přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraVyšlo to! - rozhovor s Ritchie Blackmorem a Candice Night

1.4.2009 | Autor: Karel Růžička | sekce: pro muzikanty - články

Blackmore's Night

Blackmore's Night


... tak takováhle kapela, ta už mi nesmí na voči, mě stačilo to docela, údivem zdvihám vobočí,
mám rád tvrdou muziku, z který brní hlava uši, mají ale hroznou kliku tihle divní teplí hoši,
že jsem tolerantní, že jsem tolerantní, já bych je hned nestřílel, ať jsou blbě naživu,
nejradši bych je viděl, jak si hledaj vobživu, nejlíp u nás v Kolbence,
rozšláp bych jim kytaru, když neuměj hrát po staru,
když neumějí sólovat jako Ritchie Blackmore, jako Ritchie Blackmore...
(skladba Koncert, Lesik Hajdovský – Manželé)


Tahle éra kytarových sól Ritchieho Blacmora, o kterých se tu zpívá, zdá se, že definitivně skončila s jeho odchodem od skupiny Deep Purple. Ritchie se svou přítelkyní Candice Night je plně vytížen projektem s názvem Blackmore’s Night. Vytočil jsem číslo Ritchieho a Candice a s napětím poslouchal vyzvánění na druhé straně linky. Věděl jsem, jak je Ritchie náladový, jak to s jeho interview často dopadá, a doufal jsem, že se mi nějak podaří, aby se rozpovídal. Na druhou stranu se mu ani nelze divit. Donekonečna omílat tisíckrát profláklé příběhy z éry Párplů.

Haló, je to dům Ritchieho Blackmora?
R: ... né, tohle je dům Candice Night.

... skvělý začátek! Volám z Čech z hudebního časopisu Muzikus.
R: Nazdar, jak se daří?

Skvěle, a tobě?
R: Taky skvěle, čekám, až to na mě přijde a půjdu na velkou...

Tak, a je po všem a tohle bude jediná sarkastická věta, kterou se mi podaří z Ritchieho dostat...

Chtěl bych vám položit několik otázek. Prosím tě, je Candice vedle tebe?
R: Jó, myslím, že je tady vedle.
C: On jen kecá, jsme tu oba, jak se máš?

Jsem šťastný, že aspoň někdo se mnou mluví vážně. Proslýchá se, že miluješ fotbal, co máš radši, fotbal, anebo hudbu?
R: Samozřejmě muziku, fotbal je jenom hobby.
C: Hudba je můj život.

Je pravda, že jste se s Ritchiem potkali na fotbale?
C: Jo, to je fakt. Pracovala jsem pro jednu rádiovou stanici a tam mne požádali, abych uspořádala fotbalový zápas pro charitu. Byl tam Ritchie a ten měl ve svém týmu skvělé sportovce, profesionály, a můj tým byl prostě strašný. Měla jsem tam lidi, co nebyli zrovna špičkoví atleti, a tak jsme to strašlivě dostali a já jsem po tom nářezu šla pogratulovat Ritchiemu k vítězství. Dali jsme se do řeči a od té doby jsme spolu. A je tomu devatenáct let.

Ty jo.
C: Přesně tohle si říkám i já...

Ale Ritchie mlčí a neslyším žádný wow! Tak nevím, co on si o tom všem myslí...
C: Ritchie, co ty na to?
R: Bylo to přesně takhle, vyšla z davu a byla krásná. Tak jsme pak šli na panáka.

A byl to jeden, anebo víc panáků?
R: Měli jsme jich hodně.
C: Ritchie nikdy nezůstal jen u jednoho.
R: Byla to sranda, protože ona vypila mnohem víc whisky než já.
C: Chtěla jsem se ukázat, vypadat cool...
R: Furt to nechápu, co toho vypila, protože whisky ji nejela.
C: Vždy jsem se rozhlídla kolem, a když se nedíval, vylila jsem skleničku pod stůl.

Asi to byla taky nervozita, potkat se s takovou hvězdou, co říkáš?
R: Přesně tak, byl jsem z toho vedle, potkat takovou hvězdu.

Prosím tě Candice, ty nejenom zpíváš, ale hraješ i na středověké dechové nástroje.
C: Ano, hraji asi na deset různých středověkých a renesančních dechových nástrojů. Bombard, různé středověké píšťaly, plátkové dechy, zobcové flétny, irské píšťaly... A taky hraju na niněru. Na ni hraje i Ritchie, tak někdy hrajeme v duu.

A kdo je na niněru lepší a rychlejší?
C: Ritchie, samozřejmě, jako ostatně ve všem...
R: Candice má přirozený talent na všechno, ale moc necvičí protože je lenivá. Nikdo neví, jak vlastně může hrát na všechny tyhle nástroje, aniž by cvičila.

A co ty, stále cvičíš?
R: Cvičím hodně, na kytaru hraji neustále. Je to pro mě jako dýchání. Tak dvě tři hodiny denně. Prostě hraní miluju.

To jsem rád, že tě mám konečně taky na lince. Všichni vědí, že jsi dostal první kytaru, když ti bylo jedenáct, ale pamatuješ si, co to bylo za kytaru?
R: Byla to kytara Framus, německá kytara. Pak jsem měl kytaru Hoffner, další německá kytara a další už byla kytara Gibson a pak jsem šel do Fendra.

Jestli se nemýlím, v roce 1968 jsi založil Deep Purple s Johnem Lordem. To se všeobecně ví, ale jak jsi se potkal s Lordem? Byli jste přátelé, anebo jste se jen tak náhodně potkali?
R: S Lordem jsem se potkal v baru pro homosexuály.

Cože?
C: (smích) To začíná být zajímavý příběh...

Poslouchám...

Blackmore's Night

Blackmore's Night


R: Ne, to bylo takhle. Byl jsem v Hamburku a dostal jsem telegram od Chrise Curtise ze skupiny The Searchers, měli hity Sweets for My Sweet, Needles and Pins... pamatuješ je? Byla to taková popíková kapela v Anglii, líbilo se mu, jak hraju, a ať založím skupinu. Poslal mi teda telegram, ať se sbalím a přijedu do Anglie. No, a tam jsem se díky němu potkal s Johnem Lordem. Takže díky Chris Curtisovi. Nebýt něj a The Searchers, Deep Purple by nikdy nevznikli.

A kdo přišel s tím jménem Deep Purple?
R: Já. Každý měl nějaký ten název a hodili jsme je do klobouku. Někdo tam dal Roundabout, další myslím The Hill, další The Best a já tam dal Deep Purple.

Mělo to nějaký hlubší význam?
R: Líbilo sem mi, jak to zní, a hlavně v těch letech frčela jména kapel s dvěma slovy jako například Pink Floyd a tak... a pamatuji si taky svoji babičku, která hrála na piáno skladbu s tímhle názvem, bylo to něco jako osudové znamení použít tenhle název.

Jsi znám, kromě mnoha jiných věcí, jako jeden z autorů nejznámějších kytarových riffů v historii elektrické kytary. Kdybych se tě zeptal, zda bys mi řekl tři nejlepší riffy, které jsi napsal, které by to byly?
R: Myslíš ty, co mám nejradši? No, jeden z mých nejoblíbenějších, které bych dal na první místo, by byl riff Gates of Babylon, pak dobrej byl Ariel a Stargazer. Gates of Babylon a Star Gates jsem napsal pro violoncello. Ne, že bych na něj hrál nějak dobře, ale tohle bych na kytaru nehrál, protože by to znělo moc jednoduše. A je dobré, když umíš hrát i na jiný nástroj, protože ti to umožňuje jiný způsob vyjádření.

Ještě k těm riffům. Prý riff Smoke on the Water je obrácená verze Beethowenovy Páté symfonie. To ale není pravda, to je jen pověst, že?
R: Jo, to je vtip, co jsem naschvál řekl v interview na CNN. Moji kámoši se mohli potrhat, protože mnoho lidí se pokoušelo dát to takhle nějak dohromady. Ne, tenhle riff vznikl naprosto spontánně, je to jednoduchý riff. Hrál jsem s Ianem Paicem, jen my dva, ostatní někde byli nebo něco dělali a já mu povídám: „Něco zahrej, hoď tam nějakej rytmus,“ měli jsme zvukovku a on začal tím rytmem a já k tomu doplnil ta kila a takhle to vlastně vzniklo... (smích), jen bicí a já na kytaru.

A ten název, to vzniklo jen tak zčista jasna?
R: S tím názvem přišel Ian Gillan ve spojení s koncertem Franka Zappy... ale pokud jsi Dylanův fanda, v jedné jeho písni je použito spojení smoke on the water“, sakra, jak je to dál... jak je to dál?
C: Je to písnička s názvem The Man in the Long Black Coat: „... smoke on the water it’s been there since June...“

Stále ještě hraješ na violoncello?
R: Ne, ale teď zase hraji na spoustu jiných nástrojů, například středověkou harfu, niněru, mandolu, na tu hraji skutečně hodně, a taky na mandocello.

Mnoho čtenářů Muzikusu jsou aktivní muzikanti a jistě by je zajímala spousta věcí ohledně tvých aparátů a sestav, co jsi během let používal třeba pravě s Deep Purple, kytary, efekty... Slyšel jsem například o tvém stratocasteru, ktery jsi vysmirkoval mezi pražci a jednoho dne, když jsi potřeboval přepražcovat kytaru, tak ti kytarář přehobloval i celý hmatník, a to tak, že se krk ztenčil natolik, že se tvá kytara stala nepoužitelnou.
R: Jo, to je úplná pravda. Způsob, jakým vytahuji struny, mi úplně nevyhovoval, protože mi nějak struny uhýbaly pod prsty, tak jsem si říkal, že když hmatník mezi pražci vždycky trochu prohloubím, tak to bude lepší a prsty budou mít lepší a pevnější podporu. Tak jsem zakryl pražce, abych je nezničil a postupně jsem smirkovým papírem udělal ty prohlubně. Šílená práce. Ten člověk si myslel, že to je tak vyhraný, a tak mi to sjel všechno do roviny, dal nové pražce a bylo po kytaře... Fender z třiasedmdesátýho roku.

Taky se traduje, že jsi používal nějaké zařízení, které jsi vyrobil z hlavy od magnetofonu, a hnal jsi přes to zvuk z kytary, a pak do zesilovače. O co vlastně šlo?
R: Jo, to jsem měl v domě starej magneťák Aiwa, který jsem koupil v roce 1968, na nic moc mi nebyl, tak jsem si řekl, že zkusím propojit přes hlavu zvuk kytary, jednoduše „in and out“, a dalo mi to krásnej sustain a mohl jsem dát pořádnej „overload“ (magnetofony z té doby měly manuální nastavení úrovně) jednoduše použitím tohohle magneťáku. Taková šikovná věcička.

To sis vyrobil sám?
R: Pracovalo to tak dobře, že například staré fuzz boxy sice dávaly mnoho distortionu, ale s intenzitou nešlo pracovat, což jsem já chtěl. A ten tón jsem měl přes ten magič krásně hutný. Čím víc efektů požíváš, tím je tón slabší, nemá to koule, zvuk sám o sobě trpí a vlastní signál se tím prostě oslabuje a ochuzuje. Z nějakého záhadného důvodu se zvuk přes magneťák neztenčoval a dodnes mi to nikdo moc nevysvětlil, proč to tak je... Měl jsem později různá zařízení s úplně stejným zapojením jako v tom magneťáku, ale nepracovalo to tak dobře, bylo to hodně blízko, ale nebylo to úplně ono a nikdo neví vlastně proč.

Tak jsi to alespoň patentoval?
R: Ne, protože na trhu je tolik různých krabiček, které umožňují tolik věcí... Mám přítele v Německu, který mi vyrábí různé krabičky, a ten zvuk je hodně blízko toho, co očekávám. No, možná to patentuju, uvidíme.

Dobře, to máme zvuk z kytary do krabičky. A pak už byl jen zesilovač? Jaký zesilovač jsi používal a který ti nejvíc vyhovuje?
R: Musím se ti přiznat, že mi trvalo strašně dlouho zamilovat se do marshallů. Od roku 1968 do roku 1970 jsem chodil do továrny, Jim Marshall byl můj kámo a měl továrničku v Ealing v Londýně, kde pracoval Mitchell, bubeník. Chodil jsem tam, povídal si s Jimem a on se pustil do toho zesilovače. Prostě jsem chtěl používat zesilovače Marshall. Vypadaly tak dobře a byly tak velký! Mě se ze začátku vůbec nelíbil zvuk, co z nich lezl. Tak jsem chodil do vývoje za hlavníma dvěma technikama a říkal jim, ať s tím něco dělaj, že je to moc basový, a ať tam přidaj výšky. Tak vždycky, když jsem tam byl, zapnul jsem kytaru a během toho, jak jsem hrál, tak oni tam pořád něco přidávali a letovali. A to tak dlouho, až se mi to líbilo. Tak jsem se tam pořád vracel. Snad třikrát čtyřikrát a ono už jim skutečně začalo ze mě hrabat. Říkali: „Vem na to jed, že kdybys to nebyl ty, tak pro nikoho jinýho bychom to nedělali.“ A všechny ženský, co dělaly na lince, si stěžovaly, že nebudou pracovat, dokud já tam budu hrát. Byl to strašnej rachot, musel jsem to zkoušet a hrát naplno.

Co struny, experimentuješ, anebo používáš něco stabilně?
R: V sedmdesátých letech jsem používal struny Picato. Radil jsem se s Ericem Claptonem a on mi je poradil. Teď používám D’Addario, na elektriku 010 a na akustiku medium.

Chtěl bych se posunout od Deep Purple k tvému projektu Blakmore’s Night. Kdy to začalo?
R: 1556

1556, aha, tak to už chápu, proč hraješ tak dobře...
R: No, to je období, které mne velice zajímá, a líbí se mi. Hudební období z let kolem roku 1550.

Kam byste zařadili hudbu, kterou teď hrajete? Akusticko-renesanční hudba?
R: Akustickorenesančněrokovofolkovopohanskovulkanická hudba. Takovej mix všeho. Hudba, kterou poslouchám nejvíce, je z období renesance. Instrumentální hudba. A středověká hudba.

Myslíš, že se ještě někdy vrátíš k rock and rollu?
R: Jo, většinou v pondělí ráno se k němu vracím a rock and roll hraju.

Abych ti řekl pravdu, moc se mi nechtělo volat ti v pondělí a dělat rozhovor, protože pondělky jsou na tohle nejhorší, nemyslíš?
R: Záleží na tom, jakou máš právě stolici... ne, teď vážně. Nějak to nerozlišuju. Můžu ti říct, že máme slabost na to hrát v Evropě, zejména v Německu, Čechách, Polsku a v Itálii, no a samozřejmě v Anglii. Ale pro Čechy máme zvláštní slabost. Hráli jsme například v Českém Krumlově, před tím jsme nikdy o tomhle městě neslyšeli.
C: ... to město je prostě překrásné, ty cesty z kočičích hlav a domy a okolí... Všichni znají Prahu, a ta je samozřejmě krásná, ale Český Krumlov nás dostal.

Kde nejradši vystupujete?
R: Vlastně kdekoli, samozřejmě v Evropě, ta má k tomu blízko, ale třeba i v Americe, která z té doby nemá nic. Jsou skupiny lidí, které zajímá tahle hudba a vše co se týká této doby. A někdy se nám zdá, že mají právě tihle lidé i větší radost tuhle hudbu slyšet, protože pro Evropany je to jaksi samozřejmá záležitost. Do Evropy jezdíme tak třikrát čtyřikrát do roka a mně jako Angličanovi je samozřejmě tenhle kout světa velmi blízký. A věříme, že je v Americe stále více a více lidí, co se touží s touhle hudbou a tímto obdobím blíže seznámit. Před týdnem jsme vydali naše nové CD Secret Voyage. Je to taková paralela našeho putování světem s touhle muzikou. Takže taková galská loď plující k Měsíci. Měsíc přitahuje mnoha různými směry. Měsíc v našem životě a hudbě hraje nesmírně důležitou roli.
Když mluvíme o Měsíci, tak musím říct, že nevěřím, že Američané na Měsíci přistáli. Na to je spousta důkazů, nevím jestli jsi měl možnost vidět nějaký dokument.

Když budeš mluvit o těhle věcech , spousta lidí si bude myslet, že jsi magor...
R: Já říkám, podívejte, pokud by tam skutečně Amíci byli, byl by tam i McDonald’s, byla by tam spousta podobných sraček, Sony by tam třeba mělo hlavní sídlo. Protože je Měsíc pořád tak krásně čistej a neporušenej, to je pro mne nejsilnější důkaz, že tam nebyli. A jen doufám, že nikdy ani nebudou.

No, myslím, že tuhletu pasáž asi vynechám, pokud si tedy vysloveně nepřeješ, aby to tam bylo.
R: Ne, ne. Určitě to tam dej, protože tomu skutečně takhle věřím a je to kontroverzní. A já jsem rád kontroverzní. Lidé se se mnou rádi přou o spoustě věcí a říkají, že ten starej Blackmore snad dětinští anebo je už úplnej blázen. Tak chci dostát svému bláznivému image. Odkud vlastně voláš?

Z malé vesničky kousek od slovenských hranic.
R: Na Slovensku mají taky spoustu překrásných hradů a zámků, doufám, že třeba tam taky někdy budeme hrát, musíme to nějak společně zařídit.

Psáno pro: časopis Muzikus 2008/09

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Vyslo-to-rozhovor-s-Ritchie-Blackmorem-a-Candice-Night~01~duben~2009/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.