Tomas Haake z Meshuggah - Těžký osud bubeníka

Tomas Haake z Meshuggah - Těžký osud bubeníka
Tomas Haake z Meshuggah - Těžký osud bubeníka

Švédští Meshuggah nemají o fanoušky po letech dřiny opravdu nouzi. Důvodů je hned několik. Osmistrunné kytary nejsou tak často viděným jevem, navíc když vytvářejí hutnou a „hlubokou“ atmosféru tak specifickou právě pro ně. Dále výstavní design desek, hordy oddaných, děsivě charismatický frontman a v neposlední řadě i jeden z nejrespektovanějších bubeníků na světě - Tomas Haake.

Bylo pro mne poctou s ním půlhodinky pokecat, když se mi tato možnost naskytla na letošním (2010, pozn.; článek převzat z časopisu) Brutal Assaultu, kde kapela přivedla publikum totálně do varu.

 

Pro začátek bych tě rád požádal, abys našim čtenářům představil bicí soupravu.

Bicí souprava, kterou nyní používám, je Sonor SQ2. Mám dva dvaadvacetipalcové basové bubny, dvanácti a čtrnáctipalcové tom tomy a patnácti a osmnáctipalcové floor tomy. Mám moc rád jejich zvuk. Vrátil jsem se k hlubokým a k „čtvercovým“ tomům (stejný průměr i hloubka) ze staré školy. Tato souprava zní opravdu heavy. Ani ne tak kvůli zvuku, jako kvůli skutečnosti, že floor tomy a vůbec všechno stojí pevně na svém místě, protože bicí jsou opravdu, opravdu těžké. Líbí se mi, když jsou bicí těžké. Dávají pak větší feedback. Když máš lehké tomy, odstrkáváš je z jejich místa...

Mimo to teď používám také pedály Trick a činely Sabian, které jsou téměř všechny HHX, třeba Legacy, je to v podstatě takový mix HHX série, dále pak AAX-Treme Chinese činely, paličky Vic Firth - vlastní Signature sérii -, blány Evans - G2 Clear jako rezonanční blány a G1 Clear jako spodní blány všech tomů -, na virblu používám jako rezonanční Hybrid Coated, které jsou téměř stejné jako Marching - vlákno je hodně podobné aramidovému.

Používám pouzdra Protector... Snažím si vzpomenout, které značky ještě používám, ale myslím, že je to vše podstatné.

 

Jak jsi spokojený se zpětnou vazbou od značek se kterými spolupracuješ?

Velmi. Především s firmou Sonor, protože na festivaly, jako je tento, si nikdy neberu vlastní soupravu. Je vždy zapůjčená. A to je právě to nejdůležitější, podpora. Sonor se vážně snaží a v podstatě na každém vystoupení mám připravenou bicí soupravu jejich značky. Tahle podpora je ve skutečnost důležitější než to, že vlastním tři vlastní soupravy. Podpora do té míry, že je moje vybavení posíláno po celém světě, kde hrajeme, je to nejdůležitější. Pro nás jako kapelu i pro firmu je to totiž způsob, jak ušetřit mnoho peněz a problémů.

 

Jsou nějaké věci, bez kterých se i tak neobejdeš, a raději se o to postaráš sám?

Rozhodně. Je to především dodatečné hardwarové vybavení, aby vše dohromady fungovalo. Ale naštěstí toho nemusím vozit mnoho. Vozím vlastní šlapky, ale také činely, protože to je jedna z věcí, kterou si nechci nechávat dovážet, nevíš jak budou znít. Do toho pochopitelně paličky a v neposlední řadě stoličku. Mám jednu, která má vhodnou opěru pro záda. Hodně na tom závisím, protože nehodlám sedět na mizerné stoličce.

 

Kromě funkce bubeníka se rovněž věnuješ i textům. Jak jsi k tomu dospěl a na jaká témata se zaměřuješ?

Vím, že je to neobvyklé, protože by se tomu měl věnovat spíše zpěvák. Ale vyrůstal jsem na kapelách jako Rush, kde mě fascinoval Neil Peart, který byl rovněž autor textů. Když jsem se přidal ke kapele, tak jsem s tím pomalu začal, ale měl jsem tehdy problémy s angličtinou. Když tě to baví, neustále se zlepšuješ. Hodně taky čtu, především knihy v angličtině. Hlavně tedy, pokud je kniha původně napsaná v angličtině. Jsem toho názoru, že při překladu, například do švédštiny, se toho mnoho ztratí. To je tedy tak nějak, jak jsem se k tomu dostal. Nikdy holt nevíš. Marten je taky výborný textař. Na jednom z našich EP, I z roku 2004, napsal dokonce veškeré texty. Takže pro další album to možná bude napůl od nás dvou, ale uvidíme.

 

Rovněž jsi přispěl na nahrávkách i mluveným slovem. Proč pasoval právě tvůj hlas?

Bylo to použito ve skladbách, na kterých jsem se podílel i po stránce skladatelské. V určitých skladbách typu Spasm nebo Dancers to a Discordant System jsme všichni cítili, že by skladbě prospělo tam něco takového mít. Tím, že jsem se na nich podílel především textově, bylo tak nějak přirozené, že jsem tam nahradil Jense. On je spíše vokalista. Celkově mám pocit, že se to vydařilo, protože to k muzice vážně dobře pasuje.

 

To znamená, že máš cit jak pro rytmus, tak i pro vokální melodie. Máš pocit, že jsou podobné schopnosti během skládání výrazně užitečné či téměř vyhledávané?

Nepochybně. U všech skladeb, ke kterým jsem napsal text, většinou s Fredrikem, ještě rozhodneme, jaký bude mít vokál rytmus. U naší muziky je velice důležité, aby texty rytmicky seděly s muzikou. Chceš především, aby vše znělo přirozeně, ale zároveň musíš být ten, kdo tomu dá vlastní tvář. To je pro nás vždy velká výzva.

 

Co můžeme považovat za tvé vzory?

Je toho opravdu hodně. Metalové vlivy pocházejí především z toho, na čem jsme vyrostli. Takže Metal Church, Metallica, Anthrax, Testament, Slayer, všechny tyhle kapely. To je taky vlastně důvod, proč jsme začali hrát metal, proč tohle děláme a proč ten nejtvrdší. Po letech se však ten okruh vlivů rozšířil, a je to všechno od industriálu, elektroniky po cokoliv, co nás za ty roky ovlivnilo. To nám podle mého názoru taky pomohlo k tomu, abychom měli jiný zvuk než jiné metalové kapely. Vždy se snažíme dělat něco, co jste ještě neslyšeli. Mimo metal, cokoliv od elektroniky a hodně rytmické muziky, přes jihoamerický rock po high-tech elektroniku a cokoliv mezitím.

 

Tohle mě vždy zajímalo: Když se podíváš na bubeníky, mnoho jich má krátké vlasy. Ty jsi ale dlouhým vlasům stále věrný. Jak se ti s tím funguje? Máš pocit, že to může být občas pro bubeníka?

Když jsem byl mladší, měl jsem při hře vlasy hodně rozhozené. Ale bylo to s každým rokem horší a hodně mě to štvalo. Když se paličky řádně omlátí, mají tendenci chytat vlasy a při hře to hodně trhá vlasy. Kolem roku 1994 jsem začal vlasy raději schovávat a i dnes mě to dost rozčiluje, takže používám i drobné spony, aby mi při hře vlasy nevadily a nezakrývaly mi obličej. Byla by to škoda (smích).

 

Takže si neplánuješ v nejbližší době vyholit hlavu? (smích)

(smích) Hlavu jsem si oholil v roce 1995 a měl jsem ji jako ty tak dva roky. Ale brzo mi začaly dlouhé vlasy chybět a nechal jsem si je znovu narůst. Byla to taky otrava, než to narostlo. Nosil jsem i čepice, abych to schovával, dokud mi to pořádně nenarostlo a mohl jsem s tím na veřejnost.

Tomas Haake z Meshuggah - Těžký osud bubeníka
Tomas Haake z Meshuggah - Těžký osud bubeníka

Dnes večer jsem tě viděl hrát bez bot. Není to zas tak běžné. Je ti to pohodlnější?

Ve skutečnosti radši hraji v botách, ale byl jsem před rokem a půl na operaci se zády, a od té doby mám problémy s kontrolou své pravé nohy. Dodnes s tím mám dost velké problémy, když hraji, ale z nějakého důvodu to fungovalo lépe bez bot, když jsem to tak před půl rokem zkusil. Bez bot se mi vrátila část kontroly. Navíc mám i trochu větší cit pro hru. Ale moc rád bych zase hrál s botami na nohou. Ponožky se na vystoupení úplně zničí, palce ti z nich trčí... Ještě potřebuji nějakou dobu, než se plně vyléčím. Ale jak jsem říkal, ten větší cit při hraní opravdu není na škodu.

 

Kdo bychom mohli říct, že tě přivedl k muzice a bicím?

Animal z Muppet Show! (smích) Kvůli němu jsem začal. Přemýšlím také o tom, že si ho nechám někam vytetovat. V jedné etapě tam byl i Buddy Rich, se kterým si dali duet na bicí, a to mě úplně dostalo. Musel jsem mít bicí za každou cenu, takže jsem uprosil rodiče. Tak to prostě muselo být! (smích)

 

Zkoušel jsi hrát i na jiný nástroj?

Ani ne, teda vlastně jsem hrál na trumpetu asi šest let, když jsem byl dítě. Zapojil jsem se i do nějaké kapely, ale nechal jsem toho, protože jsem se chtěl zaměřit na bicí.

 

Co děláš dnes, abys na sobě dále pracoval a vyvíjel se jako bubeník?

Bohužel jsem nikdy nebyl příliš dobrý v nacvičování. Nejlepší trénink, co dostanu, je při skládání nových skladeb, kde se je poctivě učím. Snažil jsem se několik let, v 90. letech, donutit jít do zkušebny a hrát. Ale nikam jsem se neposunul, protože jsem nějak zvlášť ani sám nechtěl. Mám navíc trable si určit, co bych měl vůbec nacvičovat. Avšak v poslední době jsem se k tomu trochu vrátil. Snažím se hrát různé věci, mimo metal a Meshuggah. Snažím se dostat z toho okruhu, ve kterém se tak dlouho pohybuje. Když se člověk uzavře tímhle způsobem, nijak se nevyvíjí. A když trénuje, hraje pořád to samé. Ale to stejně dělám jen někdy, protože jsem hrozně nepoužitelný na trénování.

 

Ale jak si říkal, tím, že se podílíš na tvorbě nových skladeb a nacvičuješ je, rozvíjíš se jako bubeník. Přibliž nám tento proces.

Já a Marten, když spolu skládáme, tak je to často psáno z pohledu bubeníka a jsem schopen napsat tak celé skladby. Ale jsou to jen bicí a případně kytary. Ale sám na ně hrát moc neumím, takže si spíš určím, kde by měly kytary být, ale ne přímo konkrétní rify. Poté se více zapojí Marten, který pracuje právě na rifech. Moc kapel takhle nefunguje, ale naše hudba pochází hodně z rytmického zdroje a ne zas tolik z melodického pohledu. Tak to pro nás holt funguje. Jsem tedy dost zapojený při skládání, ale když třeba skládá Fredrik, složí už přímo hotovou věc, ale já musím bicí v podstatě kopírovat. Protože vždy programujeme bicí, když skládáme muziku, a až poté se je učím.

 

Když se vrátíme ještě na chvíli k tvým vlivům, zmiňoval jsi Neila Pearta. Kdo byl tvým dalším vzorem v mládí?

Tehdy jsem je neznal ještě všechny jménem, ale hrozně rád jsem poslouchal rockovou muziku. Moje první zkušenost s rock ‘n’ rollem byl Elvis Presley, když mi byli asi čtyři. Byl jsem vždy fascinovaný zvukem bicích a tím, jakou mají pozici ve všem. Později to byly kapely jako AC/DC, Judas Priest a Iron Maiden. Později jsem přešel ke zmiňované Bay Area scéně thrash metalu. Skupoval jsem to všechno a dodnes si myslím, že rok 1983 byl výborný ročník. Prošel jsem si mnoha žánry, ale kapela, která se mnou je celou tu dobu, jsou Rush. Začal jsem je poslouchat asi v devíti letech a nepřestal jsem je poslouchat dodnes, ani když jsem ujížděl na thrash metalu. Pink Floyd jsou někde na druhém místě. Mají na mne vliv hlavně po stránce textové.

 

Mimochodem, můj táta je velkým fandou Rush a rozhodně by si jako tu nejlepší vybral Moving Picture. Co ty?

Taky dám na klasiku. Tohle album je naprosto jedinečné.

 

Obyčejný fanoušek v publiku může nabýt dojmu, že bubeník děla fyzicky nejnáročnější práci. Co děláš pro to, aby ses udržoval ve formě a fit?

V tomhle jsem byl vždy velmi špatný.

 

Když jsem se ale díval ze zákulisí, přišlo mi, že pro takovou hru se člověk musí udržovat až v atletické kondici.

Ano, je to fyzicky velmi náročné, ale samotné hraní tě připraví a udržuje ve formě. Je však pár druhů cvičení, co musím dělat za každou cenu. Moje ramena jsou, když to řeknu natvrdo, „v prdeli“. Jsou vážně „vynošená“. Měl jsem operaci zad, takže musím kvůli nim dělat hodně cviků na zemi. Je tu tedy hodně cviků, ale nic jako zvedání činek a formování postavy. Je to spíše pár cviků utužujících jak oblasti, které mám pochroumané, tak ty, které jsou zásadně namáhány při hraní. K tomu dělám i dost kliků a leh-sedů a podobně. Když začaly moje problémy se zády, začal jsem se těmto věcem věnovat. Do té doby jsem nedělal nic. Radši jsem se bavil a popíjel pivko. Ve dvaceti letech to funguje, ale i tehdy mi lidé říkali: „Počkej, až ti bude třicet!“ V podstatě přesně na den, kdy jsem oslavil třicáté narozeniny, to všechno začalo. Moje chodidla jsou úplně domlácená, záda jsou už dlouho moc špatná, věčně mám něco s krčními svaly, konečně bych si měl zajít na operaci s rameny, která jsou na tom, kvůli neměnným pohybům, hodně špatně, takže je to prostě...

 

... těžký osud bubeníka. (smích)

Jo! (smích) Asi bych si neměl tolik stěžovat. Jsem stále schopen vylézt na pódium a hrát, a to mi stačí.

 

Osobně, za svoji krátkou kariéru bubeníka, jsem se často potýkal - a vím od mnoha známých, že je to častý problém - s bolestmi v zápěstí.

Taky mě to často trápilo, především tedy pravé zápěstí. Přešel jsem k těžším paličkám, a moje trable zmizely.

 

Pokud si ještě vzpomeneš, jaké bylo se naučit hrát na dva kopáky? Základní rytmus se člověk naučí poměrně rychle, ale zapojit dva kopáky, to už je úplně jiná liga.

Abych řekl pravdu, moc už si na to nepamatuji, ale vím, že jsem si pořídil dva kopáky, když s tím přišel Neil Peart někdy kolem roku 1985. Vypadaly a zněly ještě trochu divně, ale chtěl jsem taky umět zahrát to, co zrovna hrálo tolik metalových bubeníků.

 

Co by z tvojí strany jako respektovaného a řádně otrkaného bubeníka byla zpráva pro začínající muzikanty?

Trénovat, najít lidi, které máš rád a považuješ je za lepší, než jsi sám. Protože to ti pomůže se rozvíjet. Neztrácej čas hraním s muzikanty, kteří ti nevyhovují. Máte být hlavně přáteli. Najdi ty správné lidi a drž se jich. Pro nás to nebyl proces přes noc. Chtělo to hodně let. Pokud jsi ochoten dát do toho ten čas, máš v sobě dost víry, drž se toho, a budeš minimálně dobrý v tom, co děláš. Nikde ti sice nezaručí velké úspěchy, ale možná se dostaneš na úroveň, že to bude víc než jen hobby. S trochou štěstí se to může podařit, vyjedeš na turné a budeš se moct takhle uživit. Hlavně vydržet!

 

Diskografie

Contradictions Collapse (1991)

Destroy Erase Improve (1995)

Chaosphere (1998)

Nothing (2002)

Catch Thirtythree (2005)

ObZen (2008)

 

Při pohledu na Tomase se okamžitě nabízí asociace na Dudea, hlavního hrdinu kultovního bijáku Big Lebowski. Ta podoba je až neuvěřitelná. Pohodář, sympaťák a tak trochu i lenoch. V neposlední řadě i trochu smolař a v otázce zdraví, ať se na mě nezlobí, trochu hypochondr :-)

Psáno pro časopis Muzikus