Zahajovací ceremoniál Warwick Bass Campu měl zanedlouho začít, a tak nás všechny účastníky pustili úzkým průchodem vstupní halou do Framus & Warwick Music Hallu. V tom mi v davu někdo zezadu šlápne na patu a řekne „sorry“. Otočím se a za mnou Victor Wooten! Tento zážitek si budu navždy pamatovat.
Když jsem ho zaregistroval vůbec poprvé, pamatuji se, že se mi jeho hra vůbec nelíbila. Po nějaké době jsem zjistil proč. Je prostě moc dobrej! Dokázat zahrát kousek takovou technikou, že si myslíte, že to není vůbec možné, není však pouze jediná disciplína, ve které Wooten vyniká.
Jeho přirozená muzikalita, duševní klid, který je cítit v jeho hře, groove, a především přístup z něho dělají to, proč patří k nejrespektovanějším muzikantům planety vůbec. Pokud při sledování jeho hry opravdu proniknete do jeho přístupu a hodnot, nebudete se snad chtít učit od nikoho jiného. Což je podle mě ale na druhou stranu nebezpečné, protože od Victora se učí téměř celý basový svět, ať už mladá či starší generace. Když jsem se dozvěděl, že s ním mám udělat rozhovor, měl jsem docela strach a den před rozhovorem jsem téměř nespal, tak moc pro mě rozhovor s ním znamenal. Nechtěl jsem se ptát Victora na věci, které jsou k dohledání v jeho školách či na internetu. Jeho pohled na určité věci mě opravdu velmi zajímal a on naprosto skromně, ochotně a v klidu odpovídal. Shodou všech náhod byl zrovna tento týden u nás na Berklee, já jsem však na jeho workshop už jít nemusel. Co jsem chtěl vědět, dozvěděl jsem se v tomto rozhovoru. Věřím, že informace budou poučné pro kohokoli, stejně tak jako pro mě. Zde tedy přináším úryvek z baskytarové a vůbec celkově muzikantské bible a pár drobností navíc.
Hrál jsi nebo hraješ na nějaký jiný nástroj, který ovlivnil tvou hru na basu nebo tě inspiruje?
Ano. Začal jsem s basou, když jsem byl hodně malý kluk. Takže basa byla můj první hudební nástroj. Ale když mi bylo asi jedenáct, tak jsem také začal hrát na violoncello. To mi hodně pomohlo. Pomohlo mi to ke čtení not, ale také mě to naučilo vnímat melodie a fráze díky hře smyčcem. Vlastně umím alespoň trochu hrát na všechno, co má struny.
Určitě máš nějaké jiné hudební vzory kromě basistů, kteří tě inspirovali.
Jistě. Každý muzikant inspiruje. Když jsem byl hodně mladý, poslouchal jsem dost bubeníky a zkoušel jsem bubenické prvky vdechnout do basy. Z tohoto můj styl dodnes hodně vychází. Hodně mých rytmů pochází právě z poslechu bubeníků. Také miluji indické perkuse, jsem velmi ovlivněn těmito dost odlišnými rytmy. Ale také jsem vyrostl na poslouchání fusion a jazzové hudby, kde byly spousty skvělých pianistů, kytaristů nebo hráčů na dechové nástroje. A samozřejmě zpěváci. Protože basa není sólový nástroj a nemůže být vedoucí linkou v kapele, je opravdu nutné poslouchat jiné muzikanty.
Jaký je tvůj názor na čerpání hudebních inspirací a sebevzdělávání se na internetu? V čem to má dnes podle tebe mladá generace lehčí a v čem naopak těžší?
To záleží na dané osobnosti. Něco, co je pro tebe snadné, by mohlo být zase těžké pro mě. Díky internetu je tu mnohem více příležitostí najít si cokoli, co se ti líbí. To ale neznamená, že ti to vždy věc ulehčí. Protože vyhledat si něco, co chceš, je dnes tak lehké, že to může udělat věc těžší. Pro mě a lidi přede mnou byla hudba něco mnohem vzácnějšího než dnes pro tvoji generaci. Pokud jsi chtěl vidět koncert, bylo to něco opravdu výjimečného. A protože to bylo vyjímečné, měli jsme z toho jednoduše víc. V tomto smyslu si tedy myslím, že jsem se naučil z koncertů víc, než se mladí učí z koncertů dnes. Příležitosti k učení se z koncertů jsou dnes stejné. Nemohl jsem si zmáčknout tlačítko, abych viděl Stanleyho Clarka, Marcuse Millera... Musel jsem jít na jejich koncert a to byla velmi speciální příležitost maximálně jednou do roka. Takže jsem sledoval opravdu vše na koncertech. Nikdo nemá příležitost jít na takové koncerty každý den. Ale i v České republice můžeš na nějaký takový koncert jít. Já jsem v Česku byl, stejně jako Stanley nebo Marcus. Jezdíme sem jednou za rok nebo za dva roky, takže na nás můžeš jít.
Ale - není to tak výjimečné jako tehdy pro nás, protože si můžeš zmáčknout tlačítko už před koncertem. Takže je jednodušší někoho vidět, ale myslím si, že to dělá hudbu pro muzikanta méně vzácnou. V dnešní době děti nemusí šetřit peníze, aby si koupily nahrávku. Musel jsem jako dítě hodně pracně šetřit, abych si mohl koupit novou desku Jaca Pastoria nebo cokoli podobného. Zmáčknu tlačítko, a mám to zadarmo, a automaticky se očekává, že zadarmo i dám, to je dnes samozřejmost. V tomto smyslu je to všechno lehčí, ale z druhé strany to také dělá věc těžší, protože to dělá věc méně výjimečnou, a myslím, že z toho máme méně. Ta příležitost mít všechno, co jsem měl já jako dítě, je stále zde, ale když věci děláš pouze hlavou a bez srdce, neznamená to tak mnoho - není to výjimečné.
Fascinuje mě tvůj groove. Musel jsi ho hodně cvičit? Myslíš, že se dá groove naučit, nebo ho musíš mít prostě v krvi?
Ne, nemusí to být v tvé krvi. Stejným způsobem se já mohu naučit česky. Nemusím to mít v krvi, abych se to naučil. Pokud to mám ale vrozené, dostává se mi to do krve. Pokud to nemám vrozené, musím se snažit o to, aby se to pro mne stalo přirozeným později. Ale ano, můžeš se naučit cokoli. Můžeš se naučit groove a cokoli jiného. Je to stejné, jakobych se já učil tvůj přízvuk, ale ty ses ho učit nemusel. Tím myslím, že ses ho samozřejmě musel učit, ale bylo to pro tebe lehčí, protože ten proces učení byl pro tebe přirozený. Je to tím, že všichni kolem tebe mluvili tím samým jazykem. Pro mě bude proces učení se tvému jazyku nepřirozený, ale stále se ho mohu naučit. Takže groove se můžeš naučit, ale pokud nevyrůstáš s daným typem groovu, může to být těžší. Já jsem vyrůstal se čtyřmi staršími bratry a všichni jsme vyrůstali na groovující hudbě, jako je soulová hudba a r ‘n’ b, což je všechno hudba o groovu a tanci. Takto jsem se to naučil, takže grooving je v mé krvi. A také pokaždé když hraji, mým hlavní zaměřením je groove. Pro mnohé basisty je zaměřením sólování, technika nebo vytváření neuvěřitelných harmonií. To je dobré. Moje hlavní priorita je groove. Pro groove, který já chci vytvářet, potřebuji techniku, ta mi pomáhá, hudební teorie také. Znalost tónů na nástroji, to mi vše pomáhá. Cílem toho všeho ale je, aby song lépe groovoval. Groove je tedy to hlavní, po čem jdu.
Vždy jsem na tobě obdivoval, že přes svou neuvěřitelnou techniku vždy dokážeš dělat hudbu, a všiml jsem si, že hodně spolupracuješ s publikem.
Děkuji. Ano, hudba je pro mě jako konverzace. Je to hodně o komunikaci a naslouchání lidem. Pokud jsem na pódiu a je pod ním publikum, je pro mě publikum jako další člen kapely. Co tím myslím, je, že nehrají na nástroj, ale ovlivňují hudbu. Oni hudbu mění. Takže když na pódiu hraji, naslouchám lidem, cítím je. Je velmi, velmi důležité vnímat posluchače. Protože bez nich nemám energii. Posluchači mě inspirují, ale nejen při sólování. Ovlivňují i hlasitost hudby, tempo hudby, dají mi vědět, kdy mám zrychlit či zpomalit, hrát tiše či hlasitěji. Publikum může ovlivnit mnoho věcí.
Pojďme si popovídat o tvém vybavení. Fodera je tvoje značka už roky. Všiml jsem si, že má docela dost knoflíků a hýbátek, k čemu přesně jsou?
Mám tam knoflík na hlasitost a tónový knoflík, celkový pro celou basu. Dále tam jsou knoflíky na basy, středy a výšky. Mám tam také přepínač na aktivní a pasivní elektriku. Pak mám přepínač standby, tím můžu celou basu vypnout, a nemusím díky tomu pro vymutování basy sahat na hlasitost.
Do jaké míry používáš tyto možnosti a korekce při hře?
Používám je v podstatě celou dobu. Nemusím pořád chodit k zesilovači, všechny korekce si dotvářím na base. Pokud hraji basovou linku, používám tlustějších spodků, aby se lidé roztančili. Když jdu nahoru na sólování, udělám si tenčí zvuk, který se přiblíží lidskému hlasu. V naprosté většině případů mám zapnutou aktivku.
Jaké struny používáš?
Moje struna G je čtyřickítka. Takže .40, .55, .75 a .95. Ale mám i basy, na kterých jsou hrubší struny, takže když nahrávám, můžu dostat podle potřeby i odlišné zvuky.
K tvým extrémnějším technikám, jako je třeba double thumbing-plucking, bude třeba nejspíš nízký dohmat. Mohl bys popsat, jak to máš s dohmatem?
Používám dohmat, který je pro mě dobrý. Pro tebe by třeba byl moc vysoký nebo příliš nízký. Pro mě je perfektní. A s tou technikou to máš asi takhle: Používám techniku, která mi dovolí to, co chci říct prostřednictvým své hudby. Chtěl bych tě ujistit, že mám mnohem více techniky, než si myslím, že vůbec potřebuji. Je to jako když zvedáš pět set kilo. Nemáš v plánu zvedat každý den pět set kilo. Ale když uzvednu těch pět set kilo, zvedání dvou set kil je lehké. Takže proto jdu hodně po extrémní technice. Potom je všechno jednoduché.
Jak moc se zajímáš o své vybavení? Stále hledáš nové zvuky, nebo už máš vystaráno?
U mě je to spíš víc o hudbě a tom, abych měl nástroj, který mi dovolí zahrát to, co potřebuji. Ale pokud dostanu nový nápad a potřebuji něco nového, tak to zkouším najít. Anebo za mnou prostě někdo s něčím novým přijde, třeba s pedálem, a já to rád zkusím. Zajímají mě ty nové věci. Vždy jsem se snažil jít kupředu, ale zároveň jsem naprosto šťastný s tím, co mám. Rozhodně nejsem úplný blázen do hledání nových věcí, ale vždy rád něco vyzkouším.
Dobrá. Jaká basa byla vůbec tvá první?
Moje první basa byla Unovox. Vypadá jako Hofner od Paula McCartneyho, stále ji mám. Pokud se podíváš na přední obal mé nahrávky What Did He Say?, tak tam ji uvidíš.
Jeden ze studentů tady na Bass Campu mi doporučil tvoji knihu. Mohl bys mi o ní něco málo říct?
Jistě. Jmenuje se Music Lesson. Lidé ji po mě chtěli a žádali mě, abych knihu napsal, když jsem učil na kempech nebo dělal workshopy. Když se lidem líbilo, co říkám, říkali mi, že bych měl napsat knihu. Já ale odmítal s tím, že pokud někdo chce knihu, ať ji napíše sám. Ať se to všechno naučí tak, že už to nebude, jak Victor říká, ale jak to říká ten daný člověk. To jsem opakoval po mnoho let, dokud jsem si jednoho dne neuvědomil, že můžu napsat příběh. Neměl jsem zájem napsat knihu, kterou by lidé brali příliš vážně. Nechtěl jsem žádný manuál Victora Wootena nebo něco takového. Nechci nikomu říkat, že tato či jiná cesta je správná. Chci jen předat myšlenky, tak abys měl možnost volby a sám si zvolíš tu správnou cestu. Takže když to shrnu, napsal jsem knihu, která je jen příběh. Je to fikce nebo novela o učiteli a studentovi, a tak v tomto příběhu můžu říct cokoli, co chci. Můžu tam vložit vlastní ideje, které tě nutí přemýšlet, ale nemusím to obhajovat, nemusím se hádat, jestli je to všechno pravda, nebo ne. Je to prostě jen příběh jako Star Wars nebo Avatar. Ale ty lekce jsou skutečné.
Studoval jsi hudební teorii od samého začátku?
Ne. Teorie přišla až později. Je to jako když se učíš mluvit. Učit se číst, abecedu a slovesa musíš až postupně potom. Neděláš to první, prvně se učíš mluvit. To je správná a nejpřirozenější cesta. Můj názor je ten, že pokud se lidé snaží učit se hrát a studovat teorii a čtení not od začátku zároveň, zpomaluje je to. Prostě ať jen hrají a ať se tím v prvé řadě baví. Proto se pak často stává, že mnoho lidí se učí hrát a k tomu se učí příliš moc věcí zároveň, až se to pak pro ně stane frustrující, že toho později nechají a skončí. Prostě jen hrát, bavit se tím, je to jako dětská řeč a smích. Ať to dělají takhle roky, teorii ať se učí později. Teorie později velmi pomůže, ale nepomůže, pokud se ji začneš učit příliš brzy.
Moc ti děkuji za tvůj čas a rozhovor!
Děkuji! A samozřejmě se můžete dozvědět víc na www.victorwooten.com nebo na Facebooku. Zde jsou také informace o mých táborech, které dělám už patnáct let. Takže kdokoli může přijet a dozvědět se víc!
www:
