Yllas

Milý strýčku Yllasi,

 

každý se tě ptá na nějaké nesmysly a co kdy kde s kým a proč, ale nikdo se ještě nikdy nezeptal na to, proč se hudba zaznamenává do not. A to by mě tedy vážně zajímalo, proč to vzniklo.

 

Tvůj synovec Olda

 

Milý synovče Oldo,

 

čirou náhodu to vím, protože jsem byl vlastně u toho. Tehdy jsem nosil dlouhou tuniku a kápi. A celkem slušně si pamatuji, jaký byl problém v klášteře umravnit mnichy, kteří zevlovali a těšili se na sborový zpěv jako na vítané ulejvání se z jinak nudné práce na zvelebování kláštera a z motliteb. Dalo mi děsnou práci je pak donutit, aby mne vůbec sledovali. A musel jsem jim všechno předzpívávat. A dovedeš si představit, jak těžce se mi zpívaly sopránové party pro eunuchy? To bych ti nepřál zažít. Takže jsme tehdy s jedním Řekem špekulovali, jak neposlušné a roztěkané mnichy umravnit, aby se furt nevymlouvali, že blbě slyšeli a že jim není jasné, jestli se nadechnout před Aleluja nebo až po něm. Tak ho napadlo (to bylo někdy v osmém století... to je to, co začíná sedmičkou), že by se nad texty soudobých hitů, co se dlouho udržely na špičce tehdejší „top ten“ déle než rok, jako byly třeba gregoriánské chorály, měly napsat alespoň jednoduché značky, kudy a kterým směrem se ubírá melodie. A začal mastit nad latinský text pneumy (byl to Řek, takže něco jako „duchy“ z řečtiny nebo taky dech = pneuma, zkráceně neumy, které určovaly sice všechno možné od délky tónu až k směru vývoje melodie, jenže to někteří filutové z řad mnišstva využili a tvrdili, že vůbec netuší, odkud že to mají začít zpívat, a to jim umožnilo se skoro tři sta let flákat a zpívat si v těch hitech vlastně co chtěli, takže vznikla spousta různých kancionálů, což byl vlastně dnešním jazykem řečeno „jamsession“ na dané téma. To ještě nebyla notová osnova ani klíče. Pak jsem se věnoval jiným věcem, jako trubadúrské činnosti, což tehdy znamenalo, že jsem byl osvobozen od daní i sociálního a zdravotního pojištění a čas od času jsem dostal prémie v podobě sličné hradní paní, a tak jsem až zaznamenal, že kolem roku 1200 Jeho Eminence Franco Teutonicus, zvaný Kolínský, protože byl v řádu johanitů v Kolíně nad Rýnem, přestože to byl Francouz jak poleno, udělal nějaké změny. Sice se pořád používal náš zápis pro staré (směšné, co?) písně a kancionály, ale zavedl pro délku not speciální znaky. Takže noty mají svou přesně stanovenou, měřenou, neboli menzurální hodnotu, tedy délku. A začal tím zapisovat nové složitější hity. Jenže ani to nestačilo a přišli další Frantíci (de Vitry a de Muris... jasně že šlechtici, kdo jinej by taky měl čas si hrát s notama v době nevolnictví, že?), co napřed zavedli barvičky pro dělení taktu, a následně další bardi i pětilinkovou osnovu. Říká se tomu období Ars nova a od té doby máme pětilinkovou osnovu a místo barviček máme klíče. Snad ti to, milý Oldíku, jako povšechný úvod z mé brožované paměti stačí. Skoro bych raději pohovořil o svém období trubadúra, ale to by nebylo schváleno místní vrchností. Věř mi. Žádný sex ani nahota není dovolena.

 

Tvůj strýček Yllas

Psáno pro časopis Muzikus