Dobrý den, Steve, zdravím tě z České republiky. Rád bych využil této příležitosti a položil ti pár otázek více zaměřených na tebe než na skupinu Yes, s níž byste měli mít v květnu koncert v Praze, že?
Ano, mělo by to být 30. května.
V Praze jste s Yes relativně nedávno byli, s velkým orchestrem.
Ano, byli jsme na velkém turné se symfonických orchestrem a to bylo tuším v roce 2011.
Pamatuješ se na Prahu, viděli jste z ní něco, když jste tu byli?
Bohužel, vidím třicet až padesát cizích měst za rok, a navíc jsem neměl čas.
Během přípravy na toto interview jsem si poslechl dost věcí nejen od Yes, ale i sólových věcí od tebe (díky, říká Steve) a musím říci, že jsi velmi aktivní. Máš více než dvacet sólových projektů a musím kromě tvé píle obdivovat nejen ten rozsah tvorby, ale současně také množství nástrojů, na které hraješ. Je to nejen elektrická a akustická kytara, pedálová steel kytara, hraješ taky na mandolínu, a dokonce na bendžo. Na jaký nástroj hraješ nejraději - na elektrickou nebo akustickou kytaru?
. Za celé ty roky to byla prakticky vždycky akustická kytara. S tou jsem vyrůstal, ta byla se mnou po většinu času a na té jsem skládal většinu hudby. Moje první kytara byl Martin. V poslední době se ale věnuji hodně i elektrické kytaře a také na ní hodně skládám.
Kterou kytaru máš individuálně nejraději?
Mohu hrát a skládat na jakoukoliv dobrou kytaru. Už jsem zmínil svou první, Martina 00-18. Koupil jsem tu kytaru už v roce 1969 a stále ji miluji, je to moje nejlépe znějící kytara. Měl jsem mnoho kytar Martin, ale tahle je moje nejoblíbenější. Občas také hraji na kytary Gibson. Jsem rád, že si mohu mezi svými kytarami vybírat, nicméně 00-18 je moje nejoblíbenější. Je to kytara z roku 1953, ale koupil jsem ji, jak už jsem říkal, v roce 1969.
Ve své kariéře jsi prošel více kapelami, začal jsi u Syndicate, pak přišla skupina Tomorrow, poté se objevili Yes. Co jsi vlastně s těmi prvními kapelami hrál za muziku?
Syndicate začínali jako popová kapela, pak přešli k blues a hráli i Chucka Berryho nebo Wilsona Picketta. Po přechodu k Tomorrow jsme hráli dokonce i psychedelickou hudbu. Natočil jsem s nimi asi dvacet pět věcí, takže ještě než jsem přišel k Yes, už jsem měl dost zkušeností.
Než jsi přišel k Yes, měl jsi hrát dokonce z Jethro Tull.
Ano, měl jsem hodně nabídek, zkusil jsem pár kapel, ale když jsem se ocitl u Yes, věděl jsem hned, že tam prostě patřím, že tohle je kapela, kterou jsem hledal. Hledal jsem skupinu, která by hrála můj styl a kde bych využil své schopnosti, kde bych se mohl vyvíjet a hledat nové možnosti. A taky jsem chtěl mít úspěch. Chemie vztahů zde hrála velkou roli.
Dobrá chemie ve skupině vytváří daleko větší potenciál než jen součet schopností svých členů...
Skupina, to je tým, to není Steve Howe a Yes nebo Jon Anderson a Yes, je to tým lidí se stejným cítěním.
Nicméně jsi Yes několikrát opustil a stál jsi u zrodu kapel GTR nebo Asia. Už ses u Yes nudil, nebo tam byly osobní důvody?
To je trochu složitější. Po deseti letech u Yes, kdy jsme natočili album Drama a ukončili turné, což bylo v roce 1981, jsme zbyli ve skupině Yes jen já a Geoff (poz. red.: klávesista Geoff Downes), takže se kapela vlastně rozpadla, protože ostatní měli svoje projekty a zájmy. Geoff se posléze připojil ke skupině Asia, kterou jsme vytvořili po setkání Johnem Wettonem. Ostatní mládenci z Yes chvíli nedělali nic a pak se zase dali dohromady beze mne a nechali si jméno Yes. V roce 1991 jsem byl pozván do Yes znovu, udělali jsme turné k Union, které mne bohužel velmi zklamalo. Nicméně jsem se s tím smířil („nastavil jsem druhou tvář“), pak jsem byl zase chvíli u skupiny Asia a posléze se objevily další možnosti. Je to prostě dlouhá historie.
A co skupina GTR se Stevem Hackettem?
Protože skupina Asia měla pro mne krátký život, přišel za mnou můj manažer a říkal, že se setkal se Stevem Hackettem, který momentálně na žádném projektu nepracoval a zeptal se nás, jestli bychom se nedali dohromady. Se Stevem jsme začali prakticky hned psát písničky a strávili jsme tím půl roku. Byl to fajn projekt a Steve a já jsme měli nad ním plnou kontrolu. Pak, poté co jsme vydali desku, stejně jako u kapely Asia, se začali GTR rozpadat. To byla osmdesátá léta. Shrnul bych je jako bezvadná a úspěšná, ale žádný z tehdejších projektů netrval dlouho.
Měly všechny tyto projekty vliv na tvoje hraní - začal jsi hrát jinak než u Yes?
Je dobré se stále učit něco nového, zvláště když začneš pracovat s jinými lidmi. Je to proces nenápadný a spíš podvědomý. Není to nějaké vědomé učení nebo studium, člověk se učí zkušenostmi víc než z něčím jiným a to platí pro každou oblast v životě. Velice záleží na vztazích a atmosféře ve skupině, jak všichni drží při sobě. Potřebuješ dobrý tým a potřebuješ být na dobré cestě, aby ses dostal zase dál.
Taky jsi vytvořil Steve Howe Trio se svým synem Dylanem. Jak jsem to poslouchal, je to spíše jazzová muzika, hodně odlišná od věcí, které jsi dělal...
Způsob, jakým jsme se dali dohromady, měl co dělat s jazzem. Oba dva (Dylan Howe - bicí a Ross Stanley - Hammondovy varhany) hodně jazz hrají a já taky sám mám jazz rád, ale my jsme nikdy striktně neřekli, že budeme hrát jen tohle. Na našich vystoupeních hrajeme směs z Yes, nějaké moje skladby, ale na nové desce jsme chtěli hrát novou hudbu, protože jsme nechtěli být stereotypní a mít nálepku jednoho druhu hudby. Přáli jsme si, aby ta hudba nebyla předvídatelná, a tohle právě taková hudba je. Když je hudba zajímavá, umožňuje tvůj rozvoj. V téhle kapele neskládám sám, něco dělají i kluci, ale musím říct, že tohle trio je pro mne velice spontánní a tvůrčí projekt. Dylan je můj nejstarší syn, bubnoval se mnou doma už dávno a já si velmi vážím toho, že se mnou hraje.
Četl jsem, že Yes měli začít loni nahrávat nové album. Je to pravda?
Nechci o tom albu mluvit dříve, než bude natočené a vyjde, jen mohu s nadsázkou říci, že něco bude rychlé a něco pomalé, něco hlasité a něco tiché. Ale nerad bych o té desce říkal něco podrobnějšího. Ještě jsme ale nezačali natáčet (pozn. red.: prosinec 2013).
Vaše skladby nejsou jako běžné písně, kde se střídají verze s refrény, pak přijde sólo, refrén a konec. Jak jste si u vás dělili sóla například s Rickem Wakemanem nebo jiným klávesistou?
Snažili jsme se hledat rovnováhu tak, že když hrál Rick melodii, já jsem hrál doprovod a obráceně, je to vlastně otázka vzájemného střídání a myslím, že jsme to s Rickem Wakemanem dovedli na vysokou úroveň na desce Fragile, kde jsme oba hráli sóla, ale nezbytně ne společně, ne ve stejnou dobu. S Geoffem (Downesem) jsme hráli ve skupině Asia sóla oba najednou. Když hraješ velmi solidní sóla na klávesy i na kytaru najednou, musíš mít dobrou instrumentační základnu. Zde je velmi důležitá originalita. Buď ji v sobě máš, nebo ne. Zvuk je velmi zajímavá oblast. Když slyším Ashkenazyho (pozn. red.: islandský klavírista a dirigent ruského původu), pozorně poslouchám a říkám si: Jak to jen dělá? To platí i pro další hudebníky, jako třeba pro Cheta Atkinse (pozn. red.: americký countryový kytarista). Když slyším Segoviu (pozn. red.: španělský virtuos na klasickou kytaru), ani nedutám. Celý život sleduji muziku a říkám si, že bych chtěl někdy takhle hrát. A tak pořád něco zkouším, všechno je to otázka učení se něčemu novému.
Improvizuješ během koncertů?
Improvizuji hodně, prostě nemohu existovat bez improvizace, je pro mě velmi důležitá a nesnesl bych, kdyby mi ji někdo chtěl zakázat. Moje skládání probíhá vlastně pouze na základě improvizování a někdy slyším sám sebe při hraní a říkám si: To je dobré, s tím by se dalo něco udělat. Tak si s tím hraji, rozvíjím to a možná z toho bude v budoucnu nová skladba.
Takže na koncertech máš hrubou představu a většinou improvizuješ?
Na koncertech hraju samozřejmě z velké části to, co jsme napsali („z listu) a líbí se mi to, jsem vlastně hráč v orchestru a podle toho se musím chovat.
Čas určený pro interview bohužel vypršel, a tak ti přeji hodně koncertních i osobních úspěchů.
www:
Milí čtenáři,
rozhovor s kytaristou Stevem Howem, který jsme pro vás připravili, napsal Petr Těšínský. Bohužel uveřejnění se nedožil, neboť podlehl zlé a zákeřně rychlé nemoci.
Vladimír Švanda
šéfredaktor
