"Začali jsme před osmi lety, v dílně na nábytek, kde jsme původně dělali to, k čemu byla určená - tedy luxusnější skříně, stoly... Pak nám přišel do ruky článek Luboše Hnáta o švýcarské firmě Frick. Rozhodli jsme se vyzkoušet stejnou technologii."
Hanuš a Heřt byly prvními výrobci custom malých bubnů u nás. Používají speciální technologii výroby a jak bude patrné z následujících řádků, vyvinuli vlastní způsob povrchových úprav.
Nástroje této firmy se řadí po bok špičkovým instrumentům, což dokazují četná ocenění odborných světových bubenických periodik, v jejichž anketách obsazují tyto bubny čelní příčky. Není divu, bubny mají obrovskou citlivost na struník, nádherné povrchové úpravy a jejich typickým znakem jsou dřevěné ráfky. Když se naskytla možnost navštívit jejich dílnu, neváhal jsem ani vteřinu.
"První bubínek, který jsme vyrobili, měl kování ze staré Amátky, javorový korpus a rozměry 14" x 6,5". Hrál moc dobře, dodneška ho má jeden z našich kamarádů půjčený. My v té době hledali vhodný high end výrobek, na jehož produkci by stačil malý útulný prostor. Následovala cesta do Frankfurtu, kde jsme chtěli sbírat informace. Nikdo z custom výrobců tam tehdy nebyl. Teď už tam musíme každý rok," líčí začátky Erik Hanuš. Dílnu má přímo v areálu domu, útulný prostor se k výrobě jejich dřevěných klenotů přímo ideálně hodí. Jak tedy vznikají?
Nástroje HH jsou vyrobeny z vertikálních bloků masivu - na malý buben je jich potřeba 20 až 24 o tloušťce 9-10 mm. Jako materiál se používá javor, dub a exotická dřeva. Javorem a dubem je firma předzásobena, exotická dřeva (jarrah, palisandr, americkou třešeň...) si nechává posílat ze Švédska. Proces výroby je značně náročný: "Nařežou se hrubé přířezy a ty se dají na 3 až 4 týdny ke zdroji tepla. Dřevo totiž ještě pracuje, a je proto třeba je dosušit. Polotovar se pak vezme a upraví na tloušťku 17 mm a délku 16"." Následuje nejchoulostivější fáze, takzvané úhlování: "Každý buben má mezi jednotlivými bloky jiný úhel - čím větší průměr, tím tupější úhel. Je ještě jedna cesta, jíž se dala belgická firma Lignum. Ti mají mezi jednotlivými bloky konstantně 45 stupňů, jenže to způsobí, že každý rozměr má jinou šířku bloků. Na pohled pak celá souprava vypadá trochu legračně", pokračuje ve výkladu Erik. Když se úhlování nepovede, buben záhy praskne. To už se prý ale hodně dlouho nestalo. Nejnáročnější je práce s palisandrem, neboť je to nejtvrdší používané dřevo.
Když je mnohohran hotový, je potřeba jej znovu dosušit a stabilizovat. Pak přijde na řadu vnější obrábění "dočista", stejným způsobem se opracuje vnitřek. Další fáze je opět choulostivá: frézování lůžek pro kontakt s blánou. "Snažíme se o co nejtenčí hranu a tím pádem o co nejmenší kontakt, což masiv na rozdíl od překližky umožňuje. Díky tomu jsou naše bubínky velmi citlivé na struník," vysvětluje opět Erik. V této fázi se také vybrušuje lůžko pro uložení struníku. "Někteří výrobci je nebrousí vůbec, někteří naopak velmi výrazně. My zvolili zlatou střední cestu," podotýká Erik. Následuje nepříjemné ruční dobrušování - dle velikosti nástroje je to práce až na tři hodiny. Buben se pak napustí speciálním olejem, který zvýrazní i ty nejmenší detaily kresby dřeva. Pokud tedy Erik přehlédne sebenepatrnější kaz, je to okamžitě vidět. Nástroj se potom moří na požadovaný odstín a do druhého dne schne.
Povrchová úprava
Efektní povrchové úpravy bubnu se dosahuje takzvaným gruntováním. Je to proces, kdy se na korpus speciální houbičkou nanáší šelak s mletou pemzou, která povrch dobrousí a zaplní jemné póry dřeva. Tato fáze je pro vzhled nejdůležitější. Během gruntování se nástroj ještě
několikrát dobrušuje speciální brusnou vodou. Výsledkem tohoto procesu je matná hladká vrstva. "Mezi jednotlivými vrstvami gruntu musí být i několikadenní přestávky, což je dnes ale dost těžké. Každý chce nástroj hned. Pracuji často i přes noc." Poslední etapou je nanášení šelaku zředěného s lihem, a polírovacího oleje. Jedná se řádově o stovky vrstev. Dnes už tento proces moc lidí nesvede, Erik se jej učil přes dva roky. Vše je samozřejmě stále prokládáno několikerým broušením. Před poslední vrstvou, jež je tvořena jen lihem, se do korpusu vyvrtají otvory pro šrouby a mechaniku. Buben se pak nechá den odstát, Erik pak aplikuje přípravek na odstranění oleje, našroubuje kování a přidělá ráfky.
Ráfky
Charakteristickým znakem bubnů Hanuš & Heřt jsou dřevěné ráfky. Firma má na jejich výrobu svou speciální metodu. "Ráfek je rozdělen na tři obvody. Vnější vrstvu tvoří 15 vrstev dýhy, druhou bloky masivu (amarant) a opět tři vrstvy dýhy." I ráfky samozřejmě procházejí složitou a náročnou povrchovou úpravou. Dřevěné ráfky jsou všeobecně vzato záležitostí velmi luxusní a moc často na trhu k vidění nejsou, v sortimentu je má firma Yamaha u svých custom modelů, jednu bubínkovou řadu s dřevěnými ráfky produkuje i Tama, leč tento typ příslušenství zůstává stále výsadou spíše custom firem (třeba brazilských Odery). Mají hutný zvuk při rimshotu, velmi dobře drží ladění a pokud přes ně hrajete cross stick, vydávají krásně "latinózní klik".
Mechanika a podobně
Od prvního modelu s "mechanikou" Amati uplynulo již několik let. Hanuš a Heřt si začali kování vyrábět sami. Původně byla místem výroby stejná dílna, ve které se vyráběly korpusy. "Po čase jsme však přišli na to, jak špinavá je to práce. Korpusům by neprospívalo, kdyby se mechanika dále vyráběla ve stejné dílně jako ony. Mechaniku pro nás proto dělají naši kolegové."
Nutno konstatovat, že mušle mají charakteristický tvar a kresbu dřeva, a celkový vzhled bubínků výborně podtrhují. Jak jsem již nastínil, hlavním, avšak ne jediným výrobním artiklem jsou virbly. Hanuš a Heřt vyrábějí i celé soupravy, v dílně jsem měl možnost zahrát si na jazzkit 18", 10" a 13". Krásný sytý a osobitý zvuk, hodně mě překvapil basový buben, který je nepoměrně ke svému průměru opravdu basový. Myslím, že o jejich nástroje musí mít zájem hlavně jazzmani. Bohužel, úsloví "za kvalitu se platí" je stále v platnosti. Zmíněný jazzkit pořídíte kolem devadesáti tisíc, malý buben, čili snare drum, vás vyjde kolem osmi set euro - ceny přímo úměrné vlastnostem nástrojů. "Je to samozřejmě hodně, ale člověk nemusí mít všechno hned. Jeden můj kamarád už teď ví, jaké si koupí auto, až jednou bude mít kýžené milióny. První krok má tedy za sebou," dodává se smíchem Erik. Tak to u věcí na celý život prostě chodí.
