Textařská dílna aneb aby zpěvákům "nelítaly prkna z huby" VIII - To je ale figura!
Tak by mohl vzdychnout nejeden obdivovatel ženských křivek a nebo se podobným zvoláním pohoršit nad zjevem nějaké poněkud excentricky vyhlížející osoby. V našem kontextu ale termín "figura" považujme za zvláštní prostředek básnické řeči, který spočívá v neotřelém spojení či pravidelném opakování slov nebo hlásek ve verši, větě, sloce. V uměleckém textu, ať už v básni nebo písni, se zkrátka často různě hromadí hlásky, slova, verše, a tím i figury... K některým z nich následující ukázky:
Anafora
(opakování stejného slova na začátku několika po sobě jdoucích veršů)
Včera neděle byla
včera byl hezký čas
včera neděle byla
za týden bude zas
(Jiří Suchý: Včera neděle byla)
Modrá je planeta kde můžeme žít
modrá je voda kterou musíme pít
modrá je obloha když vodejde mrak
modrá je dobrá - už je to tak
(Ondřej Hejma: Modrá je dobrá)
Dojeď milý ještě dnes
přes tu horu přes ten les
dojeď milý
dojeď brzy
přes les
přes háj javorový
Ať byliny svítání
na cestách tě ochrání
dovez
dovez lásku svoju
přes les
přes háj
přes tu horu
(Petr Ulrich: Dojeď milý)
Proč anafora? V poslední ukázce možná i proto, že opakování počátečních slov umocněné zajímavým básnickým obrazem a minimální délkou veršů této umělé písně v lidovém stylu, může působit skoro jako nějaké "prastaré zaříkávadlo" (i ono využívá častého opakování slov - kouzelných formulí). Daná figura použitá zde několikanásobně (dojeď, přes, dovez) pak podporuje dojem naléhavosti obsahu písně (kterým je přání či prosba)... Pokuste se vysledovat, jak "fungují" další ukázky a figury.
Epifora
(opakování stejného slova na konci dvou a více po sobě jdoucích veršů)
Budeš má levandulová
navždycky celá celičká levandulová
famózně nádherně levandulová
mm-m levandulová
(Michal Horáček: Levandulová)
Což takhle dát si špenát
špe-špe-špe-špe-špe-špenát
králem květin je špenát
ten zeleňoučký špenát
(František Ringo Čech: Což takhle dát si špenát)
Epizeuxis
(opakování stejného slova v jednom verši několikrát po sobě)
Pro tvůj hlas chvíli pozastavím čas
mám v Greenwichi svý známý
pro tvý nohy najdu v sobě skrytý vlohy
nejsou to fámy
jsi tak pěkná pěkná pěkná
(Janek Ledecký: Pěkná, pěkná, pěkná)
Protože
láska láska láska v každém srdci klíčí
protože
láskou hoří i to srdce trpasličí
a kdo se
v téhle věci jednoduše neopičí
ten ať se
dívá co se děje v lese na jehličí
(Zdeněk Svěrák: Trpasličí svatba)
Zima zima zima
jede k nám - co by ne
podívej - bílý kůň
tak si naskoč Martine
(Pavel Žák: Zima, zima, zima, zima)
Sláva
cukr a káva
a půl litru becherovky
hurá hurá hurá
půjč mi bůra
útrata dnes dělá čtyři stovky
(Jaromír Nohavica: Cukrářská bossanova)
Epanastrofa
(opakování stejných slov na konci jednoho a začátku následujícího verše)
Spatřil jsem kometu oblohou letěla
chtěl jsem jí zazpívat ona mi zmizela
zmizela jako laň u lesa v remízku
v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků
(Jaromír Nohavica: Kometa)
Refrén
Významným prostředkem vyjádření v uměleckém a zvláště písňovém textu, který můžeme zařadit taktéž do kategorie figur, je refrén. Značí pochopitelně opakování určitého úseku textu, který je pak víceméně nezávislý na textu okolním, nebo s ním volně souvisí. V písních jde většinou o samostatnou sloku střídající se s verzemi - někdy ovšem stačí dvojverší, jednotlivý verš nebo jediné slovo.
Kouzlo refrénu je často i v tom, že okolní text může s každou přibývající slokou měnit jeho význam, ačkoliv jeho znění se nemění (Z poezie stačí vzpomenout třeba na monotónní a přesto pokaždé jinak obsažné "nevermore" Poeova Havrana.)
Srozumitelné formulace, snadná zapamatovatelnost, příp. poutavá myšlenka či obraznost a určitě výrazný slogan (ne náhodou často shodný se samotným názvem písně) pak může za to, že refrény některých písní mají dar se natolik vrýt do paměti, že vám je zazpívá většina příslušníků tohoto národa "spatra" při různých příležitostech a možná i o půlnoci...
Tak do toho šlápni ať vidíš kousek světa
vzít do dlaně dálku zase jednou zkus
telegrafní dráty hrajou ti už léta
nekonečně dlouhý monotónní blues
Je ráno
je ráno
nohama stíráš rosu na kolejích...
(Wabi Daněk: Rosa na kolejích)
Zelená je tráva
fotbal to je hra
a ten míč kulatý
věc je zákeřná...
(František Ringo Čech: Zelená je tráva)
Láska je láska
když choděj kluci s holkama
láska je láska
když choděj kluci s klukama
a holky s holkama
(Gabriela Osvaldová: Láska je láska)
Tak přijíždí poslední kovboj
sombrero vmáčklé do čela
zchvácená herka líně kráčí
jakoby dál nést ho nechtěla
Tak přijíždí poslední kovboj
a nerad vráží do lidí
tak přijíždí poslední kovboj
a nikdo z vás ho nevidí
(Zdeněk Rytíř: Poslední kovboj)
Důvodem vynalézavosti všech autorů ve věci tvůrčích prostředků je zajisté výsledný estetický účinek díla. I když někteří lidé soudí, že tato teze je příliš ušlechtilá a nezištná, než aby se týkala "umělců lehkých múz", fakt je ten, že přes mnohdy oprávněné pochybnosti může přece jen platit i u textařů populárních písní...
Ten, kdo se odhodlá věnovat psaní "veršů pod osnovu" by neměl posuzovat texty, se kterými se při své cestě za uměním práce s jazykem setkává jako čtenář nebo posluchač pouze v laických intencích pomocí výrazů líbí - nelíbí. Měl by se nad každým daným textem pokusit si zodpovědět nejen otázku "o čem to je?" ale i "jak je to uděláno?", čili umět identifikovat použité tvůrčí prostředky (ať už jsou to různé metaforické obrazy, rýmy, figury nebo jiné) a přemýšlet o tom, jakým způsobem a proč vlastně vytvářejí právě takový estetický účinek, jaký vytvářejí...
Příště vás na tomto místě čeká Procházka v tropech. Nechte se překvapit...
