Lizzie Watkins - kdože je ta „záhadná“ a krásná zpěvačka po boku Tommy Emmanuela?

Lizzie Watkins
Lizzie Watkins

Po koncertu Tommyho Emmanuela v loňském roce mi několik lidí volalo ohledně „záhadné“ a krásné zpěvačky s pohádkově zlatými vlasy až po pás. Zkusil jsem něco najít na internetu, ale kromě spojení s Tommym o ní ani zmínka.

Vladimír Švanda a Standa Barek (pořadatel festivalu Kytara napříč žánry) mě poprosili, jestli bych s Lizz neudělal rozhovor. Souhlasil jsem, ale v duchu jsem si přál, aby Lizzie byla ochotná mluvit, být sdílná a trochu otevřít svůj a Tommyho soukromý svět. Tommy mě po koncertu na hotelu vzal okolo ramen a povídá: „Je to skutečně poprvé, kdy si Lizzie takto někdo všiml, a mám z toho neuvěřitelnou radost“. Povídám mu: „Dobře víš Tommy, jaké to je být hvězdou na výsluní ... tvoje okolí nikdo moc nevnímá.“ Odpověděl: „Vím o čem mluvíš, ale Lizzie pro mne není okolí, ale půl mne samého ... Jsem šťastný, že k tomuhle rozhovoru došlo“.

 

... tajemná dlouhovlasá dívka? Hudebnice, skladatelka, zpěvačka... Můžete nám tedy dnes o sobě něco prozradit?

Vždycky jsem se snažila psát hudbu, zaznamenávat své pocity a myšlenky, vedla jsem si deník. Vždy mne zajímala hudba a všechny její žánry. Pak jsem si vzala kytaru a začala skládat své první písničky...

 

Vyrůstala jste v hudební rodině, nebo vás k hudbě někdo vedl?

Vůbec ne. Vyrůstala jsem v rodině, kde jediná hudba, kterou jsem byla obklopena, byla ta, kterou poslouchali moje rodiče. The Beatles, Doobie Brothers, prostě takový ten mix všeho dohromady. Pak jsem díky filmu objevila například Franka Sinatru a díky přátelům jsem postupně objevovala další hudební svět.

 

Studovala jste alespoň později, nebo jste naprostý samouk?

Skutečně jsem hudbu nikdy nestudovala. Abych nelhala, zkoušela jsem to, ale s nevalným úspěchem. Dokonce několikrát. Znovu a znovu, naučit se alespoň číst noty, ale bohužel, prostě to nějak nešlo.

 

Repertoár, který zpíváte, jsou vaše vlastní skladby?

Většinou ano, ale občas jsou to tradiční irské balady, ale také třeba písničky od Dolly Parton. Baví mne zpívat i jiné věci, ale podstatné pro mne je, abych se s písní mohla ztotožnit. Samozřejmě mne moje vlastní skladby těší.

 

Abych řekl pravdu, snažil jsem se na rozhovor s vámi připravit, ale nikde, ani na internetu, jsem neměl štěstí...

... není tam toho mnoho, že?

 

Vlastně vůbec nic, kromě věcí spojených s Tommym. Něco na YouTube ... takže nic o tom, jak jste se potkali. Narodila jste se v Delaware?

Ne, narodila jsem se v Indianě. Do Delaware jsme se přestěhovali, když mi byly tři roky. Bydleli jsme v severní části, tak padesát minut od Filadelfie, kde jednou Tommy hrál. Šla jsem na jeho koncert a po něm jsme se potkali, dali řeč, spřátelili se, a podívejte, kde jsme spolu dnes! V Praze. (smích)

 

Věděl už tehdy Tommy, že píšete své vlastní skladby?

Už před tím jsem mu poslala nahrávku s naprosto děsivými písničkami, co jsem slátala dohromady. Můžu vám říct, že skutečně byly příšerné.

 

Na nich jste pouze zpívala, nebo jste se doprovázela i na kytaru?

Hrála jsem s kytarou, ale moje hraní bylo stejně strašné, jako moje skladby. Byly samozřejmě špatné, protože jsem tehdy vůbec netušila, že existují nějaká pravidla ve psaní, určitá písňová forma, struktura... Ale Tommy mi odepsal. Napsal, že musím začít pozorně poslouchat dobré písničkáře. Stevie Wonder, James Tailor... a začít se zajímat o kvalitní hudbu. Poradil mi Wolfganga Amadea Mozarta. Poslechla jsem a krok po kroku pochopila, jak se věci mají.

Když jsem s ním začala jezdit, měli jsme spoustu času tyhle věci probírat. Různé formy, struktury, kdy má přijít refrén, prostě pro mnohé samozřejmé věci, ale pro mne zásadní novinky. A najednou to všechno nějak zapadlo do sebe a já to pochopila. Teď mám zase jiný problém. Mám nápad, ale ještě než se do něho vůbec pustím, v duchu si nevěřím, že je to dobré, a ani to nezkusím. Myslím, že s tímhle zápasí spousta lidí, a jsem přesvědčena, že je důležité to ventilovat tak jako tak a eventuelně to časem poopravit, dodělat a zachovat tu původní výpověď.

 

No a jsme vlastně tam, kde jsme začali. Jestli máte nějaké hudební vzdělání, protože je spousta lidí s úžasným hudebním vzděláním, ale produkují průměrnou hudbu, a pak ti, kdo z hloubi svojí přirozenosti čerpají a přinášejí nevšední zážitky. Samozřejmě, že hudební teorie a zásady jsou velkou pomocí. Připomíná mi to příběh, co mi Tommy vyprávěl. Napsal dopis Chet Atkinsovi, ten mu odpověděl a podobná věc se opakovala i ve vašem životě. Setkání, inspirace, rady a přátelství. A co vidím jako nejúžasnější věc, je skutečnost, že Tommy i Chet odpověděli. To prostě musí být součástí osobnosti. Je spousta lidí, kteří jsou tak namyšlení, že je ani nenapadne, že minimální slušností je alespoň odpovědět. Samozřejmě, že v případě takzvaných hvězd, je to i fyzicky prostě nemožné...

Vezměte si třeba Stinga. Ten by se musel zbláznit – odpovídat všem svým fanouškům.

 

Prostě v tom byl určitě i kus štěstí, že jste napsala právě tehdy, a že Tommy odpověděl.

Tommy je prostě takový. Ten by neponížil nikdy nikoho. I kdyby to byl ten nejhorší muzikant, povzbudil by ho, ať to určitě nevzdává a zkouší to dál.

 

No a pokračování?

Jak vidíte, jsme spolu. V Delaware mi došlo, že pokud tento náš vztah má mít nějakou budoucnost, nemůžu sedět v Delaware a Tommy bude na cestách téměř v neustálém odloučení. Tak jsem s ním začala cestovat, pak přišlo první společné vystoupení a můžu říct, že jsem měla šílený strach. Trvalo mi poměrně dost dlouho, než jsem se začala na jevišti cítit trochu pohodlně před všemi těmi lidmi v hledišti...

 

Takže prožíváte trému, nebo už je strach po všech těch společných vystoupeních pryč?

Domnívám se, že je mnohem snadnější zpívat před velkým publikem než třeba před deseti lidmi. Těm totiž vidíte do tváře, vidíte jejich reakce... to je podle mne mnohem složitější.

Lizzie Watkins a Tommy Emmanuel
Lizzie Watkins a Tommy Emmanuel

Můžete mi popsat, jaké to bylo jít s Tommym úplně poprvé na pódium? Jaký to byl pocit?

Byla jsem příšerně nervózní. V době, kdy jsem žila v Delaware, jsem čas od času vystupovala s kytarou v malých klubech a kavárnách. Ale v těchhle prostorách většinou nikdo moc neposlouchá, kdo a co vlastně hraje. Do toho vrčí kávovar a cinkají skleničky. Být před tolika lidmi v divadle, to je úplně jiná zkušenost. Lidé se soustředí na vystoupení, poslouchají pozorně, co říkáte, hrajete... Je rozdíl být někde pouhou dekorací, nebo v centru a ve světle reflektoru. Byla to pro mne situace na zhroucení. Ale měla jsem podporu od spousty lidí, kteří mne povzbudili, a s každým vystoupením to bylo lepší a lepší. Hodně jsem cvičila a výsledek se logicky (pokud se něčemu skutečně věnujete) dostavil. A lidé si mne začali více všímat, a dokonce si mne oblíbili... (smích)

Jednoho dne Tommy přišel a navrhl mi, že bychom mohli natočit společnou desku. Řekl: „Máš krásné věci, hlas... a myslím, že je načase s tím něco dělat.“ Podařilo se natočit v lednu 2005. Tommy se stal producentem a kromě jiných muzikantů sám na něm hraje akustické a elektrické kytary, bicí, perkuse, basovou kytaru a také zpívá. Deska se jmenuje Samehow a byla velice silným popudem pro mne, abych i nadále pokračovala ve zpívání. Nejde totiž jen vydat CD... To je fajn, ale musíte ho i prodat... (smích).

 

Vloni jsme hovořili s Tommym o „tajemství“. Na světě je tolik špičkových kytaristů, a je nesmírně obtížné vytvořit si vlastní a naprosto specifický zvuk. Je tolik talentovaných a špičkových zpěváků, a jen pár jich skutečně vyčnívá. Čím, to je?

Po letech práce v této branži jsem dospěl k závěru, že obrovské tajemství leží právě ve způsobu frázování. Můžete mít nejlepší hudbu a k tomu senzační text, ale pokud frázování neplyne naprosto přirozeně s celým kontextem skladby, jedná se o průměr. Možná prvotřídní, ale průměr. Když jsem slyšel Tommyho poprvé hrát, byl jsem ohromen. Pak jsem ho slyšel hrát i zpívat a znovu jsem se přesvědčil o tom, že v takovémhle perfektním frázování je velké tajemství. A tady se dostávám konečně k tomu, co jsem chtěl říct. Jak jsme vás poprvé slyšel zpívat, říkal jsem si v duchu, kde jste k tak nádhernému a přirozenému frázování přišla? Znáte zpěvačku Evu Cassidy? To je pro mne naprostý vrchol frázování a práce s hlasem. Myslím tím samozřejmě „populární“ hudbu, aby mne neroztrhali na kusy experti v klasickém zpěvu.

Samozřejmě, že ji znám. Je, tedy vlastně byla, naprosto úžasná.

 

Tommy byl určitě velkou oporou ve vašich začátcích. Nejen v tom, jak věci profesionálně uspořádat, ale vysvětlit i takový detail jakým je například frázování...

Způsob, jakým Tommy hraje je vlastně jakousi formou zpěvu... On vlastně hraje tak, jako by ty věci zpíval. A v tom, jak je frázuje, mi ukázal skutečné mistrovství. A když to prožíváte a posloucháte společně s ním, tak není možné, abyste se něčemu nepřiučili. Ukázal mi celý ten úžasný svět melodie, struktury, frázování, rytmu, dynamiky... prostě svět hudby se vším všudy. Nejde jen potácet se kolem dokola. Pokud chcete být s ním na pódiu, dvakrát zvažte, jestli máte co říct. A to se mi na něm líbí.

 

Jak prožíváte různá vystoupení na různých kontinentech? Jezdíte spolu s Tommym po celém světě. Jak vnímáte publikum například v Evropě, Asii, Austrálii...

Moment! Začněme třeba Austrálií. Tam je Tommy samozřejmě nesmírně známá osobnost a je velice populární. A moje pocity v Austrálii? Prvních několik návštěv jsem vnímala tak, že si ho snaží ochránit pouze pro sebe. Kdo jsi ty? Tommy je náš! Cítila jsem jakousi potřebu dokázat jim a sama sobě, že k němu patřím. Dokážu ten jejich pocit pochopit.

V Anglii je publikum víceméně rezervované téměř k čemukoli. A na pódiu si říkáte téměř neustále: „Vnímají mne vůbec ty lidi? Poslouchají mne, rozumí tomu, co jim chci říct?“ Ale na závěr, jak se to prolomí, je to úžasné. A všichni jen chválí. No a v Asii, to je úplně šílené. Ti po něm skutečně šílí. A stejné je to i v Evropě. Nikdo tady nečeká, že by se to nemuselo podařit. A všichni se radují, když to vyjde. A to je úžasné.

 

To jsme vlastně viděli krásně na tom, jak koncerty Tommyho probíhaly tady u nás v České republice. Vloni to bylo úplně natřískané, předloni pouze osmdesát lidí (a jak poznamenal Tommy, z toho polovina příbuzných a přátel) a letos, vidíte sama. Je zajímavé, že v Polsku u našich sousedů před pražským vystoupením Tommy vyprodal velkou halu...

Je to nádherné, když se to „roznese“ a lidé si o tom povídají...

 

To je moje další otázka. Jak se třeba díváte s Tommym na YouTube? Protože například po vašem loňském vystoupení hned příští den byl na YouTube záznam...

... tý jo, no to je úžasný!!!

 

No, jak se na to díváte?

Myslíte z právního hlediska? Zapomeňte na to. Prostě nezabráníte lidem, aby načerno nenatáčeli. To prostě nejde. Vím, že teď nahráváme, co říkám... Ale faktem zůstává, že se lidé dozvídají o všem, co se děje, tedy i o Tommym. Pamatuji si, že poprvé, když se Tommy vydal na turné do Asie, kde nikdy před tím nebyl, čekalo ho více než sedm set fanoušků a vykřikovali, že ho viděli na YouTube. Takže je to dilema, ale v tomto případě si nemůžeme stěžovat na YT. Když to vezmete kolem a kolem, lidi to k sobě může přiblížit a je to určitě lepší než vyhodit někoho do vzduchu o jen jako příklad... Víte co? Lidi potřebují víc hudby...

 

A méně válek...

To máte naprostou pravdu...

 

Vím, že vlastně nevíte, o čem jsme si s Tommym loni povídali, ale jedna nejpodstatnějších věcí, co mi tehdy řekl, byla ta, že jste jednou z nejdůležitějších součástí jeho života...

Vážně, to bych tak ráda slyšela... (smích)

 

Věřím, že je naprosto důležité vytvořit si určitou životní alternativu, a být schopen nejen pracovat, ale zároveň si i užívat...

Věřím pevně, že se nám podaří tohle dosáhnout, a já i on budeme šťastni ve všem, co děláme. Nevěřím, že člověk byl stvořen k tomu, aby se upracoval k smrti.

 

Přeji vám oběma, aby se vám to podařilo.

Víte, co jsem se v životě naučila? Že kompromis, který je nesmírně a životně důležitý ve všem, není nikdy padesát na padesát, ale často, pokud milujete, je to devadesát devět na jedno jediné procento...n

 

Z LUCERNY

Tomislav Zvardoň

Viděl jsem koncert Tommyho už několikrát a vždycky je to je strhující podívaná. Na téměř dvě hodiny vás Tommy vtáhne do své skvělé „onemanshow“ a doslova omráčí nejen svou mistrovskou kytarovou hrou, ale především obrovskou muzikálnosti a citem pro skladbu. Je jen málo hudebníků na světě, kteří dokáží svůj koncert postavit tak, abyste se ani na chvilinku nenudili a naprosto hltali a prožívali doslova každou muzikantovu notu s ním. Myslím, že Tommy je opravdu fenomén! Ostatně, rozjařené tváře celé Lucerny mluví za vše. Díky za skvělý večer Tommy.

 

Honza Císař

Tommy Emmanuel je fenomén, v jehož osobnosti se spojuje obrovská muzikálnost, nadšení, výjimečná virtuosita a umění bavit publikum. Když jsem ho viděl poprvé naživo, minulý rok v paláci Akropolis, málem to se mnou seklo. Do té doby jsem netušil, co všechno se až dá z akustické kytary dostat! Letos v Lucerně se svou milou, krásně zpívající partnerkou Elizabeth Watkins, opět předvedli úžasné strhující vystoupení. Díky Bohu za to, že takoví lidé existují...

 

Norbi Kovacs

Obdivuji Tommyho Emmanuela nejen kvůli technice jeho hry. Za poslední tři roky příliš muziku neposlouchám, ale jeho ano. Obdivuji jeho vzácnou schopnost improvizace v původních věcech, baví mě jeho úpravy skladeb, které rozvíjí pokaždé jiným směrem, nebo když rozjíždí boogie...

Má neskutečně přesnou pravou ruku, může se klidně zapínat a vypínat metronom, a bude to zařezávat. Po koncertu jsme se potkali před Lucernou, ptal se, proč jsem nehrál jako loni. Neumím pochopit, že si dokáže i po roce pamatovat jméno, když má za sebou více než tři sta koncertů.

Zpěv Lizz a Tommyho jdou úžasně do sebe a ona je skvělá.

Psáno pro časopis Muzikus