Symphony X - Sir & Romeo

Symphony X - Sir & Romeo
Symphony X - Sir & Romeo

Progresivní odnože rockového žánru jsou na světě už nějakou tu dekádu, avšak v devadesátých letech prog metalu nebylo přáno. Renesanci zařídila, vedle Dream Theater, i další americká formace Symphony X, stojící na dvou nepřehlédnutelných ikonách. Michael Romeo poutá nejen svým jménem a fyzickou podobností s Yngwiem Malmsteenem, ale jeho devizou je nadlidská hra na kytaru na úrovni těch největších mistrů. Vedle něj si o pár hlav vyšší sir Russell Allen svým dominantním vokálem vydobyl i účast ve velké řadě uznávaných projektů. V Barceloně, v jedné z mála destinací v Evropě, kde je bylo možné zastihnout, jsme pro vás pořídili rozhovory s oběma ikonami.

Michael Romeo

Jen těžko tě lze vidět bez kytar značky Caparison. Čím si tě získaly?

Hraji na ně už řadu let a dnes mám i svůj signature model Dellinger-MJR, vycházející hodně z oficiálního modelu Dellinger II. Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem čudlíků a knoflíků, proto preferuji jednoduchost a jistotu:vacet čtyři pražců, javorový krk, ovladač hlasitosti a dva humbuckery.

 

Jak probíhalo vytváření tvého modelu?

Když jsem se s firmou poprvé spojil, poslali mi několik kytar na zkoušku, ale když jsem vyrůstal, nedal jsem z rukou svou první kytaru Kramer Pacer. Krk byl rovněž javorový, ale zároveň o něco širší. Pro moje začátky to bylo super, mít možnost se za něco pořádného chytnout. Dodnes tu kytaru mám, ale odpojil jsem krk a poslal jim ho s popiskem: „Takhle nějak!“ (smích) Do těla jsem nechtěl ani moc zasahovat, dva humbuckery mi vyhovují, a hlavně nikdy neměním svůj systém snímačů od X2N. Nakonec to bylo ještě lepší, než jsem čekal.

 

Zesilovače a objevování zvuku...

Jsem velkým milovníkem čtyřkanálového zesilovače Powerball od firmy Engl. Ten používám i naživo, ale ve studiu přiberu ještě Fireball. V rámci svého vybavení jsem poměrně tradiční, ale když to stojí za to, jsem ochoten přistoupit na změnu. V minulosti jsem měl Mesa/Boogie, i Line 6 jsem používal nějakou dobu, ale když jsem poprvé slyšel zvuk Englů, na nic jsem nečekal. To samé platí o kytarách. Vlastnil jsem Kramera, nějakou dobu jsem hrál i na kytaru od ESP, ale když mi v Caparison řekli, že mi připraví kytaru dle mého zadání, rád jsem to vyzkoušel. Moje vybavení je výborné, a hlavně spolehlivé, takže aktuálně nemám co měnit.

Jednostranné cíle jako hrát rychle opravdu nemám.

 

Jako kytarový hrdina musíš mít určitě někoho, kdo v tobě probudil chuť hrát na kytaru...

To mi bylo zrovna tak dvanáct třináct a nešlo ani tak o technickou hru, jako o spíš prvotní zájem. Byli to hlavně Kiss, později AC/DC, Led Zeppelin a podobně. Ve čtrnácti jsem bral první lekce, a když jsem v šestnácti už i něco zahrál, začal jsem se více zajímat o metal, Black Sabbath a Judas Priest. Ale když už jsme u těch kytarových hrdinů, ten můj byl Randy Rhoads. Ten ve mně vzbudil chuť pro sóla, zájem o klasickou hudbu a zdokonalování techniky.

 

Přestože je zde hodně vlivů, většina fanoušků tě vidí jako neoklasického kytaristu. Je zde určitě podoba, a to nejen fyzická, s Yngwiem Malmsteenem. Randy mohl vzbudit tvůj zájem, ale pracovat na sobě dál vyžaduje víc než jen mladický obdiv.

Randy měl na mě neskutečný vliv a nutil mě se zajímat nejen o rock a metal, ale taky o klasickou hudbu. Ve své hře používal klasické postupy, a to mě fascinovalo. Udržet můj zájem pomohl jak Uli Jon Roth, tak i Malmsteen, který naši hru posunul na úplně jinou úroveň. Sledoval jsem i hru Paula Gilberta a Martyho Friedmana z Megadeth. Miluji „shredding“, ale zároveň mám rád úderné rify a metalovou část hry. Podle toho taky vypadá naše hra, kde se mísí klasické postupy a metal. No, pravda, v dnešní době to druhé trochu převažuje. (smích) V začátcích jsme byli posedlí klasikou především s naším klávesákem, který studoval klasickou hudbu. Jak čas postupoval, utvářeli jsme si styl podle toho, co nám vyhovovalo. Desky jako The Odyssey a Paradise Lost jsou toho příkladem. Na jednu stranu tu jsou těžkopádné rify od Pantery, do toho klasická sóla a navrch prog, kdy jsem nejen já velkým fandou Rush. Na každém albu balancujeme někde mezi těmito třemi světy.

Měli jsme kontrakt ještě dřív než samotnou kapelu

 

Když už jsi zmínil progresivní rock/metalovou hudbu, jste považováni zajako jednu z formací, která probudila opětovný zájem o tento žánr. Jak na tebe působí tato scéna z dnešního pohledu?

Je to skutečně velký podžánr s mnoha zajímavými kapelami, ale podle mě vše začalo s Rush, Kansas a jim podobnými. Dream Theater to opětovně nakopli, ale od té doby jde vývoj všemi možnými směry. Někteří jsou ještě progresivnější, agresivnější nebo artovější. To je na tomto žánru úžasné, ale upřímně žánrové popisky nemusím. Pro mě je všechno velká rodina pod názvem Metal.

 

V minulosti jsi dost často vyučoval nebo prezentoval kytarové lekce on-line. Jak se snažíš na sobě pracovat, abys udržel tempo s dalšími kytaristy?

Když jsem začínal, dnem a nocí jsem piloval techniku. Jakmile jsem došel do stádia, kdy můžu zahrát cokoliv, co slyším, a cítit se přitom uvolněně, znamenalo to, že jsem na dobré cestě. Další důležitá věc je podle mě psaní skladeb a aranžmá. Tvořit úplně nové věci se zapojením svých inspirací a nejrůznějších vlivů je základem vývoje. Někdy si pouze procvičuji techniku a pak několik měsíců skládám a experimentuji. V rámci produkce se snažím studovat filmovou hudbu a práci s orchestrem. Studium je pro mě nekončící záležitost. Dodnes pečlivě studuji kompozice a Stravinského partitury. Můj přístup je: „Zapojit se a naučit se více.“ Jednostranné cíle jako hrát rychle opravdu nemám.

Symphony X - Sir & Romeo
Symphony X - Sir & Romeo

Jako hlavní mozek Symphony X se věnuješ i produkci. Co pro tebe znamená být u desky od zárodku až po finální produkt?

Po několika albech mi začali ostatní jako skladateli plně důvěřovat. To, co slyším v hlavě, skutečně zrealizuji. Během (před)produkce už mám i naprogramované bicí, protože tak nějak vím, co by Jason zahrál. To samé platí pro Michaela Pinnella, protože umím i trochu na klávesy. Základní produkce je hodně slušná a pouze ji něčím obměníme, kdy si ostatní své party trochu upraví. Někdy ale už i samotná (před)produkce zní jako celé album. Produkce je pro mě tedy pouze další krok, protože jde o zachycení našeho výkonu s náležitou pečlivostí. V kapele jsme navíc tak dlouho, že nemůžeme vypustit do světa nějakou blbost, a pokud by se nám něco nezdálo, kluci už by mě dávno zastavili. Lidé se mě občas ptají, proč nám neseženu producenta. Prostě ho nepotřebujeme. Nahrávám už celá léta, mám vlastní studio a deskám se daří.

 

Už jsem zažil mnoho kytaristů diskutovat, jestli je vhodnější začínat na akustickou nebo elektrickou kytaru, a znám zastánce obou variant. Na kterou stranu se stavíš ty?

Hodně to závisí na tom, jaký žánr tě zajímá, ale já osobně jsem si koupil v mládí nějakou omlácenou akustiku za pět babek na nějakém garážovém výprodeji. Na té kytaře bylo špatné snad všechno, co šlo. Proto jsem ocenil tu nádheru, když jsem dostal svou první elektrickou kytaru. Ale je pravda, že děcka dneska začínají na obojím. Já ale chci dodnes hrát na obojí, protože mi akustika s tlustšími strunamii dává možnost rozhýbat prsty zase trochu jinak.

 

Nejen pro japonské publikum připravoval Michael (především v roce 2000) instruktážní kytarová videa. Díky YouTube je můžete snadno shlédnout i vy, především pod názvem Guitar Chapter.

 

Když už jsme u těch začátků, přibliž nám prosím začátky kapely v dobách, kdy prog metal skutečně nebyl vyhledávaným žánrem.

Měli jsme hodně zvláštní začátky. Každý z nás hrál po nejrůznějších školních kapelách, které pochopitelně nikam nevedly. Proto jsem se naplno položil do role kytaristy a začal na sobě pořádně makat. Dokonce jsem tehdy natočil i sólové album. Poslal jsem to do jednoho z magazínů, kdyby náhodou něco, a brzy nato jsem se nějakým způsobem ocitl v Japonsku, kde se jednomu vydavatelství moje album hrozně líbilo.

 

Přesněji řečeno, milovali ten neoklasický styl. Měli velký zájem o spolupráci, proto jsem jim nakecal, že mám ve Státech celou kapelu i se zpěvákem. Pochopitelně jsem měl velký kulový! První, komu jsem volal, byl můj velký kamarád Thomas Miller, náš původní basák, velký workoholik. A třeba Pinnella za klávesami mi doporučil známý z hudebního obchodu. Takže to zní trochu divně, ale měli jsme kontrakt ještě dřív než samotnou kapelu. Postupně se to začalo skládat. Náš původní zpěvák Rod přivedl za bicí Jasona Rullu, který s námi hraje dodnes. V téhle původní sestavě jsme nahráli první desku Symphony X, což byla noční můra. Neměli jsme ani páru, co děláme, ale naštěstí nám pomohlo pár známých ve studiu, kde jsme to nahráli pomalu zadarmo. Výsledek byl podle mě strašný, ale Japoncům se to stejně líbilo. Každopádně jsem věděl, že máme na víc, proto jsme několik následujících měsíců strávili psaním nového materiálu. The Damnation Game jsme nahráli u kamaráda, kterému opravdu věřím, a tehdy už i s Russellem za mikrofonem, kterého přivedl taky Tom. Od té doby to šlo celkem slušně, protože s třetí deskou, The Divine Wings of Tragedy, si všechno sedlo. Milujeme delší kompozice, orchestry a kombinaci metalu a klasiky. Pro mě to bude vždycky naše první deska. (smích) Následovaly další desky a snaha se neustále zlepšovat, ale u alba The Odyssey jsem si uvědomil, že mám chuť se trochu vrátit do mladých let a přidat pár jednodušších heavy rifů. Naše typická progrese zůstala, ale zároveň je to ještě zábavnější. Před rokem 2002 jsme si ve Státech pomalu ani nevrzli. S albem The Odyssey se všechno neskutečně obrátilo.

 

U alba Paradise Lost z roku 2007 jste po tolika letech natočili hned dvě videa a konečně jste zapracovali i limitované edice desek. Je to výsledek lepších časů?

Když se nám začalo konečně dařit, pokladnička se začala plnit a staralo se o nás větší vydavatelství, řekli jsme si, že bychom si taky něco mohli natočit. Nakonec z toho byla hned dvě videa a zpětně vidím, že to splnilo svůj účel, protože se o nás začalo zajímat i mnoho nových fandů. Myslím, že se téhle taktiky budeme držet i do budoucna.

 

Album 01011001 od Ayreon patří k mým nejoblíbenějším deskám a vždy si rád promluvím s dalším z hostů, avšak v tvém případě šlo spíš jen o instrukci: „Dodej sólo!“

(smích) Tak nějak! Arjen mě kontaktoval už dříve skrze album Universal Migrator Part 2: Flight of the Migrator z roku 2000. Znám jeho tvorbu, proto mi nahrát sólo na zaslané demo přišlo hodně přirozené. Vím, že ho chválí hodně lidí, ale ten chlápek je opravdu neskutečný talent, a to, jak si hraje se zvuky, je neskutečné. Do toho je to hrozný sympaťák, proto kdykoliv by potřeboval sólo, ví, že stačí zavolat.

 

Jaký je tvůj recept na kvalitní sólo?

Sólo musí do skladby pasovat perfektně. Nemůžeš tam naflákat jen ultrarychlé mrskání prstů. U Arjena je to space prog rock, kde cítím i takové Pink Floydy. Proto se musíš vžít do jejich role a říct si, co by tady asi udělal David Gilmour nebo někdo jiný - jako já. (smích) Snažíš se najít ten poslední kousek, co tomu schází. Nebo ještě lépe, ten, co tam vždycky byl! Musíš pochopit melodii a texty písně, a pak to přijde samo.

 

Sestava Symphony X

Michael Romeo - kytara

Russell Allen − zpěv

Michael Pinnella - klávesy

Jason Rullo - bicí

Michael Lepond − basa

 

Russell Allen

Mikrofony?

Používám standardní SM58 od Shure, ale taky mám bezdrátovou variantu, což je celkem drahá hračka. Něco kolem tří tisíc dolarů, ale funguje úplně všude se svými dvaceti kanály. Naživo je bezdrátový mikrofon moc dobrý kamarád. Dříve jsem používal Sennheiser e35, nějakou dobu i Neumanna 405, ale ten se strašně zahříval. Proto se držím svého Shure, který je spolehlivější a praktičtější. Mikrofon ale začíná být pro zpěváka zajímavější ve studiu. Kvalitní studiový mikrák zachytí sebemenší detail. Proto používám Tube M 149 od Neumanna. V Symphony X při nahrávání dále pracujeme s LA-610 od Universal Audia, ale rád bych vyzkoušel i 710, který je prý zajímavým středem mezi analogovým a digitálním zvukem. Ve studiu si s vybavením rád pohraji, ale naživo mám parťáka jasného.

Symphony X - Sir & Romeo
Symphony X - Sir & Romeo

Máme omezený čas, abys před koncertem šetřil hlasivky, proto bych se rád zaměřil na některé z tvých mnohačetných spoluprácí. Zmíním jméno a prosím následně o tvé dojmy a vokální přístupy.

 

Star One

K Star One jsem zvolil poměrně klasický rockový přístup. Arjen má rád Deep Purple, Rainbow a Zepelíny stejně jako já, a vokál jsem proto uzpůsobil našim oblíbencům. Vyhovuje nám oběma bluesově melodický zpěv, a to přesně jsme aplikovali. Hrozně rád pracuji s tímhle dlouhánem.

 

Allen - Lande

S Jornem Landem je spolupráce vždy velmi krátká, abych byl upřímný. Podobné projekty mi zaberou maximálně týden dva! Magnus Karlsson (kytara) pro nás vše připraví, takže je to nesmírně snadná záležitost. Největší výhodou tohoto projektu je fakt, že to bereme jako relax a netlačíme do toho vlastní ega. U Jorna je obrovský talent, a to se spolu při práci ani nevidíme. (smích) Jinak Jorn je můj nejoblíbenější zpěvák v Evropě. Jsem za tenhle projekt hrozně rád, protože americká scéna se změnila v masu emo/screamo sraček a tady je najednou můj oblíbenec a projekt určený pro Evropu, která má úplně odlišnou a úžasnou scénu.

 

Další z formací, kde se Russell Allen angažuje je groove metalový projekt Adrenaline Mob. Tam si navleče klobouk a s Mikem Portnoyem v zádech může boxovat do vzduchu a dávat naplno zabrat svým hlasivkám. To by se však bývalý bubeník Dream Theateru nesměl držet svého stylu a klasicky něco založit a pak zase opustit. Debutu Omertá se dařilo, tak snad budou pánové pokračovat i bez něj.

 

Jak se před tvé jméno vůbec dostal titul „Sir“?

Tuhle přezdívku zavedl Arjen Lucassen. Do té doby jsem nesl titul „Rytíř“ protože jsem se účastnil rytířských klání v Medieval Times Dinner Theater. Měl jsem to jako práci, natočil jsem i pár filmů, ale když se to dozvěděl Arjen, rozjel přezdívku „Sir“.

 

Mikrofon začíná být pro zpěváka zajímavější ve studiu.

 

Jaké máš vzpomínky na spolupráci s Floor Jansen (ReVamp) ve velmi emotivní skladbě Sweet Curse?

Povedla se jí úžasná píseň. Ten výborný text taky psala sama, ale prosadil jsem si pár drobných úprav. U Floor mě pouze mrzí, že se přepíná, a pak má zdravotní problémy. Doufám, že časem najde vhodnou pracovní rovnováhu. Vypadá dobře, úžasně zpívá, umí psát, takže se moc těším na její budoucí práci a snad s ní budu opět spolupracovat.

 

Diskografie:

1995 - The Damnation Game

1997 - The Divine Wings of Tragedy

1998 - Twilight in Olympus

2000 - V: The New Mythology Suite

2002 - The Odyssey

2007 - Paradise Lost

2011 - Iconoclast

Psáno pro časopis Muzikus