muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraZdeněk Wimpy Tichota - Na basu jsem začal hrát díky zlomenině a slapu

24.02. | Autor: Martin Filip | sekce: pro muzikanty - články
Na basu jsem začal hrát díky zlomenině a slapu

Zdeněk Wimpy Tichota - Na basu jsem začal hrát díky zlomenině a slapu


Můžete ho slyšet v pražských klubech Jazz Republic nebo Agharta v sessionech s různými muzikanty, nebo v Rythm Desperados, jeho domovských St. Johnny, s Michal Prokop & Framus 5 i v dalších formacích. Baskytaristu Zdeňka Wimpy Tichotu ale znáte také jako autora testů basáckého vybavení právě v Muzikusu. O své cestě ke čtyřem strunám a trochu i o cestách po hmatníku vypráví v následujícím rozhovoru. A odhalení jedné záhady hned na začátek. „Jménem Wimpy jsem častoval své kamarády, je to figura z povídky Šimka & Grossmana Pohoda Vánoc. No, nějak mi to zůstalo,“ říká Wimpy.

Jazz Bass, nebo Precision?
Jasně že Jazz Bass!

Proč?
Je obdivuhodné, jak Leo Fender pro svět nastavil tři jedinečné zvuky baskytary. Mám na mysli model Jazz Bass, Precision a Music Man. Samozřejmě je i několik dalších typických zvuků baskytary, ale mám pocit, že tyto tři ikony se používají asi nejvíc a ostatní výrobci nabízí pouze své variace na tyto modely. Mým hlavním zvukem se stal jednoznačně Jazz Bass, měl jsem i několik Precisionů, ale zjistil jsem, že to prostě není můj zvuk. Precision se svým „hovězím tónem“ skvěle funguje v kapele, v některých stylech asi i lépe než Jazz Bass, já k němu ale cestu zatím nenašel.

A jak jsi našel cestu k Jazz Bassu?
V mých začátcích na basu jsem o zvucích baskytar moc nevěděl. Vlastně tady nebyla ani možnost nástroje vyzkoušet, v obchodech to byla jen samá Jolana. Tak nějak jsem vnímal rozdíly zvuků na nahrávkách, ale nebyl jsem nijak nasměrovaný. Bylo pro mne určující, aby nástroj hrál dobře slapem, a tak se mi spustil nekonečný proces kupování strun a jejich opětovné dostávání do kondice různými čisticími procesy po ztrátě brilantnosti zvuku. Po nějaké době se ke mně dostaly nahrávky Milese Davise a Davida Sanborna, ta basa mi doslova uhranula. Začal jsem se soustředit na hráče s tímto zvukem a způsobem hry. Byl to Marcus Miller, Darryl Jones, Tom Barney a další Po nějaké době jsem zjistil, že pokud chci tento zvuk, musím mít Fender Jazz Bass a nové struny. Ten zvuk je pro mne výchozí, má dynamiku, šťávu, agresi a nezaměnitelnou barvu.

A hrál jsi někdy na Jolanu? Na jakou?
S hudbou jsem začal jako kytarista, ale a vlastně moje první „živé“ vystoupení bylo na baskytaru Jolana Galaxis. V kurzech OKD, které vedl Zdeněk „Crissa“ Fišer, si basista, který měl hrát na závěrečných přehrávkách kurzu, zlomil ruku. Takže jsem dostal první záskok. Jeho Galaxisku jsem dostal domů na týden a na koncertě jsem to nějak dal. Moje první elektrická kytara byla Jolana Diamant, posléze i první basa byla Jolana D-Bass, kterou jsem koupil pro bráchu, doufaje, že začne hrát a já že si budu moci občas brnknout. Brácha u toho dlouho nevydržel, a tak jsem si brnkal čím dál tím víc. Byly to kopie nástrojů, po kterých každý toužil, ale málokdo si je mohl dovolit. Jolany nebyly špatné, ale měly občas své technické nedostatky. Na Diamantce se musela mnohdy převrtat kobylka, aby to ladilo, kytara Galaxis měla kobylku na pickguardu, což značně bránilo rezonanci strun a kobylka po plastu i docela klouzala. D-Bass byla docela povedená kopie Rickenbackera, ale byl tam docela malý prostor pro podebrání strun ukazováčkem při slapu.

Co říkáš sběratelství Jolan dneska a tomu, že ceny některých jdou do desetitisícových částek?
Do rukou se mi dostalo i několik ještě starších českých kytar a baskytar a musím uznat, že měly opravdu pěkný zvuk. Myslím, ale že nepřinášejí takové pohodlí a technické možnosti jako nástroje novější. Tyto nástroje bude používat buď velký srdcař, recesista nebo vyznavač retra.
Sběratelství kvete všude a ceny starých neopakovatelných nástrojů prostě rostou. Osobně to nesleduji, ale překvapilo mne, že D-Bass se prodává už i okolo deseti tisíc. Určitě to je kus neopakovatelné historie, záleží na tom, co od nástroje očekáváte, jestli má viset doma na zdi, nebo jestli na něj chcete hrát koncerty.

Zdeněk Wimpy Tichota - Na basu jsem začal hrát díky zlomenině a slapu


Na jiné nástroje než Fendery nehraješ?
Kromě Fenderů JB používám i modernější nástroj Roscoe LG3005, bezpražec Warwick Steve Bailey 5 a posledním přírůstkem je šestistrunný JB od firmy Bass Mods.

Kam dál vede kabel z tvého Jazz Basu? A jak jsi k danému aparátu dospěl?
Už docela dlouho používám aparáty od firmy MESA/Boogie a Fender. Evoluce v mém vybavení vedla přes značky SWR, EBS a Aguilar. Dlouho jsem hrál na 4x 10”, ale takto velký box není pro transport v mém věku příliš praktický, a tak jsem skončil u dvou 1x 12” beden Scout od MESA/Boogie, tedy vlastně jedna je kombo a druhý box je externí. Do klubu mi stačí pouze kombo, na větší akce beru obě. Zesilovače používám také od Mesy, a to jejich řadu Subway. Myslel jsem, že už s tímto vybavením dožiju, ale s kapelou St. Johnny to chtělo něco většího, a vlastně i stylovějšího. Volba padla na Fender Bassman a to 800W hlavu a boxy 4x 10” plus 1x 15”. Fender Bassman není pouze stylovka, je to povedený aparát, a tak ho používám na větších pódiích, samozřejmě všechny komponenty se dají různě kombinovat. Protože beden není nikdy dost, tak jsem si jakožto hobbybastler vyrobil i několik bedýnek sám. Používám je v klubech, kde mi pro ně poskytují azyl, za což tímto všem děkuji.

Z jednoho tvého článku pro Muzikus jsem nabyl dojmu, že asi nejsi velkým fanouškem efektů. Nebo máš něco na podlaze?
Proti efektům nic nemám, ale teď je používám spíš střídmě. Svého času jsem měl pedalboard a chtěl jsem ho mít co nejvíce zaplněný. Jak jinak. Ale časem jsem došel k akčnějšímu řešení. Používám podlahovou ladičku Korg Pitchblack, která přežila mnoho nehod, no a podle situace beru to, co budu aktuálně potřebovat. Nejčastěji je to kompresor Seymour Duncan-Studio Bass a automatické kvákadlo M82 od MXR. Občas beru oktáver M88, rovněž od MXR. Kompresor používám spíš jen pro transparentnější a nakopnutější zvuk. Používal jsem i podlahové pre-ampy, nakonec jsem si nechal pouze Tech 21 VT Bass D.I. Měl jsem období, kdy jsem kompresor nebo pre-amp nevypínal, v současnosti se spíš jen naladím a občas kváknu.

Hraješ na basu v poctivém rockenrollovém a bluesovém triu St. Johnny. Jak tahle formace vznikla a jak jste došli k tomuhle stylu?
St. Johnny tedy Jan Stehlík hraje už mnoho let. V kapele po jejím sedmnáctiletém fungování nastalo přeskupení členů. Hrál v ní můj letitý kamarád Pavel Plánka na bicí a do St. Johnny mne doporučil. Honzův zpěv a hra na kytaru znějí velmi autenticky a on tímto stylem doslova žije. Skládá svoje písničky, které znějí stejně dobře jako mnohé originály. Má jasnou představu o tom, jak má kapela znít. Po našich prvních koncertech jsme zjistili, že nám to dohromady funguje a že se nám daří vytvořit tlak a jízdu, máme z toho opravdu radost. Pro mne je to nejen kapela číslo jedna, ale je to i společný zájem a kamarádství. Máme za sebou nové CD, první v této formaci, natočili jsme i pěkný klip.

Můžeš popsat vznik oné nahrávky? Máte nějaký speciální přístup k nahrávání? Řešíte třeba spor digitál vs. analog? Vyzkoušíte spoustu zesilovačů, ladíte bicí na každou píseň zvlášť..., nebo to tam prostě pustíte, jako byste byli na koncertě?
Realizace CD (pro čtenáře upřesním St. Johnny Rollin’ & Ridin’ ) byla spojená s určitým vývojem. První vizi nahrát vše na jeden mikrofon jsme záhy opustili. Tímto způsobem vzniklo v minulosti mnoho skvělých nahrávek. Současná technologie je ale jiná, a vlastně dělat retro s přesvědčivým výsledkem dá daleko víc práce než použití současných technologií, které hlavně umožňují daleko lepší editaci. Navíc jsme zjistili, že se náš způsob hraní retru už trochu vzdálil. Chtěli jsme zaznamenat zvuk, energii a živelnou atmosféru. Nabízela se živá nahrávka, ale nakonec jsme zvolili práci ve studiu. Natočili jsme maximálně dvě verze od každé skladby, hráli jsme to dohromady, tak jako na koncertě. Playbackovali jsme tuším jen nějaký zpěv a vokály. Hráli jsme každý na jeden (svůj) nástroj, bubny jsme pro různé skladby nepřelaďovali a technologii nahrávky jsme ponechali na hudebním studiu. Nahrávali jsme tedy digitálně v renomovaném studiu Svárov, kde se snaží jít požadavkům a zvuku naproti, myslím, že se to celé povedlo.

Zdeněk Wimpy Tichota - Na basu jsem začal hrát díky zlomenině a slapu


Kde ještě kromě St. Johnny tě můžeme slyšet?
Velmi často hraju v klubu Jazz Republic v různých projektech. Program tohoto klubu je založený na unikátních spojeních různých hráčů do originálních projektů a sessionů. Hudebník má příležitost si zahrát s hráči, s kterými se dobře zná, ale i s hráči, se kterými by si asi nikdy v životě nezahrál. Velmi si této příležitosti vážím, zejména projektů se spoluhráči, jako je Roman Pokorný, Milan Potoček, Jiří Stivín Jr., Bharta Rajnošek, Pavel Razím, Jarda Friedl, Adam Tvrdý, Ondřej „Arron“ Fišer, Karel Bárta, Petr Nohavica, Jarda Šindler, Vítek Pospíšil, Tomáš Vokurka, Ondřej Sluka, Béda Šmarda, Tonda Dlapa... Omlouvám se těm, na které jsem zapomněl! Déle hraju s kapelou Michal Prokop & Framus 5, v klubu Agharta mne můžete slyšet s opět s dlouholetou a stále svěží formací Rhythm Desperados. Hrál jsem mnoho let s Jiřím Stivínem (starším) a i s Jirkou se během roku povede uspořádat několik koncertů. Ta nejmladší seskupení jsou Spy Joe, kde se hraje převážně repertoár Joea Cockera, a tím úplně posledním bandem je Jack-In Concept, což je projekt, kde mě kluci nechají zahrát i pár mých skladeb. Občas zaskočím v kapelách Soul Sisters, Alice Springs, Joy Box a Petr Zeman Quintet.

Je to pěkně hutný výčet aktivit. Dá se takový život muzikanta spojit s rodinou? Máš přece malé děti...
S rodinou se to spojit rozhodně dá. Rodina a děti jsou smysl života. Že se to ve vztazích občas nepovede, je věc druhá. Chce to najít partnerku, která má pro tento druh hobby spojeného s obživou pochopení, každopádně většinou se člověk musí trochu víc otáčet. Zasvětit život hudbě je krásná věc, ale bez rodiny a dětí je to vlastně celé jako písnička bez refrénu.

Na YouTube jsem našel zajímavé video Rythm Desperados, kde máš v jedné skladbě skvělé sólo. To s tím palcem ses naučil kde?
Jsem rád, že tě to zaujalo. Jak už jsem zmiňoval, díky slapu jsem začal hrát na basu, nikam jsem se ale učit na tento nástroj nechodil. Před revolucí tady byl dostupný jen malý zlomek hudby a hudebního materiálu oproti tomu, co vše je možné sehnat dnes. Tenkrát se mi dostala do ruky kazeta asi s pěti figurami slapu, a tak jsem to drhnul do té doby, než mi to začalo znít podobně.

Kazeta... myslíš videokazetu nebo opravdu jen audio?
Byla to audiokazeta, v té době u nás video teprve začínalo. Chodilo se koukat ke kamarádům, kteří si to mohli dovolit... ale u příležitosti nějakého „promítání“ se převážně koukalo na jiné filmy, než jsou záznamy koncertů.

Trefně řečeno. Někdy se nedostalo ani na Predátora... Takže ses naučil pět figur slapu. Ale u toho jsi asi nezůstal...
Později jsem sbíral různé fragmenty a licky z různých nahrávek a snažil se je poskládat tak, aby to mělo nějaký smysl. Našel jsem si i svoje figury a časem jsem si i dovolil zaimprovizovat. Zásoba licků je důležitá, myslet si, že sólo je čistá improvizace, je tak trochu omyl. I „top“ improvizátoři mají za sebou bohaté zásoby licků a inspirují se jinými sólisty. Je důležité, aby sólo mělo nějakou kostru a vývoj, chce se to nebát hrát tzv. „od lesa“ a používat srozumitelné fráze. Nebát se melodický motiv opakovat a rozvíjet. Důležité je umět sólo zakončit tak, že publikum pozná, že je konec. Dobrý konec sóla je podle mne velmi důležitým momentem. Je ale vlastně jedno, jestli hraješ sólo palcem, prsty, nebo smícháš obojí. Chce si to vytvořit systém a umět zaimprovizovat či zasólovat, kdykoliv si to situace žádá.

Jak cítíš svou roli v kapele (obecně) jako basák? K čemu ten nástroj je?
Vím, kde je moje místo, a můj cíl je především dobře doprovázet. Basista by měl vycítit, kdy je potřeba „sloužit“, nebo kdy může začít trochu „čarovat“. Obecně líp vychází, když člověk hraje jednoduše, než když hraje finesky, breaky a ozdůbky, které můžou doprovod rozmělnit. Všímám si i toho, abych byl správně frekvenčně a dynamicky. Pokud hraju hlasitostí pod nebo nad bubeníkem, tak se to nespojí. Pokud má harmonický nástroj široký zvuk, začne se frekvenčně „hádat“ s basou. V tomto případě je věc diplomacie prosadit to, že od basů je tam basák. Samozřejmě je příjemné, když lidi zatleskají basistovi i po jeho sóle, a je povzbudivé, když to během této pasáže v sále nevypadá jako o velké přestávce ve škole. Záleží na projektu, někde je to postavené tak, že basista je zároveň i sólista, nemělo by to ale sklouznout do pocitu, že jednoduchý doprovod je nuda a že to aspoň nějak vylepšíme. Muzikanti obecně, tedy i basisté, by měli v prvé řadě umět pracovat co nejlépe pro celek.

A je to i tak, že podle kapely zvuk svojí basy upravuješ? Teď myslím frekvenčně, basy, středy, výšky...
Zvuk občas upravuji podle prostoru. Zásadní změna korekcí třeba v místnosti, kde basa hučí, může mít ještě negativnější efekt. Když se zvuk basy „vykuchá“, bývá výsledný zvuk kapely ještě blbější, než když člověk zůstane na svých korekcích. Basa má tu nevýhodu, že se na ni rádo svede spousta problémů. Mám na mysli zvukařovu zpětnou vazbu na basech, přebasovaný kopák, nebo třeba i spoluhráčův přehmat, většinou se poté vrhají nechápavé pohledy na basistu.

Asi jsme si všichni basáci prošli tím, že dobře zní vytáhnout basy a výšky, zatlačit středy a mlátit do toho palcem, ale pak člověk přijde do kapely a najednou to nefunguje... Nebo funguje? Jak to je?
Osobně mám korekce téměř na rovno. Pokud mám hodně výšek, stáhnu je na tweeteru bedny, případně na aktivce nebo tónové cloně. Mám trochu přidané vyšší středy a operativně přidávám basy. Důležité je nastavení vstupního signálu na zesilovači tak, aby tón měl svoji barvu, aby nebyl příliš přebuzený, nebo naopak neživý. Na slap korekce neměním, někdy lehce přidám basy a občas upravím hlasitost.

Když hraješ v různých projektech, je to stále tvůj stejný zvuk, anebo jej upravuješ?
Na zesilovači mám korekce plus minus stejně pro všechny kapely. Se St. Johnny používám čtyřstrunné pasivní Fender Jazz Bassy, občas laboruji s kompresorem nebo s podlahovým pre-ampem. V ostatních kapelách používám nejčastěji Fender Marcus Miller JB-5, kde mám nainstalovanou aktivku Aguilar OBP-3, s touto basou jsem asi nejvíc propojený, a pokud jdu někam „do neznáma“, beru právě ji. Kromě zvuku Jazz Bassu používám Roscoe LG3005, což je modernější typ nástroje. Díky delší menzuře (35”) a poloze snímačů má dlouhý sustain a agresivnější zvuk, hraju na něj hlavně ve Framus 5. Zvuk občas měním jen pro určitou skladbu, ale spíš jen pomocí dynamiky hry a polohy pravé ruky, občas přidám basy nebo středy na aktivce, jsou to ale jen drobné korekce. Snímače mám v poměru 50/50, občas pro středovější zvuk upřednostním snímač kobylkový. Každý hráč má v hlavě svůj zvukový ideál, který dotváří pomocí nástroje, aparátu a prstů. Někdo má rád basu kulatou, někdo agresivní, někdo středovou bez výšek, někdo velmi hlubokou.

A co když tvoji spoluhráči mají v hlavě jiný ideál, jak má znít baskytara?
Máš na mysli, zda vyhovím představám spoluhráčů? Myslím, že do určité míry vyhovět lze, ale úplná proměna by byla asi trochu proti srsti. Prostě když chci s někým hrát, měl bych počítat s jeho stylem a zvukem, je to asi něco jako když si namluvíš vnadnou brunetu a chceš po ní, aby byla spíš drobnou blondýnkou.





Psáno pro: časopis Muzikus 2019/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Zdenek-Wimpy-Tichota-Na-basu-jsem-zacal-hrat-diky-zlomenine-a-slapu~24~unor~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.