přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

klávesyTvorba a zápis klávesového partu „polopatě“ - důležité úvodní zamyšlení

11.02. | Autor: Jiří Neužil | sekce: pro muzikanty - články

Tvorba a zápis klávesového partu „polopatě“ - důležité úvodní zamyšlení


Milí klávesoví přátelé,
před časem jsme si na konci seriálu Klávesákovo zamyšlení slíbili, že témata v něm nastíněná poněkud rozšíříme a spojíme do jednoho většího celku, který se bude zabývat tvorbou klávesového partu. To je specifická disciplína, zahrnující několik úkolů (minimálně sluchová analýza not a zvuku, aranžování, psaní not, programování zvuku). Vzhledem k větší rozsáhlosti tohoto tématu se můžete těšit na několik občasných větších dílů na sebe navazujících. Malá poznámka či vysvětlení k názvu: Tvorbu klávesového partu chápu jako konkrétní hudební či zvukový obsah, druh specifického aranžování (tedy co se hraje), zápis, jako co nejpřesnější a nejvýstižnější způsob, jak tento obsah zaznamenat (tedy jak napsat to, co se hraje). Oběma stránkami věci se budeme zabývat. V dnešním díle si uděláme malé, ale důležité úvodní zamyšlení, ke kterému se budeme v dalších dílech vracet.

Proč je důležité se speciálně zabývat klávesovými party? Proč to není stejné jako part saxofonu, prvních houslí, basy nebo bicích? Mimo jiné proto, že všechny tyto nástroje lze na klávesy zahrát, ale nemusí to být úplně totéž. Zopakujme si, že elektronické nástroje mohou plnit dvě funkce: imitativní (napodobovat existující zvuky, ať už akustické či elektronické, ruchy apod.) nebo inovativní (vytvářet nové, zatím neslyšené zvuky). Obě tyto funkce můžeme navíc kombinovat, takže výsledkem může být například to, že klávesák hraje třeba v pravé ruce trubku, v levé elektrické piano a do toho ještě občas spouští industriální ruch či efektový zvuk analogového syntezátoru. A to celé ještě může fungovat samostatně (jako sólový výstup), nebo v rámci většího aranžmá - kapely či orchestru. Elektronické nástroje tedy mohou plnit mnoho různých rolí a první důležitou otázkou je, co přesně mají dělat a jak to celé zapadá do celku hudby. Pokud plní „jen“ imitativní roli, je často možné převzít beze změny part akustického nástroje, řekněme lesního rohu, a nechat ho klávesy zahrát (ostatně pokud např. hraje kapela na plese dechovku a nemá hornistu, je to běžná praxe). Jindy ale klávesy slouží např. pro vytváření efektových, ambientních zvuků, které mají k akustickým hodně daleko (včetně způsobu jejich zápisu). Klávesový part tedy může vypadat opravdu velmi různě. V tom se liší od ostatních nástrojů - asi nikde jinde nenajdeme takovou pestrost a variabilitu toho, co se dá s jedním nástrojem dělat.

V určité chvíli zřejmě narazíme na problém, jak vlastně tento záměr správně (tedy čitelně a pochopitelně) zapsat do not - nejen pro nás samotné, ale (a to je velmi důležité) i pro naše kolegy či kolegyně, kteří třeba za nás hrají záskok. Podle toho, co a s kým hrajeme, je to více či méně důležité. Není až tak neobvyklé, že např. v „zábavových“ kapelách se tito lidé častěji střídají, na zkoušení není moc času a vyskytnou se i případy, kdy jde hrát klávesák vysloveně „z voleje“ - prostě dostane noty na pult a musí hrát. V takovém případě jsou dobře napsané noty pravým požeháním, které může značně usnadnit a zpříjemnit život. Zároveň zkušenost z praxe říká, že standard v této oblasti nebývá příliš vysoký (nebo minimálně jednotný) a člověk musí být připraven tak nějak na vše. Na druhou stranu ale lze oponovat, že vlastně žádný standardní způsob nikde neexistuje nebo není předepsán (učebnice aranžování zápis elektronických nástrojů obvykle nijak zvlášť neřeší), že to lze dělat mnoha způsoby (což leckdy opravdu platí). Určité principy a důležité zásady je ale dobré dodržovat a pěstovat tak určitou „štábní kulturu“. Pojďme si tedy rozebrat krok za krokem, jak při vytváření partu postupovat.

My, naše nástroje a určitá omezení

Než přistoupíme k tvorbě a psaní partu jako takového, zamysleme se nad tím, pro koho a pro co takový part slouží a kdo ho bude používat. Samozřejmě jsme to my - lidé, klávesáci a klávesačky - a je určen pro nástroj nebo nástroje, na které hrajeme. Máme k dispozici své tělo, hlavně dvě ruce a dvě nohy, které nám hodně umožňují, ale také nás limitují. Musíme tedy s fyzickým prvkem naší hry počítat. Stejně tak naše nástroje nám hodně umožňují, ale také nás limitují (v závislosti na jejich kvalitě a možnostech). Druhým zásadním prvkem je tedy technická schopnost našich nástrojů, pro které píšeme. Jednoduše řečeno, pokud něco napíšeme/vytvoříme, musí to někdo být schopen fyzicky zahrát (či jinak zrealizovat - nahrát, naprogramovat). A to na nějaký nástroj, který je schopen to technicky udělat a zahrát. Ač se mohou zdát tyto úvahy zcela samozřejmé, neplatí to tak úplně. Leckdy můžeme narazit na (technické či fyzické) omezení své či svého nástroje, které je třeba nějak vyřešit či obejít. Existují zde úskalí typická pro elektronické nástroje. Všimněte si, jak úzce může souviset klávesový part s jeho realizací na konkrétním nástroji, např.:

Máme part sestávající ze třech vrstev elektronických zvuků, máme však k dispozici nástroj, který umí použít pouze dvě vrstvy zvuku (dual, to je časté např. na keyboardech nebo digitálních pianech). Možné řešení? Buď použít zvuk, který jako by spojoval zvukové vlastnosti dvou vrstev a umožnil tak použít místo dvou vrstev jednu. Nebo se pokusit part zjednodušit (podle hudební priority, důležitosti v aranžmá) a použít zvuky pouze dva. Nebo také zvuky střídat.

Tvorba a zápis klávesového partu „polopatě“ - důležité úvodní zamyšlení


Chceme zahrát šestihlasý part (např. akordy) a máme k dispozici pouze čtyřhlasý nástroj (pro milovníky starých analogů). Nebo jinak: Chceme zahrát šestihlasý akord na zvukovou kombinaci imitující tutti symfonického orchestru, sestávající ze smyčců (stereovzorek, který zabere 12 hlasů polyfonie), žesťů (dtto, dalších 12 hlasů polyfonie) a dřev (dtto, dalších 12 hlasů polyfonie). To je celkem 36 hlasů polyfonie, máme ale nástroj, který má pouze 32 hlasů polyfonie, takže při nejlepší vůli by nezazněly všechny. Řešením může být buď ubrat počet vrstev zvuků v kombinaci, nebo počet not v akordu (radikálnější přístup). Nebo použít monovzorky (tím se počet použitých hlasů polyfonie sníží na polovinu), případně omezit rozsah (klávesovou zónu) jen jedné z vrstev (dřeva), aby hlasy uvolnila (chytřejší přístupy, ale vyžadují více přemýšlení a programování).

Máme part např. akustického klavíru, který hrajeme na nástroj s 61 klávesami a většinou tento rozsah v partu vyjde, ale v jednom místě potřebujeme levou rukou zahrát tón A, který je pod rozsahem. Řešení? Pokud je to možné, použít (případně naprogramovat) nějaký ovládací prvek na posuv oktáv nahoru/dolů a v daném místě oktávu posunout dolů (pokud to některá ruka stihne). Nebo zkusit tón A posunout o oktávu nahoru, aby se transponovat nemuselo, případně ho zcela vynechat (pokud to hudebně nevadí).

Někdy je tedy lepší upravit part jako takový (např. zmenšit počet not, transponovat), někdy můžeme upravit jen zvuk, někdy je potřeba obojí. Jak vidno, elektronické nástroje vyžadují specifický přístup, často nelze jen tak převzít part jiného nástroje či nástrojů a nechat je prostě klávesáka zahrát. Čím více budete v této oblasti zběhlí, tím víc a rychleji vám budou tyto speciální souvislosti a okolnosti docházet, jako vždy praxe dělá mistra.

Klávesy versus živá kapela

Protože klávesák často hraje v kapele zvuky různého typu (a party jiných nástrojů/muzikantů), můžeme říci, že tvorba klávesového partu je vlastně svého druhu aranžováním, kombinujícím mnoho nástrojů a jejich kombinací. Platí, že dobrý klávesák je do značné míry dobrým aranžérem. Přesto se s aranžováním kláves musí zacházet trochu jinak než s jinými nástroji, z hlediska aranžéra není možno klávesy míchat „do jednoho pytle“ s jinými nástroji. Zkusme si porovnat, v čem se liší možnosti kláves od kapely či orchestru:

Na rozdíl od kapely či orchestru, který může mít mnoho lidí (např. dechová sekce), klávesák má k dispozici jen sebe. Pokud mluvíme jen o hře (ne programování, spouštění hotové muziky, ruchů, samplů apod.), musíme brát v úvahu to, co jsme schopni fyzicky zahrát (viz výše). V tom je potřeba mít určitou znalost své techniky, zdravou sebekritiku i sebevědomí, ale třeba znát i způsoby, jak lze některé limitace obejít. Pokud např. nezahraju (fyzicky) v levé ruce decimu, ale jen oktávu, může se part upravit tak, aby se decima vůbec nemusela hrát (ve zvláštních případech lze i rafinovaně naprogramovat, že decima zazní, i když se fyzicky nezahraje). Specifickou (a o dost těžší) disciplínou je rozdělit party mezi několik lidí a manuálů, k tomu se dostaneme v některém z dalších dílů.

Tvorba a zápis klávesového partu „polopatě“ - důležité úvodní zamyšlení


Máme, na rozdíl od velkého, ale přece jen nějak omezeného potenciálu kapely nebo orchestru, k dispozici obrovské či doslova neomezené množství zvuků (podle toho, jaký nástroj nebo nástroje používáme). To klade větší důraz na správný výběr, nebo ještě lépe, správnou úpravu zvuků, které používáme. Také není problém zkombinovat barvy, které by se v orchestru dělaly velmi těžko nebo vůbec, pro zvláštní efekty jsou klávesy jako stvořené. Naopak jsou ale některé „normální“ věci (hlavně způsob hry či výraz akustických nástrojů) na klávesách těžko (nebo vůbec) napodobitelné, takže někdy musíme trochu přizpůsobovat styl hry nebo zvuku. Imitativní role kláves je vždy nějak omezená a, řekněme, stylizovaná (prostě to není originál), zatímco inovativní role tolik svázaná není.

Na rozdíl od kapely či orchestru, který může měnit zvukové barvy plynule a obvykle bez nutnosti dělat pauzu na výměnu zvuků, klávesy takovou pauzu obvykle potřebují. Je to určitý čas (liší se typ od typu kláves), kdy žádný zvuk nezní nebo se ten předchozí nechtěně usekne nebo přezní do nového nastavení zvuku, což často působí rušivě. S tím musíme při tvorbě partu počítat, ostatně problematice přepínání zvuků jsme se speciálně věnovali již v Klávesovém sloupku. Pokud nemáme k dispozici pár výjimek mezi nástroji, u kterých žádná slyšitelná pauza ve zvuku být nemusí (např. program MainStage pro Mac či workstation Korg Kronos), musíme počítat s tím, že budeme na přepnutí zvuku v partu potřebovat určité místo (pauzu), nějaký fyzický ovládací prvek (tlačítko apod.) a také volnou ruku či nohu, která to provede.

Klávesy fungují jako svébytný zvukový celek, kdy nám do jednoho audio výstupu může jít kompletně smíchaný a vyladěný zvuk nástrojů (pre-mix) včetně dynamických poměrů, stereobáze, ekvalizace, reverbu a dalších efektů. Aby se toho dosáhlo při živém hraní s kapelou či orchestrem, je třeba mít vynikající muzikanty, výborně poslouchající a ovládající své nástroje (včetně případných efektů), a v neposlední řadě také dobrého zvukaře. To je zásadní bod - klávesák je (nebo by být měl) vlastně také svého druhu zvukařem, který může zvuk kapely značně vylepšit, ale bohužel taky značně pokazit. Kromě typu a kvality zvuku jako takového (a jeho naprogramování, jak jsme ho více probírali v Klávesovém sloupku) se to týká i toho, jak je part vytvořen/napsán. Zde se kombinuje role aranžéra, zvukového technika či, chcete-li, sound designera.

Tvorba a zápis klávesového partu „polopatě“ - důležité úvodní zamyšlení


Shrnutí

Pokud tvoříme klávesový part, mějme obecně na paměti hlavně toto:
Z hlediska hráče: Co jsme schopni fyzicky uhrát? Jaký máme rozsah ruky, celkovou techniku, rozsah dynamiky, nezávislost a koordinaci rukou, znalost prstokladů a orientaci v tóninách (někteří klávesáci jsou zvyklí často používat transpozér) apod. Zkrátka co si sami za sebe můžeme ve hře dovolit? Pokud píšeme pro druhé, pak obdobně platí, že bychom měli znát jejich možnosti.

Z hlediska nástroje: Jaký je nástroj nebo nástroje, pro které píšeme? Jaký mají rozsah klaviatury, počet hlasů polyfonie, počet vrstev v kombinaci, ovládací prvky, které můžeme využít (pedály, tlačítka, fadery apod.)? Jinak řečeno, s jakým „technologickým“ základem (případně omezením) musíme počítat?

Poté, co si tyto úvodní otázky zodpovíme a vytvoříme si tak základní rámec, ve kterém se budeme pohybovat, můžeme přejít k tvorbě partu jako takového, čemuž se budeme věnovat od příště. Do té doby si na zamyšlení ukažme ještě dvě ukázky zápisu klávesového partu. Jedna je napsaná velmi obecně (Obr. 1), druhá velmi konkrétně (Obr. 2). Hrát se dá z obou, nicméně je jasné, že druhá varianta je o mnoho jasnější. Zkuste si všímat, které konkrétní věci v partu dělají onu dobrou čitelnost...

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Tvorba-a-zapis-klavesoveho-partu-polopate-dulezite-uvodni-zamysleni~11~unor~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.