Yllas

  Milý strýčku Yllasi,

zase jsem si přečetl některé tvoje povídání a napadlo mne, jestli bys mi vysvětlil, co je vlastně hudební sluch.

Tvůj synovec Sláva

 

Milý synovče Slávku,

tos mne dostal. Jak definovat hudební sluch? Nebo snad myslíš, proč se této schopností tak říká? Oboje je zajímavý námět. Pomalu zapátrám v paměti, jak to vlastně bylo kdysi. Myslím si, že se někdo ze synovců ptal na hvízdavé jazyky a že jsem mu odpovídal. Vezměme to popořadě. Dnes se za hudební sluch obecně považuje schopnost rozeznat sluchem výšku tónů a jejich rozdílnost. Každý tón má určitý kmitočet, tedy frekvenci. Vyšší tony mají vyšší a nižší zas nižší frekvenci. Ten, kdo má hudební sluch, je tedy schopen slyšet a vnímat, že se jedná o vyšší nebo naopak o nižší frekvenci. Pak jsou lidé, kteří mají absolutní sluch. A ti umějí rozeznat frekvence a pamatu si frekvence jednotlivých tónů, takže jsou schopni rovnou zazpívat nebo zahrát tón, aniž by potřebovali nějaký měřák. Prostě vědí, jak zní frekvence 440 Hz, a jsou schopni ji zreprodukovat a samozřejmě vědí, že to je komorní a. Běžnému hudebnímu sluchu se říká relativní, abychom jej odlišili od absolutního. Pak existují lidé, kteří nerozeznají, která frekvence je vyšší a která nižší. Ti nemají hudební sluch, ale těch je opravdu jak šafránu. Většina lidí více či méně hudebním sluchem disponuje. Tedy tím, co se dnes za hudební sluch označuje. Ale já si myslím, že výraz „hudební sluch“ vznikl kdysi dávno a měl označení pro zcela jinou vlastnost, která nám zakrněla a kterou si uchovali jen někteří z nás, a to ještě jaksi mimoděk a nedopatřením. Hudební sluch by mohl totiž v původním významu znamenat vlastnost „slyšet a vnímat hudbu“. Říkáš si asi, že schopnost vnímat hudbu snad není vlastnost. Já myslím, že je a že souvisí s vývojem nebo degresí člověka. Řev lva byl jasným signálem k útěku a člověk musel být schopen ze zvuku rozpoznat nebezpečí nebo jen to, že si lev zívnul. Kdysi dávno jsme byli schopni zcela jinak vnímat zvuky. V současné době je tato schopnost nepotřebná, a tak náš smysl vnímat zvuky zakrňuje. Nevnímáme ani čím dál jemnější vibrace a raději tvrdíme, že nic takového není. Už jsem tu zmiňoval zakrnělost těch, co hudbu poslouchají jen z chytrých telefonů, a pak je fyzicky bolí, když mají slyšet celé spektrum zvuků hudby. Soud, zda se člověk vyvíjí nebo degeneruje, si udělej sám. A pak nám tu zbývá vlastnost slyšet hudbu. A to si myslím, že je pravý význam slova hudební sluch. Někdo má tak citlivé vnímání, že spolu s poslechem hudby cítí i chlad nebo teplo, nebo i chutě. A pak jsou jednotlivci, kteří slyší hudbu za běžnými zvuky. Jednou jsem poslouchal vyprávět známého klavíristu s absolutním sluchem, že sice slyší, že tramvaj skřípe falešně, ale že je to dokonce symfonie tónů. No a pak jsou i lidé, co slyší hudbu bez pomoci jiných zvuků. Prostě si ji v hlavě spustí. A to je podle mne okno do jiného světa našich dávno zašlých schopností vnímání. Určitě tuto vlastnost „slyšet hudbu“ měli velcí skladatelé, takže i když ohluchli stejně měli „hudební sluch“. Říká se jim sice skladatelé, ale jsou to jen prostředníci pro zprostředkování něčeho, co už běžně nejme schopni vnímat. Ale pořád to tu existuje. Jen je škoda, že je takových lidí stále méně a méně. Přeji ti, ať umíš slyšet hudbu. Je to fajn pocit si poslechnout celý orchestr, když třeba jen ležíš na louce a koukáš na nebe.

Měj se krásně.

Tvůj strýček Yllas.

Psáno pro časopis Muzikus