bych k němu nešel do kapely. A tak jsem šel."
Na tucet let se pak Vladimír Kulhánek stal nedílnou součástí kapely Etc., prošel její elektroničtější etapou na albech Etc. 3 a Etc. 4 i následným návratem k syrovější folkrockové podobě. V řadách Etc. se začal projevovat i autorsky.
"Nejsem skladatel v tom pravém slova smyslu. Je to spíš tak, že si hraju, něco mě napadne, něco se rozsvítí, objeví se nějaký motiv, já se ale potom snažím dotáhnout písničku do maximální celistvosti, přinést jí co nejvíce hotovou včetně aranžmá a nezůstávat jen u nápadů."
Vladimír Guma Kulhánek zůstával věrný Etc. I přesto, že jeho naprosto osobitý a charakteristický hráčský styl spojující přesnost s plným, mazlivým, klouzavým tónem a svébytnými figurami lákal spoustu dalších muzikantů ke spolupráci. Zahostoval si na německém cirkusovém turné Pražského výběru, podepřel snové písničkářství Michala Pavlíčka a Báry Basikové ve Stromboli, ale zůstával členem Etc.
"Já jsem nikdy nijak cílevědomě nevymýšlel a nevytvářel svůj styl. Prostě jsem se učil hrát. Z každého basisty, kterého jsem měl rád, jsem si něco vzal, pak si to zřejmě přetvořil podle svého, a tak to asi nějak vzniklo. Nevím. Úplně zpočátku, kdy jsme třeba hrávali Beatles nebo Rolling Stones, jsem o nějaké basové lince neuvažoval. Bral jsem basu jako součást písničky. Postupem času ale basa začínala získávat novou funkci. Myslím, že je to nástroj, který expandoval ze všech nejvíc. Když jsem poprvé slyšel Stanleyho Clarka, velice mě to zaujalo a začal jsem se to učit. Hrozně se mi líbil taky Tony Lewin a to, jak hraje s Peterem Gabrielem. Tohle osobně považuji za vrchol písničkářské basy. Je velmi specifický, ne standardně komerční, který nepůsobí příliš složitě. Ale party jsou velmi dobře vymyšlené. To je mistrovství. Ovšem, naprostý vrchol pro mě je, byl a asi zůstává Jaco Pastorius."
Únava z mnoha společně strávených let s jistou dávkou obvyklé ponorkové nemoci ovšem posléze zapříčinily, že jednoho dne Vladimír Kulhánek sklapl svůj kufr s basou a přestal být neodmyslitelným členem Etc... Přijal učitelskou roli ve škole ve Mlejně, půldruhého roku tvrdil přímočarý bigbít Krausberry a už v prvopočátcích se stal členem doprovodné kapely Anny K. V jejích řadách setrvává dodnes. O tom, že bluesová muzika je všechno jiné, než jen hudba sveřepě generační, svědčí netajená radost, s jakou se do ní pustil po boku výrazně mladších muzikantů v čele s Janem Kořínkem. Ale ani to není všechno. Před pár měsíci se zrodila nová formace prozaicky nazvaná T4. Vladimír Guma Kulhánek se v ní sešel se svým někdejším parťákem z Etc..., Stanislavem Kubešem, za klávesy a mikrofon se postavil Roman Dragoun a za bicí usedl mladý bubeník Martin Kopřiva. Repertoár kapely se rodí rukou společnou a nerozdílnou a zjara by měl získat svou albovou podobu. Aby ovšem výčet byl úplný a kompletní, museli bychom k němu připojit takřka nekonečnou řadu studiových nahrávek, na kterých se v průběhu let Vladimír Guma Kulhánek podílel.
"Jednou je po mě někdo chtěl a já jsem jich napočítal osmdesát a to jsem si možná ani na všechny nevzpomněl. Nahrávám pravidelně s Hapkou, točil jsem s Vltavou... prostě, bylo by toho moc. Není to pro mě ta nejdůležitější věc. Že bych se bavil nahráváním desek, to přímo nemůžu říct. Já mnohem radši hraji. A ze všeho nejradši mám hraní v klubu.

Nástroje:
Pedro - Gibson EB3 - Fender Jazz Bass 1968 (později předělaný na bezpražec) - Music Man Sterling - nyní Jazz Bass a Marcus od Petra Jurkoviče

Basista Vladimír "Guma" Kulhánek se narodil 4. 9. 1944 v Praze. Po působení v kapelách Rubín a Donald se stal členem nejvýraznější podoby Flamenga, působil v orchestru divadla Semafor, doprovodné kapele Evy Pilarové, prošel skupinami Bohemia, Blues Band, Etc., Stromboli, Krausberry, hraje v doprovodné skupině Anny K a nové allstars formaci T4. Jako studiový hráč se podílel na bezpočtu tuzemských alb různých žánrů. Ve volném čase rád běhá, usedne na kolo nebo se v zimě vydává na běžky.


Psáno pro: časopis Muzikus 2003/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Ze-vseho-nejradsi-mam-hrani-v-klubu~18~unor~2003/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.