přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

klávesyVelký muž za klaviaturou - Scott Kinsey

28.12.2002 | Autor: Kamil Bukověcký | sekce: pro muzikanty - články

Velký muž za klaviaturou – Scott Kinsey

Velký muž za klaviaturou – Scott Kinsey

Tento rozhovor se nám podařilo pořídit před pražským vystoupením kapely Tribal Tech, která má v jazzovém světě významné jméno už dlouhou dobu. Hlavními protagonisty jsou kytarista Scott Henderson a baskytarista Gary Willis. Když Tribal Tech v roce 1991 hledali klávesistu, byl jim doporučen mladý talentovaný absolvent Berklee univerzity, Scott Kinsey.


Scott pochází z amerického Bostonu a díky svým rodičům se od mládí věnoval hře na piáno. Po střední škole studoval na již zmíněné Berklee, kterou úspěšně ukončil v roce 1991. Rok po absolvování byl časopisem Keyboard nominován na ocenění největší mladý talent. Za svou kariéru se podílel na přinejmenším dvaadvaceti nahrávkách různých interpretů. Během této doby se ve studiích i na pódiu setkal s významnými instrumentalisty, k nimž určitě patří např. Robben Ford, Dennis Chambers, Bob Belden, Vinnie Colaiuta, Patrick Gallois a další.

Hudba a já. Co bys k tomu v krátkosti řekl?
Jsem z hudební rodiny. Můj otec hraje taky na piáno. Když jsem byl malý kluk, často jsem ho poslouchal, protože s kamarády zkoušeli u nás doma. Takže ten prvotní zájem o hudbu u mě vznikl díky němu. No a poněvadž hrál s kapelou na klávesy, je ze mě dneska klávesista.
Nutil tě?
Ne, to vůbec ne. Chodil jsem na hodiny klavíru, ale moc jsem jako kluk necvičil. Ten zájem vznikl spontánně a otec měl dost rozumu, aby mi to nezkoušel otrávit nějakým donucováním. U dětí to tak snad ani nemůže fungovat. Navíc si myslím, že můj otec nebyl ten typ ambiciózního rodiče, který chce mít doma Mozarta za každou cenu. Na druhou stranu mě v tom všem dost podporoval. Ale nenutil.
Kdy jsi začal hrát v kapelách?
Začal jsem hrát hodně brzy. Byl jsem asi tak v šesté třídě, tedy asi třináctiletý. Vždycky jsem vlastně hrál s hudebníky, kteří byli starší než já. No, však se schválně koukni, s jakými staříky hraji dneska. (smích).
Pořád to bylo tak nějak posunuté. Když jsem byl na základce, mí spoluhráči už byli na střední. Když jsem byl na střední, kámoši se plácali na vysoké. No, pravda, dneska už jsem "starší" pán (32 let), takže už nebývám pokaždé nejmladší v kapele.
Kde a jak ses učil hrát?
Když jsem byl kluk, chodil jsem na piáno. Takže by se dalo říci, že nejdříve jsem se dostal ke klasickému piánu. Jenže jsem moc necvičil, takže jsem se pochopitelně nemohl daleko prokousat. Spíš jsem si vždycky jenom tak brnkal, zkoušel jsem různé zvuky - zkoušel jsem se přidat ke zvukovému pozadí. Nikdy mi moc nevadilo, jestli mi do toho hraje rádio, nebo někdo něco v pokoji dělá. Vlastně jsem se už tehdy pohyboval improvizačním směrem. K jazzu jsem se pak dostal na střední škole, když jsem si našel učitele, který mě do toho světa uvedl.
Já jsem tu muziku už dříve poslouchal a zkoušel jsem, jak z toho piána dostat ten zvuk a feeling. Moc mi to ale, popravdě řečeno, nešlo. Tenkrát mi ten rok výuky hodně pomohl. Později jsem pokračoval na Berklee.
Jakým způsobem tvoříte muziku v Tribal Tech?
V poslední době, mám na mysli období posledních dvou alb, je Tribal Tech naprosto demokratická kapela, kde si každý hraje, co ho napadne. Pak to tak taky vypadá (smích). Ne, ale vážně. Když jsme naposled nahrávali, prostě jsme se jen tak sešli ve studiu. Nikdo neměl v podstatě nic napsané a jen jsme si tak jamovali. Takhle jsem to vlastně vždycky dělal, pokud jsem hrál někde v kapele.
Jak vytváříš sólo? Přemýšlíš při tom o hudební teorii, nebo to prostě běží tak, jak se chce prstům?
Já vlastně ani nevím. Je to určitá kombinace, která vzniká z toho, co slyším okolo sebe a jak se cítím. Zkouším prostě hrát melodie a pokouším se co nejvíc vyhýbat lickům, nebo postupům, které jsem se dříve naučil.
Na druhé straně mám samozřejmě ponětí o hudební teorii, harmonii a stupnicích, ale to všechno je spíš v pozadí. Občas mi projde hlavou něco jako: "A teď bych tam mohl strčit zmenšenou," ale jinak si s tím moc hlavu nelámu.
Co děláš, když zrovna nejsi s Tribal Tech na turné, nebo ve studiu?
Moc volného času nemám. Vlastně skoro vůbec žádný. Pořád na něčem pracuji, hraji v různých kapelách a taky píšu vlastní muziku. Minulé léto jsem taky spolupracoval na soundtracku k filmu Oceans 11, což pro mě byla velká a příjemná změna.
Na jaké nástroje hraješ?
Používám v podstatě nástroje dvou firem - Yamaha a Clavia Nord. Docela mi ta kombinace vyhovuje. Každý z těch nástrojů je úplně jiný, takže se navzájem výborně doplňují.
Vidím, že s sebou pořád taháš ten vozíček? Co tam máš? Svačinu?
Směje se. Nó, to taky. A navíc notebook a další mašinky ke klávesám. A taky přehrávač.
Co posloucháš za muziku?
Poslouchám spoustu muziky. Však ti to vlastně můžu ukázat. (Scott vytahuje z tašky na kolečkách nějaký přehrávač. Bohužel přesně nevím, co je to za mašinku, ale v každém případě tam má spoustu nahrávek. Namátkou si vzpomínám na Björk, Milese Davise a ... dál fakt nevím, byla toho hrozná spousta.)
Je ti třicet dva, takže toho máš hodně před sebou. Jaké máš plány?
Já si hodně vážím toho, že můžu hrát s takovými muzikanty, jako je Scott, Garry a další. Je to pro mě samozřejmě velká škola. Přesto bych si jednou rád postavil vlastní kapelu a vydal nějaké CD s vlastní hudbou.
O tom sníme asi každý, ne?
Jak dobře jsi znal Scotta před tím, než jsi s ním začal hrát?
Když jsem byl na střední škole, byl mojí opravdovou hvězdou Chic Corea. Jeho muziku jsem znal dobře a věděl jsem i to, že s ním hrával Scott Henderson. Když jsem pak dostal od Tribal Tech lano, bylo pro mě dost nepochopitelné, že budu sedět za klapkami vedle kytaristy od Chicka Corey. Byl jsem z toho zkrátka vedle.
Unavuje tě ta muzika někdy? Myslíš, že někdy budeš mít chuť s tím přestat?
Neřekl bych, že mě unavuje. Pořád se mi honí hlavou nějaké nápady, melodie a úvahy o muzice, ale zatím to vidím jako pozitivní a příjemnou věc. Jasně, že občas mám chuť jít třeba do kina a dát si pauzu. Ale přestat? To těžko. Muzika vyplňuje můj život, takže bez ní bych si to asi těžko uměl představit.
Jak to vidíš s budoucností jazzu a ostatních žánrů, které nejsou zdrojem extrémních příjmů pro hudební firmy?
O tom jsem nikdy moc nepřemýšlel. Myslím, že i když je to spíše okrajový žánr mimo komerční vody, vždycky si najde lidi, které to bude zajímat. Je pravda, že muzikantovi pak trvá déle, než se mu takovou hudbu vůbec podaří dostat k posluchači. Rádia omílají pořád ty stejné líbivé popěvky a lidi se k ničemu jinému ani nedostanou. Naštěstí existují i ti, kterým to jednoho dne začne lézt na nervy a začnou hledat. Takže doufám, že i jazz má budoucnost.
V dnešní době, kdy jsou většinou hlavním měřítkem všeho peníze, firmy často tlačí kapely ke určitým změnám, které mají změnit prodejnost. Jak je to u vás?
My jsme opravdu trochu jinde a zatím se nám nestalo, že by nás firma k něčemu tlačila. Tribal Tech má přece jenom určité jméno a svůj okruh posluchačů.
Míváš trému?
Tuhle věc jsem nikdy nemusel řešit. Hrajeme si svoji muziku a velká část z toho je improvizace. Takže nejsem jako hráč na klasické piáno, který se klepe strachy, aby neudělal nějakou chybu ve skladbě, kterou všichni dobře znají a kde nějaké změny nejsou povoleny. U nás je to jinak. My si hrajeme to svoje a bavíme se.
Takže dneska to bude pohoda?
No, já doufám. Zatím je všecko v klidu, zvuk je OK. Ještě tak dobré publikum a musí to vyjít.
Tak hodně štěstí a díky za rozhovor.


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Velky-muz-za-klaviaturou-Scott-Kinsey~28~prosinec~2002/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.