muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

žádnýTo už jsem hrál s výběrem

30.3.2002 | Autor: Vladimír Švanda | sekce: pro muzikanty - články

To už jsem hrál s výběrem - Jiří Hrubeš - rozhovor

To už jsem hrál s výběrem - Jiří Hrubeš - rozhovor

To už jsem hrál s Výběrem. Ne, to bylo ještě před Výběrem... To jsem hrál s Michalem Pavlíčkem v Expanzích... "Vidíš Expanze.", brumlá si pod vousy Zdeněk Juračka. Tak takhle nějak začalo moje povídání s Jiřím Hrubešem.
S Jirkou i se Zdeňkem Juračkou jsme byli zavřeni v malinké kuchyňce jedné firmy na autorská práva, protože ostatní prostory kanceláří a pracoven byly zaplněny nezkrotným temperamentem Jany Kratochvílové, který se k nám i tak dobýval přes dveře v podobě Janina smíchu, prozpěvování a povídání. Jana a Jirka tvoří základní kameny skupiny George Hrubes Illuminati Band, kterou jste mohli zase po nějaké době vidět na Křižíkově fontáně během veletrhu Muzika.
Už je to řádka let, co oba odešli, nebo jestli chcete, utekli z republiky před červenou kápí systému a nebo taky možná jen proto, aby se podívali do světa. A tak jsme se, za dobráckého pobrukování a přizvukování Zdeňka Juračky, s Jirkou ponořili ještě o několik let hlouběji...

Jak to bylo na začátku? Cvičil jsi, necvičil, jaké jsi měl představy o bubnování, jak jsi si vybíral nástroj?
Tenkrát, když jsem začínal hrát na bubny, celkem nebyl žádný výběr. Buď jsi měl prachy a někdo ti propašoval bubny asi tak v ceně třípatrového baráku, nebo si hrál na nějaké "amátky". Ty se tady dokonce vyráběly. To mi bylo asi deset let. Můj brácha měl kapelu a jejich bubeník si zlomil nohu. Brácha mi jednou povídá: "Hele, náš bubeník si zlomil nohu", tenkrát jsme poslouchali stejnou muziku, " nakonec všechny písničky znáš...". Znal jsem je a večer jsem hrál na koncertě někde ve škole. A tak jsem začal.
Pak mi otec koupil bubny, ani nevím, jak se jmenovaly, ale takový modrý byly... Na to se vůbec nedalo hrát. V té době jsme se odstěhovali do Prahy, kde jsem se seznámil se spoustou lidí. Byli to většinou muzikanti. To už se začínalo fendrařit, ostatní měli už lepší nástroje. Samozřejmě jsem chtěl mít taky lepší nástroj. Peníze tenkrát moc nebyly, a tak mi otec, někde v Kotvě, koupil "amátky". Začal jsem bubnovat... Dalo se na ně docela hrát, jenže byly malinký a pořád se rozbíjely. Přemluvil jsem rodiče, aby mi sehnali peníze. To už jsem hrál s Michalem Pavlíčkem.
Mám spíše zkušenosti, že rodiče muzikanty moc nepodporují. Můj kamarád, bubeník, se kdysi popral v předsíni se svým tátou, když chtěl jít na zkoušku. A to, že by mu dal na bubny...
Neměl jsem to zase tak jednoduché. Chvilku to trvalo. A... měl jsem to vlastně obráceně. Můj táta byl modelář, vyrůstal jsem v tom a chtěl jsem stavět modely a takovýhle věci. On mi ale povídá: "Nechceš dělat muziku? Pořád někde chodíš, hraješ." měl bys jít na konzervatoř. Jenže to se zase nelíbilo mně. Začal jsem tedy chodit na nábytkářskou školu a naučil jsem se dělat židle. Když jsem se to naučil, tak jsem se na to vyprd' a šel dělat muziku. A pak mi na to řekl: "Vidíš, vždyť jsem ti to říkal..."
Byl už jsem v Praze. Moji kamarádi měli dobré nástroje, ten potřeboval Gibsona a na to sto miliónů, nebo kolik to tenkrát bylo... A tak jsem se domluvil s tátou. V Americe jsem měl kamaráda, a ten mi poslal nějaké věci, které jsme nějak zaplatili. A tím to začalo.
Pak jsme hráli v Německu, odkud jsem si přivezl japonské bubny. Takové, co jsem si mohl dovolit, protože nás tam taky zas tak moc neplatili. Ale to už jsem věděl, co chci, jen jsem neměl ty prachy. Měly to být velký a dlouhý bubny s dobrými rozměry, dva šlapáky a tak.
Začal jsem si pořizovat lepší věci, protože jsme nahrávali ve studiích a zvuk byl důležitý. A taky, "amátky" jsou malý a já jsem skoro dva metry vysoký. Vypadal jsem za nimi jako debil. To byl ten hlavní problém a taky sedačky byly malé. Zjistil jsem, že jsou pomalu nejdražší. Jednou se mi stalo, že se mi zlomila a málem jsem propích... sebe. Uvědomil jsem si, že jestli chci hrát na bubny, musím mít pořádně na čem sedět. A pak to pokračuje - šlapky, činely, stojany... Ale na druhou stranu, moje zkušenost je, že se dá na každý buben zahrát. Hlavně ve studiu, když se slušně naladí a dají nové blány. Hodně rychle jsem se naučil, že i když je špatný buben, tak se z něho dá taky něco dostat. Jasně, jsou dobrý a špatný nástroje, co si budeme povídat. Ale když na to někdo neumí hrát, tak mu dobrý buben nepomůže. Na špatný buben se dá taky hrnout, když to jinak nejde. Pořád jsme řezali a vytlumovali, dávali na to dobré blány..., a hlavně jsme hráli.
Taky je to trochu o tý ráně...
Jasně je to v prstech, v rukách. Jednou jsem se potkal v hospodě s kytaristou Allanem Holdsworthem, který říká, že má jako koníček vaření piva a ne muziku. Ale když vidíš, jak na to hraje, tak vidíš, že jeho koníčkem je muzika. A je to v tý ráně... Samozřejmě na blbou kytaru, která nejde naladit, se to nedá udělat. Ale hlavně je to v přístupu. Když máš blbou kytaru, tak si koupíš novou nebo si ji upravíš. Ale někteří, když ta kytara neladí, tak jdou do obchodu, ať jim to spraví. Nerozumím tomu. Dokud to má ten kluk tak, že když je to rozladěné, tak půjde za taťkou, ať mu to naladí nebo s tím něco udělá. To je hned od začátku špatný přístup. Na to musíš přijít sám, kde to je, v čem to je. Je to v prstech a člověk se hned od začátku musí zaměřit na to, co chce vlastně dělat. Když jsme u těch kytar, taky jsem si jednu kytaru udělal, normálně z kusu stromu, pak jsem na to napasoval krk...
Vidíš, ty jsi vlastně truhlář...
Jo, jo, tvořit...
... víš vlastně, jak se dřevo chová a opracovává.
Jen ve dřevě to není. Taky je to geometrie a matematika, na to jsou, když už mluvíme o kytaře, strašně přísná pravidla.
A nenapadlo tě někdy sám si bubny vyrábět?
Něco jsme kdysi zkoušeli, ale dělali jsme to z aluminia. Bubny jsem si ale vlastně nikdy nevyráběl.
V současnosti, máš jednu soupravu nebo sleduješ novinky a hledáš pořád něco nového, experimentuješ?
Určitě, jak říkáš, experimentovat!


To už jsem hrál s výběrem - Jiří Hrubeš - rozhovor

To už jsem hrál s výběrem - Jiří Hrubeš - rozhovor

Kdy a jak jsi získal jistotu, že to, jak hraješ, je v pořádku, že to děláš správně. Je to něco, co si asi musí prodělat každý muzikant...
Přijde to s tím, když se poprvé uslyšíš na nahrávce. To se pak člověk nestačí divit.
Nahrávka nekecá...
Přesně tak. Je to sice individuální, ale podle mě je strašně důležité si cvičení nahrát. Co se bubeníků týče, je dobré, když je ve zkušebně zrcadlo. Zní to jako...?! V Londýně jsem se setkal s Billy Cobhamem, kecali jsme a on říká: "Vyzkoušej si to!". Jednou jsem to udělal, protože jsem našel zrcadlo vedle v šatně. Nedíváš se na sebe, jak vypadáš. Ty se díváš na to, jak hraješ, a obrátí se ti to, jako když se díváš na bubeníka, kterého obdivuješ. A najednou ahaaa... (a Jirka sjel ve vzduchu pár imaginárních brejků...), takhle to tedy je. Hned se ti vrátí zpátky to, co jsi viděl třeba před týdnem - Cozy Powell nebo Terry Bozio, což jsou jedni z mých nejoblíbenějších bubeníků. To je zkušenost, koukat na lidi, kteří umějí hrát. Nejlepší způsob, jakým se člověk může naučit hrát, je stále se snažit hrát s lepšími muzikanty.
Bubeníci hrávají někdy tak, že si spíše počítají doby a takty, ale jiní hrají tak, že poslouchají, co se děje kolem nich, vnímají harmonii, chorusy...
Především, bubnování je součást kolektivního tvoření. Mluvíme teď o moderní hudbě, v klasické je to jiné. Můj poznatek, nebo spíš filozofie, to je to správné slovo!, je, že hudba se buď dělí na beats - doby, což je v podstatě většina technicky vytvořené muziky. Nic proti tomu, některé věci jsou dobré, ale když tvoříš muziku s kolektivem, což je organická záležitost, tak to potom jede v grooves - ptal jsi se na ty doby nebo jestli někdo poslouchá harmonii, to jsou cykly.
Když bubeník zamázne na konci skladby sólo v půlce chorusu.
Jednou jsme jamovali. Ve studiu se sešla parta a hráli jsme s jedním kytaristou. Chvilku to jelo, byla to pohoda. Pak začal hrát sólo, byl to výborný kluk, ale najednou si v půlce sóla zapálil cigáro. Říkal jsem si, to je konec, to se nedá. Je to kytarista, co všechno má, stíhá, napsané věcí se naučí, všechny desky má, umí všechny styly, ale nemá vlastní ksicht, vlastní směr. Pak dokáže zastavit sólo a zapálit si. Samozřejmě na pódiu by to neudělal, ale na jam sessionu...?
To by mu nemělo dát, aby to nedohrál...
To je konec, s námi už nehraje, tak leda ještě někde na nahrávce. Všechno to jsou cykly. Pokud hraješ nějakou dobu s kapelou, tak na to musíš přijít. To by musel být někdo hodně uzavřený, aby mu to nedošlo. Protože na tebe to působí, počínaje bluesovými dvanáctkami... Když máš zahrát sólo, tak je to pocitový a je to na čtyři. Nemusíš počítat, je to tam. Dokážeš to nejlíp, když hraješ s lidmi.
U bubnování, například, je základní věcí balanc (sedá si Jirka na kraj stoličky, a předvádí mi takový malý větrný mlýn), musíš dobře sedět a musíš u toho umět dýchat.
Dýchat?!
Samozřejmě. Musíš dýchat jako normálně. Jednou ve studiu, kde jsem to pochopil, se míchalo a zvukaři tam pořád slyšeli takový: hmhmmchmmmssshmmmchmmm... To jsem byl já. Říkám si, to není možný. Něco jako s tím zrcadlem, musíš být přístupný všem věcem okolo a pak se ti otevře celý svět. Musí to v tobě tikat... Na šňůrách jsme hrávali takovou hru: odhadnout, kdy uplyne jedna minuta, a vždy to vyšlo tak okolo jedný, dvou vteřin. To je stodvacítka a to už víš.
Přemýšlel jsi někdy o sobě, kolik je v tobě talentu a kolik bubenické píle a práce?
Někteří lidé mají talent, vezmou to do ruky a udělají to, bez nějakých problémů. Ale hlavně jde o odhodlání - když se člověk rozhodne něco udělat. Na konci může přijít na to, že to prostě nejde. Když k tomu ale nebude mít zásadní přístup, tak ho nikdo nedonutí, aby bubnoval, a nebude z něj dobrý bubeník nebo kytarista. To ten člověk má sám v sobě, to už ví. Jiný lidi by to neměli soudit.
Přemýšlel jsi o tom, jestli máš bubnovat, nepochyboval jsi?
To byla taková přirozená věc. Samozřejmě byly doby, kdy jsem si říkal, jestli to vůbec má smysl. Spíš to ale je něco společného s přístupem k životu. Ale bicí, ty tam mám pořád. Rytmus je základ každé živé bytosti. Než jsem se odstěhoval do Prahy, tak jsem třeba pět let nehrál; bylo mi šestnáct let. A pak jsme si s kámošema ze třídy řekli, že bychom s tím mohli něco udělat. Zase, když jsem už jsem v Praze byl, tak jsem taky asi tři roky nehrál. A pak to začalo ve velkém.
Nabídky do kapel jsi sháněl, nebo přicházely sami?
To bylo tak padesát na padesát. To víš, nejdřív musíš někam přijít a ohlásit se - jsem tady (Jirka zaklepal na stůl). Domů za tebou nikdo nepřijde.
"... teď se chceme stěhovat do ulice blízko," přiřítila se Jana s lahví džusu, jestli nemáme žízeň, "kde bydlel George Frideric Händel. Bydleli jsme dřív kousek od Handel Street, v centru Londýna. Teď tam zakládají jeho muzeum, protože napsal v Anglii Mesiáše. Ještě ho neotevřeli, protože tam straší, fakt oficiálně tam straší! Pozvali tam katolickýho vyháněče ďáblů, přísahám, oficiálně. Já tam musím bydlet!... Tak jo, promiň..."
Měl jsem jednu bubenickou lekci. Když nás zvali do studií, tak jsem si říkal, že půjdu do školy a nechám si dát pár lekcí. Naučím se číst noty. Dodnes jsem na ní nezapomněl, i když jsem si na konci říkal, co tady dělám? Pamatuji si tu hodinu, protože mi tam ten člověk ukázal základní věc. Byl to takový starší pán z Letné. Tak jsme tam seděli, koukali se na sebe a hráli jsme základní bubenická cvičení, ktera jsem nikdy nedělal. Fluence, jako když to z tebe teče, leze to jakoby v klidu... na zkouškách to někdy zkoušíme zahrát opravdu pomalu, tak to má být, všechno se má učit pomalu. A najednou: hele počkej, tam něco chybí... ne!! Tam je pauza! Mezi tím je nic! Ale tam přijde... ne! Všichni to tam matlaj".
Jakým způsobem jsi cvičil, vylepšoval techniku?
Poslouchali jsme muziku, která se nám tenkrát líbila, říká se tomu jazzrock. Bylo to technicky velice náročné. Snažil jsem se to naučit, a když jsme přišli do zkušebny si zahrát, tak to byly písničky od Billy Cobhama nebo Chicka Corey. Nad tím strávíš nějaký čas.
Kopírovat nahrávky, poslouchat a snažit se to zahrát?
To byly začátky a možná u mě to bylo tím, že když jsem dělal s bráchou, tak to šlo automaticky. Věděl jsem, že rytmy se tam otáčejí takhle a takhle - to bylo poslechem. Když tu muziku posloucháš, tak to do tebe prosákne, nejen ty bubny, ale všechno. Jak jsme mluvili o těch cyklech, to byly samé liché rytmy. Musel jsem se to naučit. Pak jsem se v jednom bodě rozhodl, že se naučím číst bubny. Sedíš doma, máš před sebou bubínek a jsi hrozně nasranej, jak ti to nejde. Vždyť to není možný, vždyť to jsou jen čtyři takty. Odcvičíš ale čtyři lekce a najednou si říkáš, jo hele, to je támhle ten Billy Cobham. Vrátí se to a teď už víš.


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/To-uz-jsem-hral-s-vyberem~30~brezen~2002/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.