Začátek dobrý, všechno dobré

Začátek dobrý, všechno dobré
Začátek dobrý, všechno dobré

Všechno je věcí načasování. Když se během jednoho léta dá dohromady kapela, která okamžitě nahraje a následně vydá desku představující jeden z vrcholů albové produkce, a hned nato se účastní největšího koncertu, jaký svět do té doby viděl (a nejlepšího, jaký svět od té doby viděl), pak už samy tyto okolnosti zaručují abnormální úspěch. Když se k tomu přičte i vysoká hudební úroveň a navrch ještě zcela unikátní (a přitom vůbec ne samoúčelná) originalita - pak to znamená nesmrtelnost.

Začátek dobrý, všechno dobré
Začátek dobrý, všechno dobré

Je poměrně málo případů, kdy křížení značně cizorodých elementů přineslo skutečnou kvalitu. Může sice vzniknout cosi na první dojem zajímavého, nezvyklého či exotického, ale pokud nebyla hned na samém začátku zcela jasná vize, nejde ve výsledku o nic jiného než jen o další ukázku cimrmanovských slepých uliček. Jako kupříkladu jistý ruský botanik, který chtěl vypěstovat banán na jedli, nebo tak něco... A stejně tak i spousty nahrávek velmi avantgardních a experimentálních kapel dnes v klidu odpočívají v sekci "velmi avantgardní a experimentální kapely", a je jenom mizivá naděje, že si jich kdo ještě někdy všimne. Je však jeden případ, kdy kapela s podobně netradičním přístupem prodává dodnes statisíce desek, plní nekonečné řady výběrů typu "Best of...", a má svoje stálé místo na všech rádiových stanicích, od těch vrcholně komerčních až po ty víceméně nezávislé. Je to shodou okolností právě ta kapela, která dostala do začátku onu neuvěřitelnou souhru příznivých okolností, o níž se většině hvězd komerčního "show-und-byznysu" ani nezdá. O jakou kapelu se vlastně jedná? Výše uvedené indicie by k jejímu odhalení již měly stačit - a pokud nikoliv, pak prozrazení, že tím nezvyklým pokusem byla kombinace hardrocku s latinskými perkusemi, určitě.

Ano, jde o kapelu Santana.

 

První zárodky se objevují již v srpnu roku 1966, kdy vzniká skupina s názvem The Santana Blues Band, což samo dostatečně vypovídá o jejím hudebním zaměření. Kromě Carlose Santany se zde objevuje i Gregg Rolie v roli klávesisty a sólového zpěváka, a Mike Carabello na konga. Na bicí hraje Danny Haro - toho však v následujícím roce střídá Rod Harper a nedlouho potom Bob Livingston. Kromě toho dochází ještě k dalším změnám na postu basy a také k výměně perkusistů.

Ve stěžejní hardrockovém roce 1969 však dochází k zásadní reorganizaci, či přesněji řečeno ke vzniku kapely zcela nové. Název se zkracuje na jednoduché a úderné Santana, a z původních členů zůstává Santana a Rolie, zatímco ke kongům se vrací Mike Carabello, který v předchozích dvou sestavách neúčinkoval, basu ovládá nově příchozí David Brown (ten se prý jednoho dne objevil - nikdo nevěděl, odkud - a prostě prohlásil, že s kapelou bude hrát...), sekci perkusí dále rozšiřuje Jose "Chepito" Areas hrající na konga, timbales a další nástroje, a konečně k bicí soupravě usedá Mike Shrieve.

Repertoár již ani vzdáleně neprozrazuje příklon k základní podobě blues a ve svojí době představuje skutečně jednu z nejprogresivnějších větví vývoje. První album, vydané ještě v létě roku 1969, přináší opravdu výjimečnou a nezaměnitelnou kombinaci, nacházející se kdesi mezi hlasitým a drsným soundem Blue Cheer, perfektně šlapající doprovodnou kapelou Jamese Browna a hendrixovským pojetím kytarových improvizací.

Čistě rocková melodika skladeb, skvělý vokál Gregga Rolieho stejně jako honosný zvuk hammondů - to všechno dodává kapele anglicky laděnou polohu, zatímco sekce perkusí vnáší latinsko-americký nádech, Santanova dravá kytara pak obě tyto složky dokonale stmeluje v jeden kompaktní a naprosto jednolitý celek.

O tom, proč vznikla právě takto unikátní hudební sloučenina, vypovídají už jen oblíbení hudebníci jednotlivých členů kapely - Santana sám v té době poslouchal hlavně B. B. Kinga a Gabora Szabo, Gregga Rolieho nejvíce fascinoval Jimmy Smith, Paul McCartney a Mick Jagger, Arease zajímala africká hudba, Carabello byl velký příznivce Hendrixe a Michael Shrieve obdivoval Coltrana a Milese. I přes tento značný rozptyl však kapela našla obdivuhodně jednotnou řeč a naprosto jasný styl osobního vyjádření. Výsledek jako by ani nebyl součtem vstupních hodnot, ale rovnou jejich součinem. A tak zatímco Deep Purple našli svůj jednoznačný styl až na páté desce, Uriah Heep nekonečně oscilovali mezi hardrockem a někdy až nesnesitelnou přeslazeností a celkově působili dojmem, jako by mezi těmito dvěma směry nemohli nikdy rozhodnout, Led Zeppelin začali u klasického blues, z něhož teprve časem vyšel jejich osobitý směr, a Jethro Tull potřebovali k rozjezdu také dvě až tři desky, Santanovci přišli hned na prvním albu s hotovou, a přitom vrcholně originální koncepcí, které se do té doby nepodobalo absolutně nic.

 

Po tomto úvodním seznámení s prehistorií kapely se již zaměřme na samotné bicí. Ty musely už jenom z hlediska sestavy kapely splňovat několik základních kritérií: vysokou technickou zručnost, příslušně latinsky naostřený rytmický feeling a konečně i schopnost začlenit se do větší skupiny perkusivních nástrojů, a to jak po stránce stylu, tak zejména ve smyslu určité herní disciplíny. Jednoduše řečeno, styl Keithe Moona nebo Mitche Mitchella by zde asi příliš neuspěl - důkazem toho je i záznam Hendrixova vystoupení z Woodstocku, kde je kapela doplněna (možná právě po vzoru Santany) o několik hráčů na perkuse, kteří jsou však z výsledného mixu zcela vymazáni. Není celkem překvapením proč: Hendrix a Mitchell prostě tvoří zcela soběstačnou hudební jednotku, jež se doplňuje tak dokonale, že každé další rozšíření jí může spíš uškodit než pomoci. Santanova kapela však byla jiným případem, a dokonce se dá říct, že její sound byl i při počtu šesti až sedmi členů kompaktnější než zvuk mnoha standardních čtyř či pětičlenných sestav.

 

První album, nazvané jednoduše Santana, je z hlediska bicích opravdu velmi explozivní náloží. Začlenění všech bicích nástrojů přímo do jádra kompozic způsobuje, že skladby naprosto nenásilně oscilují mezi tradiční mexickou hudbou a čistokrevným hardrockem. Poměr těchto dvou složek je přitom u každé skladby jiný. Najdeme zde téměř stoprocentně hardrockové záležitosti, jako například Persuasion, kde jsou i bicí hrané příslušně tvrdě a úderně, takže výsledek může směle konkurovat i těm nejtvrdším kapelám dané doby (DP či LZ, ale i Vanilla Fudge, nebo již zmíněným Blue Cheer). Na druhé straně jsou více latinsky laděné kompozice typu Jingo, kde naopak převažují perkuse a kde i samotná bicí souprava tvoří pouze jeden dílčí nástroj této skupiny. A konečně jsou zde skladby s poměrem přesně půl na půl, jež jsou opravdovou specialitou - důkazem je třeba extrémně známá Evil Ways. Skutečným vyvrcholením celého alba a lahůdkou pro příznivce bicích je však závěrečná instrumentální kompozice Soul Sacrifice, kde má dostatek prostoru k sólu nejen Santana na kytaru a Rolie na klávesy, ale i Michael Shrieve na bicí. Již samotný doprovod skladby je z hlediska bicích velmi zajímavý, neboť nejde o standardní rytmus hraný na VB, MB a HH, ale víceméně o improvizační podkreslování na celou soupravu s malým bubnem bez struníku. Sólová pasáž je pak hraná převážně v sextolách, což (vzhledem k tempu skladby) znamená extrémně rychle. Není určitě náhodou, že touto skladbou uzavírala kapela i svoje slavné vystoupení na Woodstocku dne 16. 8. 1969, a že právě tato produkce představovala jeden z vrcholů tohoto legendárního a dodnes nepřekonaného koncertu. Bicí sólo v živém provedení je pochopitelně o něco delší než na desce, avšak stejně dobře vystavěné, a navíc skvěle vygradované využitím pauz. Osobitý feeling Michaela Shrieva je zde zcela nezaměnitelný.

 

Následující album Abraxas, vydané opět v létě, tentokrát roku 1970, velmi úspěšně model uvedený na předchozí desce rozvíjí a v mnohém ještě umocňuje. Obecně je právě tato nahrávka považována za vrchol tvorby kapely. Klasiky jako Black Magic Woman, Oye Como Va nebo Se A Cabo hovoří za vše. Samotná bicí souprava je zde někdy hrána i poměrně jednoduše, až téměř na styl Ringo Starra, avšak v kombinaci s perkusemi je výsledek vždy skvělý. Za povšimnutí stojí zejména dvě skladby, a to Mother's Daughter a Hope You're Feeling Better (obě jsou dílem Gregga Rolieho), které představují jednak tu nejhardrockovější podobu kapely a současně jsou i ukázkou stylově superčistých hardrockových bicích (navíc ještě s abnormálně průrazným soundem).

I třetí album z roku 1971, nazvané opět Santana (pro přehlednost standardně označované jako Santana III), sice vychází z předchozích nahrávek, v mnohém však naznačuje další směr vývoje kapely, který se začíná přiklánět více k rozsáhlejším improvizačním plochám a jazzrockovému projevu. Tento trend potvrzují i následující desky Caravanserai a Welcome, jež disponují podstatně větším prostorem pro sólové vyjádření muzikantů. Nicméně po stránce celku již ztrácejí část tahu, tak charakteristického pro první tři alba. Konečně album Borboletta z roku 1974 představuje materiál spíše pro vyznavače jazzrocku než pro širší posluchačkou obec. Bicí jsou zde tradičně kvalitní, ve srovnání s předchozími nahrávkami možná ještě o něco náročnější a složitější. Za pozornost stojí zejména perfektní studiové sejmutí soupravy, jež disponuje jak dokonale čistým zvukem, tak i výbornou čitelností. Po vydání tohoto alba Shrieve od skupiny Santana odchází.

 

Když celkově shrneme působení Michaela Shrieva u Santany, dělí se hra bicích na dva směry. Prvním je velmi čistý hardrockový styl á la Ian Paice, i když s celkově menším počtem brejků, zatímco druhý představuje bicí soupravu jako jeden z komponentů skupiny latinských perkusí - v tomto případě však není hra tvořena běžnými doprovody, ale zcela specifickými rytmickými modely, někdy třeba jen s využitím hi-hatky a velkého bubnu, jindy s nasazením činelu a kotlů či malého bubnu s vypnutým struníkem (ukázku tohoto typu hry můžete najít na str. 95 v transkripci skladby Waiting). V obou případech je však doprovod velmi odlehčený a dynamický; bonhamovské těžkotonážní záležitosti byste hledali u Santany marně - ostatně, k této kapele by se ani nehodily. Brejky jsou velmi často hrány v sextolách, a to i v těch nejrychlejších tempech. V doprovodech k latinsky laděným kompozicím se občas vyskytují i různé zajímavé kombinace paradidlů, obvykle hrané na činel a kotel nebo činel a malý buben. Zajímavé je i využití obou poloh v průběhu jedné skladby. Právě tento kontrast obrovsky umocňuje náladu a gradaci skladby. Práce s dynamikou je ostatně u Santany jedním z hlavních stavebních kamenů a Mike Shrieve v tomto směru skutečně vyniká.

 

Po odchodu od Santany spolupracoval Shrieve se Stomu Yamashitou, Patem Thrallem, Mickem Jaggerem, Petem Townshendem, Stevem Winwoodem, Freddie Hubbardem, Johnem McLaughlinem, Jacem Pastoriem, ale i Sammym Hagarem a mnoha dalšími.

Nicméně, pokud by se měla uvést jediná a nejdůležitější kapela, v níž působil, bude to určitě Santana. I přes poněkud obrácený vývoj tohoto hudebního tělesa, kdy na začátku byla zcela jednoznačná a jasná koncepce, která se v průběhu času poněkud rozplynula a zamlžila, představují všechny nahrávky hodnotný hudební materiál, jenž zejména z pohledu bicích opravdu stojí za prozkoumání. Zkrátka: začátek dobrý, všechno dobré...

 

Generation Info:

Santana (zal. 1969, USA)

-unikátní kombinace hardrocku a latinských perkusí

-vynikající kytara Carlose Santany

-skvělý vokál Gregga Rolieho (+ výborná hra na hammondy)

-postupem času odklon k jazzrocku

-klasická sestava (na prvních třech deskách): Carlos Santana - g., Gregg Rolie - v., k., Dave Brown - b., Mike Carabello - cong., perc., Jose "Chepito" Areas - timb., cong., perc., Mike Shrieve - d., (+ na 3. albu Neal Schon - g.)

 

Michael Shrieve

(6. 7. 1949, San Francisco, California, USA)

-čisté hardrockové doprovody /nebo:

-podkreslování na styl latinských rytmů, často jen na HH /event:

-rozklady paradidlu na činely (nebo HH) a kotle (nebo MB)

-rychlé sextolové brejky

-výrazný rytmický feeling se skvělým předstihem

-stěžejní desky: Santana I (1969) - základ. Dokonalá definice unikátního stylu kapely Santana, obrovský prostor pro bicí, v závěrečné skladbě Soul Sacrifice sólový vstup. Na CD navíc záznam téže skladby z Woodstocku. Abraxas (1970) - patrně vrchol tvorby; skvěle vyvážený střed mezi muzikantskou zajímavostí a posluchaškou vděčností. Obsahuje výborné hardrockové skladby Mother's Daughter a Hope You're Feeling Better se stylově neméně čistými bicími. Na CD opět zajímavé živé bonusy, tentokrát z Royal Albert Hall (04/70). Borboletta (1974) - deska jako celek - ve srovnání s předchozími - možná poněkud slabší a posluchačsky hůře stravitelná, obsahující však zajímavé a technicky náročné bicí. Dobrý sound se skvělou čitelností.

 

Web Generation:

www.santana.comOficiální stránky Carlose Santany

www.santana.deDie Offizielle Deutsche Homepage von Santana

www.classicwebs.com/santana.htmvelmi přehledná stránka jednotlivých sestav kapely Santana

 

Disc Info

(seznam nahrávek, na nichž Shrieve hrál u Santany)

Santana I1969ččč

Abraxas1970ččč

Santana III1971čč

Caravanserai1972čč

Welcome1973čč

Borboletta1974ččč

 

č bicí příliš prostoru nemají

čč více možností pro bicí, dobrý zdroj inspirace

ččč z hlediska bicích pozoruhodná deska, nutno slyšet

+ po stránce bicích naprostý unikát, mezník ve vývoji

 

poznámka obecná: nejde o žádné hodnocení - jedná se pouze o vyzdvihnutí těch alb, která obsahují zajímavé bicí, ať již zvukem, provedením či invencí.

poznámka specifická: údaje se týkají pouze bicí soupravy, nikoliv dalších perkusí

Psáno pro časopis Muzikus