přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraWohnutej

16.11.2003 | Autor: Michal Samiec | sekce: pro muzikanty - články

Wohnutej

Wohnutej

Do dalšího dílu Basové vyšetřovny jsem si k povídání přizval Jirku Zemánka, basáka krásné mladé kapely Wohnout.
Tak Jirko, jak jsi se vlastně dostal k Wohnoutům a muzice vůbec?
S Honzou se vlastně známe od malička, dělali jsme spolu "kraviny a tak" ještě na základce, když nám bylo čtrnáct let, měli jsme spolu první kapelu, která se jmenovala Independent. Tam jsem hrál na bubny, teda měl jsem takový malý bubínek, na který jsem hrál kartáčkem na zuby. To byly moje začátky.
Po základce jsme se s klukama Homolovýma rozešli, já jsem šel na učňák, ale furt jsme se kamarádili. Kluci Homolovi pak asi za tři roky začali hrát na kytary, já jsem si nezávisle na nich v osmnácti koupil basu a drnkal jsem si doma. No a jednou za mnou přišli, jestli bych si nechtěl drnknout s nima - a tak jsme byli tři. Nato začalo dlouhé a těžké shánění bubeníka, vyzkoušeli jsme asi tři, a pak k nám přišel Fenek. Na basu jsem se začal učit sám, táta kdysi hrál v orchestru Karla Vlacha na basu, a tak jsem si řekl, že na ni budu hrát taky. On mi teda do začátku nijak nepomohl, na všecko jsem si přišel sám. Trochu jsem to zhlídnul a šel jsem do toho.
Wohnout v začátcích byla docela skejťácká kapela. Jaké jsi měl tehdy vzory, podle čeho ses učil?
Hele, já jsem se učil sám, a vzory jsem měl Suicidal Tendencies... Předtím možná ještě nějaké punkovější kapely, ale Suicidal ke mně hodně promluvili.
Pozoroval jsem tě, jak hraješ, a dost se mi líbí, že do těch pološílených kytar stavíš jednoduchou hutnou basu. Jak dáváte dohromady muziku?
Normálně, všichni to máme hozené stejně. Někdo, většinou teda kluci Homolové, přinese nápad, ten se různě točí, pracuje se na něm, až je z toho písnička. Někdy třeba i Matěj přijde s basovou linkou, ukáže, zahraje, a já se ji pak naučím. Taky máme s Fenkem pravidelně zkoušky - jenom basa a bicí, což je podle mě dost důležité - ta souhra.
Máš teď nějaké věci, které posloucháš, které tě nadchly, co se basy týče?
Člověče, ani ne. Já mám spíš rád muziku jako celek, písničky. Mám taky rád basisty, třeba toho ze Suicidal, rád si poslechnu i tydlety Marcuse Millery. Basa jako sólový nástroj se mi líbí, ale já tímhletím směrem nikdy nepůjdu. Momentálně neposlouchám skoro nic, ani rádio si nepouštím, jsem toho přesycený.
Wohnout vypadá jako docela pohodová partička. Co takhle nějaké povzbuzováky před koncertem, probíhají?
Snažím se nikdy před koncertem nepít. Jednou jsem se tak strašně ožral, že jsem nebyl schopný zahrát koncert, a od té doby to je můj strašák, že už to prostě nedělám. Snad. Při koncertě teda piju pivo, ale do doby, než zazní první tón, chci mít čistou hlavu.
Jak se vypořádáváš s věcmi, jako třeba: nikdo nepřišel na koncert nebo, že jsou lidi úplně tuzí...?
No, to, že by nikdo nepřišel, se už dneska moc nestává, ale samozřejmě se nám to stalo. Ale i pro pár lidí se musíš snažit hrát co nejlíp, a snažit se nevypadat, že tě to sere. Protože když lidi paří, svezeš se s nimi na jedné vlně, a prostě jedeš s nimi, což je nádherný pocit, který je málokdy.
Myslíš si, že je na muzice něco víc než jenom to hraní, že má muzika nějaké sdělení?

Já dělám muziku, protože mě baví, jsem u toho štastný. A baví mě bavit lidi. Jestli je tam nějaké sdělení, to ti neřeknu. To nejvíc, kvůli čemu to dělám, je bavit lidi. Nemám rád, když jdu na koncert, a kapela jenom stojí a nic se kolem toho neděje. Může to být i super muzika, ale to si můžu pustit doma z desky. Hrozně se mi líbí kapely, které dělají show, třeba Sto zvířat. Mám rád ty vjemy z muziky spojené i vizuálně.


Wohnutej

Wohnutej


Přelomíme to povídání k basáckým záležitostem. Jak cvičíš?
Přes léto jsme hodně hráli a moc jsem toho teda nenacvičil. Teď připravujeme věci na novou desku, takže snad zase začnu pravidelně cvičit. Ze začátku jsem se snažil cvičit hodně, třeba čtyři, pět hodin denně, ale časem jsem povolil, a dneska cvičím tak ty dvě hodiny, ale spíš si hraju. Pustím si třeba automatického bubeníka a hraji si s ním.
Každému muzikantovi se čas od času stane, že se něco nadře, a chce se předvést. Stalo se ti někdy, že bys přehrával víc, než jsi měl?
Měl jsem to ze začátku, že jsem chtěl hrát spoustu not, ale bylo to samoúčelné. Tehdy jsem ještě neuměl účelně použít to, co jsem se naučil, což bylo špatně.
Býváš po koncertě vyplivaný, anebo hraní fyzicky zvládáš dobře?
Jsem vždycky po koncertě moc příjemně unavený a pravidelně se mi stává taková věc, že se mi tadyhle v krku uvolní taková záklopka a teče do mě úplně všecko, co se dá pít a obsahuje to líh. Z člověka spadne nervozita a najednou je z tebe ten "bohém", což je docela fajn.
Jakou jsi měl první basu?
Moje první basa byla galaxiska, každý tady tím prošel. Koupil jsem si jí v osmnácti, tehdy jsem chtěl hrozně hrát. Na tu basu jsem hrál v první kapele, která se jmenovala Fifinka is dead. Tehdy jsem byl na civilce v karlínském divadle, kde jsme hráli s kulisákama. Vůbec jsem nevěděl, jak na basu hrát, jsem levák a držím to jako pravák, a hrál jsem dost nepochopitelně každým prstem na jednu strunu. Pak jsem zjistil, že to nejde.
Po galaxisce jsem si koupil Fénix, to byla taková růžová basa, která měla hokejku a byla výborná. Teďka jsem jí někomu daroval, nikdy bych ji neprodal. Na ni jsem hrál první koncert s Wohnout, všichni se mi smáli, že mám růžovou basu.
Pak přišlo období, kdy jsem se dostal na Ježkárnu, tehdy jsem chtěl pětistrunnou basu. Koupil jsem si Ibanez TR, a to bylo rozčarování, protože to bylo poleno, které nehrálo vůbec. Další byla KK od Krajíčka ze Slovenska, taky pětka, a taky to nehrálo. Tak jsem zjistil, že pětkovou basu nechci, že chci hrát bigboš. Pořídil jsem si prvního MusicMana od Jurkoviče, ale ten měl krátký konec, protože jsem se takhle jednou zapomněl v Akropoli do rána, odešel jsem a druhý den jsem doma zjistil, že jsem bez basy. Už jsem ji nikdy neviděl. Ta basa byla atyp, měla snímače jeden singl a jeden dělený, jako Fender. Hrála skvěle a bavila mně víc, než ta, co mám teď. Ta je taky Jurkovič, MusicMan kopie, hraje taky moc hezky. Moc bych si přál mít JazzBasse, ten se mi hrozně líbí vzhledově. Jako záložní basu mám něco od Janeckého.
Jaký máš aparát?
S jedním kámošem máme takový handl, půjčujeme si bedny, já mám velkou osmidesítkovou od Ampega, on má čtyřdesítku stejné značky, tak si to různě vyměňujeme, co zrovna kdo potřebuje. Vršek mám Carvin konec, Ampeg SVT Pro preamp, vysílačku a ladičku. Ten Ampeg je strašně dobrá věc, u toho zůstanu. Teď si chci koupit ještě jeden aparát, a ten už bude jenom můj. Konec si nechám postavit a preamp bude nový Ampeg. Musím ještě říct, že mám pocit, že ta menší bedna tlačí mnohem víc, než ta osmidesítková, ale nevím, čím to je. Spokojený jsem ale s oběma, hraje to, je toho plné pódium, a to je dobře.
Jak nahráváš basu?
Naposled jsem točil přes aparát, ale příště už budu točit zřejmě jenom do linky. Teďka jsme to točili mikrákem a linkou, a jsem spokojený s tím, jak mi to na té desce hraje. Někdy jsme točili rytmiku dohromady s bicími a pomocnou kytarou, něco točil Fenek sám, a já jsem dohrával. Ve studiu mi to docela vyhovuje. Ty první čtyři dny, kdy nahráváš, to je docela nervozita, ale ten zbytek, to je famózní období, výlety, koupačka a tak.
Abychom nezapomněli, jaké struny natahuješ?
No to je věčné hledání. Parádní struny jsou Fodery, taky DR. Mám je všechny vyzkoušené a kupuju si je podle momentální finanční situace. Když to jde, kupuju Fodery a DR a nebo taky D'Addaria, vždycky čtyřicítky.
Hraješ, kromě basy, ještě na nějaký nástroj?
Teď jsem u nás v divadle začal hrát na susafon, to je parádní věc. Jednou jsme se takhle po premiéře trochu cinkli, vzali ty nástroje a zkusili na to zahrát, vlastně jenom ty alikvóty, a mně to úplně učarovalo, a teď přemlouvám chlapíka, co na to v divadle hraje, aby mě na to učil.
Takže se jednou může stát, že Wohnout vystoupí se susafonem?

No to by bylo moje největší přání! Od té doby, co jsem to vzal do ruky, mě hrozně berou balkánské kapely. To je vlastně asi jediná muzika, kterou teďka poslouchám.
Máš nějaký hudební sen?
Hele, mně se to všechno odvíjí od kapely. Svůj vlastní hudební sen nemám, chci abychom dělali dobré písničky s čistým svědomím, aby to šlapalo ještě nějakou dobu. Rozhodně nechci někdy v padesáti poskakovat na pódiu jako Janda, to teda ne. Lákají mě i jiné věci, hlavně cestování.



Psáno pro: časopis Muzikus 2003/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Wohnutej~16~listopad~2003/

Komentáře

celkový počet: 1

Nonšalantní Alabastr  Alabastr is Back!!

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.