přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraVáclav Svojtka

12.1.2003 | Autor: Pavel Čapek | sekce: pro muzikanty - články

Václav Svojtka

Václav Svojtka

Na pódiu stojí spíše v pozadí, jen málokdy, při sólu nebo písničce, kterou zpívá, postoupí dopředu. O kom je řeč? O Ing. Václavu Svojtkovi, kytaristovi skupiny Krausberry, který je současně, na rozdíl od jiných muzikantů, také úspěšným podnikatelem. O prolínání jeho podnikatelských aktivit a muziky, kterou provozuje, si budeme povídat.
V jedné pochvalné recenzi na CD Krausberry Na větvi autor nazval tebe a Mária Císaře rockovými veterány. Kdy jsi začínal hrát a kterými kapelami jsi prošel?
Začal jsem hrát asi ve 14 letech s kapelu na střední škole. Měl jsem za sebou osm let hraní na housle a šest let jsem chodil na klasickou kytaru. Housle pro mě byly neuvěřitelná otrava a klasická kytara mě taky dvakrát nebavila, ale začal jsem hrát. Našetřil jsem si na elektrickou kytaru Star 5, a tak to začalo. První kapelu jsem vlastně měl už na devítiletce a pokračovalo to na grafické průmyslovce. Tam se mnou třeba chodil Petr Roškaňuk. Spolu jsme se v kapele nesetkali, ale oba jsme hráli celou grafárnu. Ještě jsem měl kapelu v Mníšku pod Brdy, která se jmenovala Elevace; taneční kapela na zábavy, ale byla to současně vynikající škola a hráli tam dobří muzikanti.
Byla to taková líheň muzikantů. Později jsem se začal motat kolem Hanspaulky a skamarádili jsme se se Zdeňkem Vřešťálem. Dali jsme dohromady kapelu Pražský estrádní disco orchestr písní a tanců neboli PEDOPAT. Byla to ohromná legrace, hráli jsme věci jako Můstek. Všichni jsme se na Hanspaulce znali a tak jsme zase dali dohromady další kapelu s Richardem a Ivanem Dvořákovými a Vladimírem Vytiskou, která se jmenovala Hudba ke kávě. Hráli jsme bossa novu a jazzové standardy, což souviselo zase s tím, že tehdy tady existovala jazzová dílna Rudolfa Ticháčka - saxofonisty - kde se vyučovala jazzová harmonie, stupnice, improvizace... Neměl bych zapomenout na Ondřeje Konráda (foukací harmonika), se kterým jsem asi rok hrál v duu bluesové standardy. Na to pak navázala asi roční spolupráce s Bosou hlavou Mário Císaře. Kritik měl pravdu, už hraji skoro třicet let.


Co tě vedlo k tomu založit nakladatelství, měl jsi z té práce už předchozí zkušenosti?
Všichni jsme měli blízko ke knížkám, filmu a hudbě a souvisí to všechno s kytarou a muzikou. Vedle toho jsem ještě maloval. Po vojně jsem nastoupil do nakladatelství Merkur. Pracovalo se, jak bylo obvyklé za komunistů, a když se to uvolnilo, měl jsem tendenci dělat tak, jak je obvyklé ve světě. Což nešlo a navíc se ukázala česká povaha. Přišel jsem s nápadem vydat po revoluci první snář a bylo to vedením zamítnuto. Později jsem zjistil, že to šéf soukromě připravuje sám. Museli jsme snář udělat rychleji než on a postavit se na vlastní nohy.
Poprvé jsem se setkal s tvojí firmou, když jsem dostal nádhernou, skvěle vypravenou knížku Všechno o kytarách. Mělo vliv na její vydání, že jsi kytarista?
Zajímavé je, že tyhle knížky existovaly dřív, než vyšla ta naše. Je jich spousta, kdysi jsem viděl podobnou v antikvariátu ve Varšavě a chtěl jsem si ji koupit. Všechno o kytarách je knížka udělaná trochu novým stylem. Naskytla se možnost ji vydat a mám z ní radost, protože je docela úspěšná. Děláme to tak, že si vybereme knížku, koupíme práva, filmy, kniha se přeloží, zrediguje, zlektoruje, vysadí, vytiskne, prodá a tak dokola. Většina naší produkce je přejata ze zahraničí. Už méně úspěšná byla knížka History of Fender Stratocaster, napsaná podle filmu Courves Contour and Body Hornes o Leo Fenderovi. Vzala mě. Znáš ty nekonečný debaty kytaristů, co je lepší; Stratocaster, nebo Telecaster, které struny. Řekli jsme si, že jsou tisíce kytaristů, kteří investovali velké peníze do drahých nástrojů a že ti si tu knížku koupí. Ale byl to propadák. Platí totiž, že emoce se do byznysu nemají tahat. Chodil jsem asi dva roky k profesorovi Matauschovi z Lidové konzervatoře. Učitelé se snaží nacpat žáky do své podoby a udělat z tebe třeba Paca de Luciu. Ale vím, že děti - kluci - se chtějí naučit jen tři akordy, aby mohli někde u ohně oslňovat holky a ne se stát koncertním kytaristou. Připravil jsem Školu hry na kytaru, která naučí opravdu ty základní akordy, ale kdo chce, naučí se podle ní i všechno ostatní, včetně teorie. Je úspěšná a pravidelně se dotiskuje.
Jezdíš na knižní veletrhy, jistě i často služebně do ciziny. Dostaneš se i k tomu, podívat se co a jak se kde hraje, navštívit zajímavé vystoupení, podívat se do obchodu s hudebními nástroji?
Dneska už všechno, co je venku, koupíš u nás. Fascinuje mě třeba v Německu, nebo i v Americe jiná věc. Například ve Frankufurtu, u nádraží, vedle sexy shopů a bordelů, jsou asi tři obchody s hudebními nástroji. Jeden je obrovský, musí mít zásoby za stamiliony. Jsou tam čtyři nebo pět prodavačů, ale v životě jsem tam neviděl zákazníka. Byl jsem tam několikrát, koupil jsem si ladičku, ale že by si tam někdo něco koupil, jsem neviděl. Z čeho žijou, nevím. V Americe je to podobné. Byl jsem v obchodech u Times Square v New Yorku. Mají tam namíchaný nástroje s disco potřebama, hejblátkama, počítačema a spíš mladý lidi se zajímají o sluchátka, gramofony a disco soupravy. Stejnou zkušenost mám z Londýna, kde jsou obchody kolem Charing Cross, obrovská nabídka, ale zákazníků málo. V Americe vyjde dobrá kytara tak na 2000 dolarů. Z naší branže vím, že o kytarách vycházejí knížky, kde jsou kompletní ceníky všech kytar všech ročníků a značek, který jsou na trhu. Já mám třeba starého Fendera Telecastra Thinline De Luxe (model s výřezem f a třemi snímači), kterého jsem jinde neviděl. O telecastrech existuje kniha, kterou jsem si koupil. V ní jsou popsaný všechny kytary, který byly v jednotlivých měsících vyrobeny. Uvedeny všechny poznávací znaky pro sběratele, čím se co od čeho liší. Ve kterým měsíci dělali tyhle kolíky a ve kterým používali jiný, co je vevnitř vyrytý, který mistr to dělal. Tak jsem třeba našel, že moje kytara se vyráběla v roce 1973, od půlky prosince do půlky února, a vím i, kolik kusů bylo vyrobeno.
Viděl jsi venku nějaké zajímavé vystoupení?
Teď mi v New Yorku utekl Peter Green v klubu B. B. Kinga, protože jsem se spletl o den. V Greenwich Village obrazíš pět hospod a hrajou tam neznámý, ale senzační bluesový kapely. Nejvíc ale na mě zapůsobilo Chicago. Hospod, kde se hraje, je obrovská spousta. A tam všichni ti strejdové, sotva se držící na nohou, a tím nemyslím, že by byli ožralí, ale zkrátka mají už věk, tak tam pocejtíš, že oni to mají v sobě, že tuhle muziku dostávali už v mateřským mlíku. A tu my v krvi nemáme. Dokážou dvěma prstama na kytaru vybrnkat to, co tady nikdo neumí. Hrajeme naši modifikaci blues, ale v sobě, tak jako oni, to nemáme. V Anglii jsem zase viděl, že třeba třikrát do týdne vystupuje v hospodě kytarista, který má natočený základy a na ty hraje a zpívá. Lidi ty písničky znají, zpívají s ním a má to obrovskou atmosféru. Je vidět, že lidi žerou ty texty a umí je doslova. Asi tak, kdyby u nás takhle někdo hrál písničky Ivana Hlase nebo Olympicu. V Anglii je to běžný a je škoda, že u nás to takhle nefunguje. V Chicagu jsem byl týden a viděl jsem, že oni se střídají. Jeden den vidíš zpěvačku v jedný hospodě s jednou kapelou, druhej den tutéž zpěvačku s jinou kapelou. Všichni hrajou ty základní fláky, který známe i my. Je to podobný jak s jazzovejma muzikantama v Praze.
Jak stíháš hraní a současně práci, řízení firmy? Nejsou to stresy?
Musíš do toho zamontovat ještě rodinu, takže se musí stíhat práce, bigbít a rodina. Nějak se to stihnout dá. Nejhorší na tom je cestování. Když to spočtu, jsem dva měsíce z roku pryč z domova.
Jaké máš doma kytary, na jakou hraješ na vystoupení?
Závidím mladejm klukům možnosti. Říká se, těžko na cvičišti a lehko na bojišti, ale u kytary to neplatí. Když hraješ na špatnou kytaru a aparát, ať se snažíš sebevíc, hraje se ti špatně, pomaleji se učíš. Já jsem hrál léta na špatný a hnusný kytary. Měl jsem dřív různý kopie gibsonů Les Paul a pak jsem se dostal k telecasterům, který mi vyhovujou nejvíc. Mám jednoho Thinline de Luxe (dutý model s výřezem f) a jednoho vyrobenýho v Mexiku, jako zálohu. Pak mám ještě nějaký akustický gibsonky. Kombo mám ke svý absolutní spokojenosti opět Fender.
Měl jsi, nebo máš, muzikantský vzor?
Pokud myslíš kytaristu, pak třeba Alvin Lee z Ten Years After. Pak existuje výborná kapela Savoy Brown, která dnes už není až tak moc známá a kterou mám dodnes rád. Pak pochopitelně je to B. B. King a všichni, co hráli u Johna Mayalla (Eric Clapton, Peter Green, Harvey Mandel atd.). Pak se mi líbila celá koncepce hudby, kterou dělal Frank Zappa. On sám se mi líbil i jako kytarista. Dále Jimi Hendrix, Carlos Santana, Jeff Beck... Ve slide kytaře Johnny Winter, což je mistr světa v tomto oboru, Ry Cooder a dál Zoot Horn Rollo neboli Bill Harkerload z Captain Beefheart Magic Bandu. Akordoví mistři doprovodů byli pro mě Pete Townshend z Who, samozřejmě Keith Richards a ostatní pánové kytaristé z Rolling Stones, chlapíci z AC/DC. Jazzovou kytaru moc poslouchat nemusím, ale jazzové doprovody, ty tisíce obratů různejch vykuchanejch a modifikovanejch akordů... Pamatuješ na skvělou supraphonskou desku Velcí jazzoví kytaristé?
Stihneš ještě doma cvičit?
Už ne, asi patnáct let necvičím a taky netvrdím, že jsem nějakej senzační kytarista. Ale když dvakrát nebo třikrát týdně hraješ na koncertě, tak to cvičení nahradí. Ale taky byly doby, kdy jsem cvičil třeba osm hodin denně. Další věc je, že hraju celej život pořád jenom jednu stejnou písničku. Nemyslím to nijak ve zlým, ale tak jako spisovatel píše celej život jeden román, i když jich vydal spoustu, tak my hrajeme jeden žánr. Nemám ambice cpát se někam jinam. Znamená to přemejšlet o muzice, poslouchat kolegy a srovnat si to v hlavě. Někdy je lepší místo tisíce rychlej not nezahrát vůbec. Hrajeme dlouho a víme, že než nějaký efektní sólo je lepší, a o to se snažíme, aby nám to drželo pohromadě.
S Krausberry jste natočili novou desku. Podílíš se na ní jen jako muzikant?
Přicházíme s pokusem přiblížit se našim příznivcům tak, aby jim to nestálo za vypalování. Setkáváme se pořád s tím, že přijedeme do sebemenší díry, lidi znají písničky i texty a dávají k podpisu vypálený CD, kolikrát i s lepším potiskem než originál. Klidně ti řeknou, tady u nás je Franta a ten za třicet korun vypálí všechno. Náš projekt spočívá v tom, že CD, knížka a tričko budou za 199 Kč. Takhle se už prodávali The Beatles a předtím Abba. Tak uvidíme, jak do hvězdné trojky s The Beatles a Abbou zapadnou Krausberry.
Kolik kusů CD, nebo setů, se musí prodat, aby se to vyplatilo?
Závisí na tom, kolik do toho vložíš. Můžeš mít nahrávací studio za milion, ale taky za padesát tisíc. Kolik času tím strávíš, jak do studia přicházíš připravenej, a na spoustě dalších věcí. Nejde to jednoznačně říct. The Beatles natočili svoje první album Please Please Me za jednu dvanáctihodinovou frekvenci a prodávalo se s téměř nulovými náklady na propagaci.

Ke konci našeho rozhovoru za Vaškem stále častěji chodili spolupracovníci, aby něco rozhodl. Pochopil jsem, že pro podnikatele a současně muzikanta, nebo chcete-li, muzikanta a současně podnikatele, je čas to, co mu nejvíc chybí. Bylo tedy na čase, abychom rozhovor ukončili.


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Vaclav-Svojtka~12~leden~2003/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.