přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukTurbosound - čili „top gear“ živého ozvučení

29.01. | Autor: Mojmír Mohapl | sekce: pro muzikanty - články
jakož i
jímavá to ohlédnutí časová a konstrukční
alébrž
legenda i současnost


Na těchto něco málo stránkách tedy propádlujmež historií a stručně i některými konstrukčními nápady shora nadepsané značky, jež v celé své historii přinesla a pořád nosí nápady, jež, byť některé už byly pozdější technikou překonány, znamenaly ve své době pokrok technický i fištrón lidský.

Pojato zeširoka, ve třicátých letech dal Peter Jensen dohromady dynamický reproduktor, jehož princip fungování se od té doby vlastně nezměnil, přestože repráky mají mrňavou účinnost zhruba v jednotkách procent. Podobně jako žárovky - ty lidem svítily nějakých sto dvacet let, než je postupně nahradily zdroje účinnější, takže s dynamickými repráky asi pár let ještě vyčkejme.
Pozvolna, někdy od třetiny minulého století s příchodem jazzového swingu a hlavně pak rock ‘n’ rollu, vznikla potřeba ozvučovat čím dál větší prostory. Víc lidí najednou na jedné akci dá kromě množství sežraných párků i víc peněz na vstupenkách za jednu hudební produkci. Zpočátku se elektricky ozvučoval jenom vokál a ostatní nástroje šly přímo z pódia. Pak se postupně přidávaly čím dál víc ostatními překřičené bicí či dechy, aby se nakonec technicky správně rozhodlo, že do PA půjde z pódia úplně všecko. Takže nároky na jejich zvukový výkon časem značně vzrostly. Úkolem konstruktérů zvukových aparatur bylo tedy ozvučit tyto prostory co nejkvalitněji co nejmenším počtem reprobeden a co nejnižším

Turbosound - čili „top gear“ živého ozvučení


potřebným napájecím výkonem. A neodstřelit tak nějakým koncertem místní elektrárnu. Směrování zvuku fázováním reprobeden přišlo později.
Nízkou účinnost reproduktoru způsobuje kromě jiného i těkavost a nepevnost materiálu, jemuž jeho membrána předává své kmitání - vzduchu. Reprák se v něm mrská do značné míry naprázdno. Akustickému zkratu - tedy podfukování mezi přední a zadní stěnou reproduktoru - brání ozvučnice, tj. ta bedna, ale hustota přijímajícího vzduchu zůstává pořád stejná. Víc zatížit membránu reproduktoru a tím i zvýšit jeho účinnost mají různě řešené zvukovody, které, trochu podobně jako u převodu hydraulického, přenesou kmitání od membrány větší silou a tím zvýší i zatížení membrány a tak i účinnost reproduktoru. Ale každý z použitých zvukovodů je jako každý jiný prostor s rozměry srovnatelnými s vlnovou délkou záření nějak frekvenčně závislý na svých rozměrech. A tak cenou za zvýšenou účinnost vyzařování je nutně zúžení vyzařovaného pásma. Různí konstruktéři řeší tuhle věc po svém, a to je taky ta parketa, na níž firma Turbosound uspěla a vlastně dlouhá léta až dodnes uspívá.

Turbosound - čili „top gear“ živého ozvučení


Značka Turbosound vznikla v roce 1970. Její začátky jsou spjaty s rozjezdem festivalu v Glastonbury, kterýžto až do roku 2002 firma zvučila výhradně. Ten první se, jak známo, konal v sobotu 19. září 1970 se vstupným za jednu libru včetně čerstvého mléka z přilehlé farmy. Tehdy tam přišlo 1500 lidí. Od té doby s přestávkami funguje za vyšší dojivost dodnes - naposledy se zatím konal v roce 2015.
U pomyslné firemní kolíbky stál v roce 1970 Tony Andrews. Tehdy mezi tvůrci zvukových aparatur panovala představa, že kvalitní ozvučení velkých prostor vysokým výkonem je protimluv. A tuto představu Tony Andrews vlastní prací vyvrátil. To tak občas bývá, že i když je obecně známo, že něco prostě nejde, najde se někdo, kdo to neví nebo nerespektuje, a udělá to. Tohle je právě ten případ.
Spolupráce s festivalem vedla ke vzniku festivalové zvukové aparatury. Spolupráce funguje dodnes, aparát se vyvíjel. Andrews rozdělil slyšitelné pásmo na basové, středové a výškové reprobedny - to dřív nebylo, dělaly se celopásmové. Do cesty střeďáků umísťoval zdánlivě neúčelné klíny téměř přes celou hloubku bedny. Výškové bedny sestávaly z baterií výškáčů. Systém pojmenovali Turbo Phase. V roce 1973 byl inovován použitím dvanáctipalcových reproduktorů na středech. Záměrem bylo postavit systém modulární.
V roce 1978 vznikla společnost Turbosound Ltd. Tony Andrews a Tim Isaac spojili své síly s Johnem Newshamem, už v té době uznávaným zvukovým technikem. Začali s vývojem, výrobou a půjčováním svých zvukových aparatur. V téže době provozovali v Londýně pánové Alan Wick a Mark Hardy úspěšnou pronajímací společnost Muscle Music a právě aparáty od Turbosound jim šly nejvíc na dračku. Někdy v polovoně roku 1981 množství společných obchodů dosáhlo té míry, že se pánové rozhodli spojit a vznikla tak společnost Turbosoud Group Ltd. Zjednodušila se tak cesta od vývoje reprobeden až po jejich aplikace na konkrétních akcích. Začali s výrobou modulárních celopásmových ozvučnic TMS-3, ježto později doplnili na celou řadu TMS-1 až TMS-5.
TMS-3 je třípásmová beruška s udanou váhou 134 kg s osazením dvou basáků patnáct palců a 1 kW hudebního výkonu, pak dva střeďáky deset palců a 400 W doplněné dvoupalcovou hornou 150 W. Někde na obrázku tady bude její průřez. Basy šly lineárním zvukovodem z boku, zatížení basové membrány tak zvýšili labyrintem uvnitř bedny. Středy hrály přes kónické zvukovody se směrovacími členy ve středech a na výšky byl dnes už klasický exponenciální trychtýř.

Turbosound - čili „top gear“ živého ozvučení


TMS-4 byla asi poloviční. Váha 75 kg obnášela jeden 18” basák s hudebním výkonem 600 W, jeden 10” střeďák a palcový výškáč. Měla tehdy nevídaný bi-amping, tedy že basák a zbytek bedny lze živit oddělenými zesilovači, případně i s aktivními výhybkami arciť crossovery.
Systém poskládaný hlavně z TMS-3 ozvučoval úspěšnou světovou šňůru americké kapely Styx, tehdy skoro všemi žádané. Tak se britský výrobce usadil na náročném americkém trhu. Samozřejmě těch akcí bylo mnohem víc - třeba v roce 1984 ozvučoval zavěšený do válce tvarovaný hrozen beden Turbosound TMS-4 v Nashvillu countryovou Grand Ole Oprey.
Celosvětový úspěch reprobeden vedl menší výrobce k různým kopiím, patent nepatent. Ke kolmému pajcu stačilo vlastně jen bednu rozšroubovat a oměřit - moudro bylo hlavně ve tvarech směrovacích předloh. Ve snaze tomu zamezit, uspořádali v Kanadě veřejnou popravu nelegálních kopií beden TMS-3 motorovou pilou. A to tehdy v Číně dělali zatím jen tenisky, ping-pongové míčky a kuličková pera - kam na ně dnes. Dalším technickým vývojem došlo na reprobednovou řadu TSE. Ty už nebyly celopásmové, byly oddělileny subwoofery. Dvojice TSE-111 a TSE-118 tak byla pro snazší manipulaci často oblíbenější než původní TMS-4. Subwoofer TSW-124 byl na světě první subwoofer se zvukovodem a 24” reprákem. Třeba jenom udržet šestipalcovou kmitací cívku v magnetické mezeře vyžadovalo hodně speciálního středicího pavouka. Bedna šlapala už od 17 Hz. V některých instalacích se taky oddělila výšková reprobedna do samostatného modulu. Nesla typové označení TSE-260 a pracovaly u ní dva výškové drivery do jednoho zvukovodu s exponenciálním ústím. Zařazení subwooferů čili beden pro ty nejnižší frekvence - ty, které by vám doma už třepaly kredencem, ale na koncertech jsou to pravé maso bušící do prsou davů - tak vzhledem k rozsahu tehdejších repráků rozdělilo počet použitých pásem ze tří na čtyři. Neplatí úměra, že víc pásem znamená lepší zvuk, neboť přechod zvuku z jednoho repráku na jiný může znamenat úskalí, ale každé technické zařízení na světě je hromádkou technických kompromisů, ať si reklamy hlásají, co chtějí.
V roce 1982 se Turbosound rozdělila na dvě části. Jednou je Turbosound Inc. pro realizaci prodeje hlavně v USA. Pánové se rozhodli, že pokud uspějí tam, uspějí všude. Druhou částí je Turbosound Sales Ltd., která zajišťuje vývoj, výrobu a obchod se zbytkem světa.

Turbosound - čili „top gear“ živého ozvučení


Ovšem nejen reprobednami zní koncerty, společnost proto spojila své síly s jinými. Marketingová hantýrka říká těmto spojením OEM (Original Equipment Manufacturer). Rokem 1986 se datuje spolupráce s firmou BSS, která tehdy vyráběla špičkové crossovery. S nimi dali dohromady reproduktorové procesory. Na jejich vývoji se podíleli pánové Stan Gould a Chas Brooke, dříve etablovaní u firmy Midas. A pak že svět není malej! Značka BSS existuje pod křídly koncernu Harman dodnes, ale dělá už jiné věci. O rok později si v Turbosound plácli s firmou Precision Devices, se kterou po mnoha terénních měřeních stvořili speciální výškové drivery.
A že se mezitím nekopali do zadku, o tom svědčí to, že během 80. let minulého století ozvučili řadou TSE divadlo Apollo v New Yorku na 125. Západní na Manhattanu, taky Carnegie Hall kousek odtud na 57. Západní a Hard Rock Café na tomtéž ostrůvku, ale blíž k vodě. Potom Buschovy zahrady v Tampě na Floridě a za, vlastně před Louží nainstalovali ozvučení pro Dingwall Club v Londýně, Guildhall v Portsmouthu v jižní Anglii, halu Hexagon v Readingu, Zimní zahrady v Blackpoolu, rotterdamské divadlo, stadion Orlando v italské Udine, pak vídeňské divadlo Metropol. A na opačné straně šišky National Convention Centre v Kjótu a tokijskou enklávu Prince Hotels. To už měli systém dostatečně modulární na to, aby jej přizpůsobili čemukoliv, co bylo potřeba nazvučit.
A netrvalo dlouho, ledva co kočka vejce snese, a oficiální ocenění na sebe nenechala čekat. V roce 1987 dostala firma Cenu britské královny za exportní výkony. Jako první britští producenti reprobeden a jako jediní z tohoto oboru ji dostali ještě v roce 1997 znova. Ale práce se v šumu rychlých špuntů nezastavila. Expo ’88 v australském Brisbane bylo další technickou výzvou, protože tentokrát nešlo ani jen o hudbu a ani jen o ohraničené auditorium. Pět ozvučovaných okruhů a jeden mobilní aparát v provozu sedm dní v týdnu nepřetržitě půl roku prověřily queenslandské zastoupení firmy dostatečně. Většinou šlo o vícečetné sestavy beden TMS-3 se subwoofery TSW-124 nebo baterie TMS-4 podle potřeby doplněné jinými typy.
Reprobedny Turbosound se uchytily i na diskotékách instalovaných v 80. letech, a to tak, že v roce 1988 dostali Turbosound výroční cenu Disco International Annual Award za nejlepší reprobedny, a to na veletrhu Light and Sound Show v londýnské Olympii, předchůdkyni to dnešní show PLASA.
Na konci 80. let už velké bedny TMS-3 pomalu dožívaly. Morálně, a pokud hrály často a naplno, tak i technicky. Nová řada se jmenovala UHQ. Jednak byly bedny směrovější a účinnější, jednak se zase kousek vrátily k původnímu modulárnímu systému, tedy lehčím reproboxům užívaným ve větším počtu. Pro jejich na tu dobu ostrou směrovost se jim častěji říkalo Flashlight. Kdysi v hloubi 80. let se pinkfloydovského Rogera Waterse ptali, kdy že zopakuje koncert k albu The Wall, který byly tehdy snad nejmonstróznější na světě. Řekl jim, že až padne ta berlínská. A právě koncert na Postupimském náměstí u nedávno průchozí Braniborské brány odehraný 21. července 1990 byl jednak derniérou těchto vystoupení, ale taky premiérou PA systému UHQ od Turbosoundu, kterýmžto se koncert zvučil. Následně odehrál několik dalších turné: Depeche Mode, Dire Straits, Cliffa Richarda, Simply Red, The Cure, Oasis, Robbieho Williamse, Petera Gabriela a Pink Floyd už bez Rogera Waterse.
V roce 1992 zakládají Tony Andrews a John Newsham značku Funktion-One, jejíž produkce taky využívá různě tvarovaných zvukovodů, ale rozjetý vlak Turbosoundu jede dál. V roce 1994 krátce před pinkfloydovským turné Division Bell Tour, kterýžto Flashlight zvučily taky, dostala firma další cenu za nejlepší PA na světě. O prsa tehdy předběhli KF850 od Eastern Audio Works, vulgo EAW, a F2 od Martin Audia.
Časem praxe ukázala, že použití úzce směrových a dalekonosných PA systémů není vždycky ta pravá volba. Často se ten správný zvuk poskládá až několik metrů či vlnových délek za zvukovodem, což může být při bližším kontaktu ucha posluchačova s reprákem na překážku. Proto byla vyvinuta řada Floodlight s širším vyzařovacím úhlem. Zepředu se předchozí řadě Flashlight docela podobala, stejně tak jejich upevnění a dělicí frekvence pro crossovery. Po odkrytí přední mřížky ale rozdíly vyplynou - místo oblých nosů jsou u středových zvukovodů směrovače klínové - trapézové. Výškáče byly opět od spřátelených Precision Devices.
S přelomem tisíciletí se firma vyhnula mnohými jinými prošlapané cestě line-array beden a použila metodu virtual point sources, vulgo VPS. Její hlavní výhodou je, že umožňuje směrovat zvuk nejen horizontálně, ale i vertikálně. Použili ji při inovaci ozvučení londýnské Royal Albert Hall, jejíž letité portály už dřív úspěšně nosily nejednu reprosoustavu Turbosoundu.
V roce 2004 si nechali patentovat voštinový výškový zvukovod Polyhorn. Je to struktura podobná včelímu plástu z plastu. Pomáhá čistému směrování a eliminuje interference mezi vyzařovanými frekvencemi, které se občas vyskytují u běžných exponenciálních zvukovodů. Pokrytí prostoru jednotlivými repráky tak navazuje v obou rovinách plynule bez nesourodých přechodů. Taky je hnedle uplatnili na festivalech v Glastonbury i v Roskilde. V roce 2007 dostali znova Cenu britské královny, tentokrát právě za svůj Polyhorn. V roce 2012 ji dostali ještě jednou za systém Flex Array.
V roce 2013 realizovali zatím svoji největší instalaci, a to v největším nočním klubu na světě, v Hakkasan v Las Vegas. Jedenáct zvukových klastrů krmených ve čtyřech pásmech systémem Flashline.
Ovšem nejen velkými sály zní zvuk jejich systémů. Jejich výrobní program sahá od běžných „květináčů“ (tedy subwoofer se satelitem na tyči) až po ty největší sály a festivaly světa.
A budoucnost firmy? Kde mám tu křišťálovou kouli?

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Turbosound-cili-top-gear-ziveho-ozvuceni~29~leden~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;
tagy
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.